Vždy ve mně představa pohřbu Tomáše Garrigua Masaryka vyvolávala úzkostlivý pocit. Obraz září roku 1937, kdy stojí Československo opuštěné, čelící zápasu o svou existenci a mobilizující vůli mnoha ohrozit vlastní život a jiným jej vzít, ale nakonec čelící mnohem náročnější zkoušce svědomí, v níž každý zůstal osamocen. Tuto nejistotu a strach z budoucnosti završil, po jedenácti letech vyčerpávajících událostí, chmurný pohřeb Edvarda Beneše v září 1948. Nevidíme ale již tragiku epickou, kdy v nejistotě stále zůstávala jiskra naděje projevit vlastní vůli o své budoucnosti; po Benešovi to již byla tragika komornější, která je mnohem krutější, neboť hrozba je nezřejmá, nesena skrze bezduché úřady a rozleptávající bez boje a v tichu solidaritu celé společnosti. Místo nervy napínající nejistoty přišla úmorná beznaděj.

Pokračování článku »

Dovolím si dnes, kdy  – dvakrát bohužel – nejvíce vzpomínáme na Václava Havla, představit úryvky z poselství, které nám chtěl sdělit. Neboť jsem zde podobnou formou již představil obrysy myšlení Tomáše Garrigua Masaryka a Edvarda Beneše, pak můžeme odhalit mnohé podobnosti, které tyto naše nejvýznamnější prezidenty pojí: nebyli pouze političtí profesionálové hájící stranický program, ale především čeští myslitelé, jejichž úsilí může v mnohém inspirovat v základu náš pohled na svět, morálku a etiku každého demokratického občana. V tom spočívá jejich společný kulturní význam dalece přesahující jejich činy – oprávněně podrobované tu pochybami, tu odmítnutím. Ale i při takových hodnocení je hlavní ponaučení s uvědoměním, že není možné nechybovat a že mylný krok neznamená vždy neschopnost, či dokonce zlý úmysl.

Pokračování článku »

Je to úplně jednoduché, tak jako byla první slepice, a ne vejce, tak byl první muž a až potom láska k vlasti. Vysvětlím na jednoduchém příkladu se zvířátky. Samička je plná lásky a stará se o rodinu, aby měla mláďata co jíst a bylo jim teplo. Občas peskuje samečka, že ulovil málo potravy nebo se jí nezastal před jiným predátorem. Sameček loví ve SVÉM území, které si sám vybojoval, sám si tam přivedl samičku, postavil si s ní hnízdo a založil rodinu. Jeho území, jeho potrava, jeho samička. Pokud by mu někdo vkročil do území, bude se bránit a za samičku s mláďaty by pravděpodobně obětoval i svůj život.

Pokračování článku »

A zase je tady to slovo! Přesto, že ho asi nikdo z nás nemá rád, setkáváme se s ním snad každý den, ať už chceme nebo ne. Přesto, nebo možná právě proto bych se v tomto článku rád podíval na krizi z trochu jiného úhlu pohledu.

Pokračování článku »

Svátky patří dětem, ne svárům a my se musíme postarat jen o to, aby to nebyly vyhaslé útržky a nejasné zmatky, ať už to bude Halloween nebo Dušičky. To jistě neznamená přijímat vše.  Ale musíme být sebevědomí, máme mít odvahu obrátit se k tomu, co se nabízí, na místo marných snah uzavírat se v odporu, či nezájmu. A často není problém v tom, co se nabízí, ale jak se to představuje a jak se vůči tomu vymezujeme (špatně: nákupem, nebo politizovaným odporem, lépe: inspirací a kritickou reflexí).

Pokračování článku »

Možná vás napadá otázka, jak je národ zkoumán sociálními vědami. Na první pohled se výzkum od našich běžných úvah odlišuje v tom, že odchází od definice národa dle „kultury, jazyka, teritoria“, ke sledování představování si národnosti, či-li národ jako forma myšlení a představa nabývající symbolických podob spíše než prostý předpoklad existence specifické populace. Jako příklad představuji koncept imaginárního společností Benedicta Andersona.

Pokračování článku »

Nikdy nám nesmí jít o o snahu dělit lidi na vlastence, ne-vlastence, či dokonce vlastizrádce. Víme totiž, že je nespočet vlastenectví, neboť je i nespočet jazyků – a to i v rámci jednoho gramaticky a lexikálně specifického jazyka. Nejsou dvě stejné češtiny, neboť nejsou dva lidé, kteří zažili to samé a mohli mít naprosto identické významy pojmů. Nemohou být dvě stejná vlastenectví a právě to je předpokladem existence vlastenců, kteří mohou sdílet odlišné názory a pestrost projevů. Tím sama vlastenectví odlišnost vyžadují a na jejím základě vznikají.

Pokračování článku »

Václav Klaus představil v projevu na Národní svatováclavské pouti všemi znovuobjevený poklad politické argumentace „vlastenectví“ a kladl důraz na hodnoty a tradice. Takové proslovy jsou ve své abstraktní a slovní podobě velmi smysluplné a samozřejmé, ale neboť víme, že skutečnost zbavuje  třpytu všechny nádherné pojmy (Vlast, Tradice, Rodina), musíme je podrobit kritice.  To znamená spojovat abstrakci se zkušeností a domýšlet řetězce důsledků, které vznešené proslovy a ideály mohou mít v praxi. Tato metoda je hlavní ochranou před slogany politických programů (Solidarita, Spravedlnost, Bezpečí, …) a obrana před politikařením. Nyní se pokusím o kritický rozbor vlastenectví Václava Klause.

Pokračování článku »

Zaujal mě v posledních měsících výraz „nepřizpůsobiví“. Je poměrně starý, ale ve víru nedávných událostí z něho opět média i politici setřeli prach. V dnešní době je to politicky korektní a trochu rebelské označení pro Romy. Hodí se všem. Všichni vědí, o kom se mluví, ale je to téměř nežalovatelné. Připomíná mi to trochu praxi za první republiky. Vytvářely se právně nenapadnutelné výrazy a hesla, která využívaly všechny strany, ale hojně hlavně extremisté (Ľuďáci, Gajdovci apod.).

Pokračování článku »

„Neodepíšu Ti, pokud nemám právě nabitý kredit nebo mi tatínek právě nezaplatil paušál. Taky Ti nenapíšu, pokud nejsi můj dobrý kamarád, nepotřebuješ, nebo já nepotřebuji něco důležitého a už vůbec Ti nenapíšu, pokud mám blbou náladu, anebo naopak tak dobrou, že si ji nechci kazit utracením dvou korun.“

Pokračování článku »