Vždy mě sousloví „národní hrdost“ odrazovalo, i když jsem si nebyl jistý přesnými důvody. Nyní se pokusím je poodhalit a zamyslet se nad slabinami „hrdočešství“. Kritizovat se však bude především proto, aby byla prošlápnuta cesta k lepšímu prožívání češství. Jde skutečně pouze o zážitek a pocit, spíše než o nějaké „správné názory“. Avšak i co se týče zážitků potřebujeme vědět, k čemu se obracet, abychom je udržovali při životě. A v tom právě spočívá problém hrdosti – dnes nemá předmět, není konkrétní a zůstává tam, kde začíná – u tří hlásek Čech.

Pokud jsem v minulém článku psal o širších okolnostech rozdělení Československa, učinil jsem tak záměrně v opačných argumentech, které deklarovali čeští nacionalisté. Jejich pohnutky pro Československo jsou vesměs velmi prosté a spíše založené na „rozměru, tradici a síle“ a jsou to právě ony, které byly v konfliktu s nacionalismem slovenským. I proto nemůžeme vidět Československo jako projekt „návratu k tradici“, ale jako aktuální a zcela nový projekt vyšší úrovně evropské integrace. Nikoliv znovusjednocení, či sjednocení národů, ale založení státu z vůle občanů. A náhodou jsme prostě dva státy, které k tomu mají neobyčejně dobrou výchozí pozici. Ne z příčiny nacionálního mýtu o „bratrství“, ale možnosti spolupracovat k řešení obecného evropského problému, ke kterému v oddělení nemáme přístup. První Československá republika vznikla skrze světovou demokratickou revoluci a zde navrhuji znovu myšlenku Československa takto chápat.

Pokračování článku »

Československo bylo rozděleno, neboť „tak to bylo lepší pro oba národy, neboť v jednom státě by se vedly neustálé a malicherné pře“. Situace byla tedy jinak neřešitelná: „Slováci skutečně pociťovali hůře důsledky pádu komunismu; volby legitimně vyhrály strany, které měly v programu možnost rozdělení; Slovenská národní rada tlačila na rozdělení, apod.“ Je zřejmé, co to znamená: pudový nacionalismus nebude kulturně přemostěn a řešen, ale světíme jej na rozumnou příčinu a základ reálné politiky.

Pokračování článku »

Toto zamyšlení bych rád začal svým přiznáním. Sám nevím, kde se to ve mně vzalo. Snad je to jeden z trvalých následků studia ekonomie a ekonomiky. Při nákupu téměř jakéhokoli zboží už tak nějak automaticky přeletím očima složení a také zemi původu. V poslední době se mi zdá, že stále častěji nacházím u dříve tradičních českých výrobků cizí země původu. Dokonce ani česká značka již nemusí znamenat českou práci, a dle mých zkušeností ani kvalitu, na kterou jsme byli zvyklí. Je to skutečně špatně? A jestliže ano, kde se stala chyba? Své názory bych rád nastínil v následující ú­vaze.

Pokračování článku »

Vždy ve mně představa pohřbu Tomáše Garrigua Masaryka vyvolávala úzkostlivý pocit. Obraz září roku 1937, kdy stojí Československo opuštěné, čelící zápasu o svou existenci a mobilizující vůli mnoha ohrozit vlastní život a jiným jej vzít, ale nakonec čelící mnohem náročnější zkoušce svědomí, v níž každý zůstal osamocen. Tuto nejistotu a strach z budoucnosti završil, po jedenácti letech vyčerpávajících událostí, chmurný pohřeb Edvarda Beneše v září 1948. Nevidíme ale již tragiku epickou, kdy v nejistotě stále zůstávala jiskra naděje projevit vlastní vůli o své budoucnosti; po Benešovi to již byla tragika komornější, která je mnohem krutější, neboť hrozba je nezřejmá, nesena skrze bezduché úřady a rozleptávající bez boje a v tichu solidaritu celé společnosti. Místo nervy napínající nejistoty přišla úmorná beznaděj.

Pokračování článku »

Dovolím si dnes, kdy  – dvakrát bohužel – nejvíce vzpomínáme na Václava Havla, představit úryvky z poselství, které nám chtěl sdělit. Neboť jsem zde podobnou formou již představil obrysy myšlení T. G. Masaryka a Edvarda Beneše, pak můžeme odhalit mnohé podobnosti, které tyto naše nejvýznamnější prezidenty pojí: nebyli pouze političtí profesionálové hájící stranický program, ale především čeští myslitelé, jejichž úsilí může v mnohém inspirovat v základu náš pohled na svět, morálku a etiku každého demokratického občana. V tom spočívá jejich společný kulturní význam dalece přesahující jejich činy – oprávněně podrobované tu pochybami, tu odmítnutím. Ale i při takových hodnocení je hlavní ponaučení s uvědoměním, že není možné nechybovat a že mylný krok neznamená vždy neschopnost, či dokonce zlý úmysl.

Pokračování článku »

Je to úplně jednoduché, tak jako byla první slepice, a ne vejce, tak byl první muž a až potom láska k vlasti. Vysvětlím na jednoduchém příkladu se zvířátky. Samička je plná lásky a stará se o rodinu, aby měla mláďata co jíst a bylo jim teplo. Občas peskuje samečka, že ulovil málo potravy nebo se jí nezastal před jiným predátorem. Sameček loví ve SVÉM území, které si sám vybojoval, sám si tam přivedl samičku, postavil si s ní hnízdo a založil rodinu. Jeho území, jeho potrava, jeho samička. Pokud by mu někdo vkročil do území, bude se bránit a za samičku s mláďaty by pravděpodobně obětoval i svůj život.

Pokračování článku »

A zase je tady to slovo! Přesto, že ho asi nikdo z nás nemá rád, setkáváme se s ním snad každý den, ať už chceme nebo ne. Přesto, nebo možná právě proto bych se v tomto článku rád podíval na krizi z trochu jiného úhlu pohledu.

Pokračování článku »

Svátky patří dětem, ne svárům a my se musíme postarat jen o to, aby to nebyly vyhaslé útržky a nejasné zmatky, ať už to bude Halloween nebo Dušičky. To jistě neznamená přijímat vše.  Ale musíme být sebevědomí, máme mít odvahu obrátit se k tomu, co se nabízí, na místo marných snah uzavírat se v odporu, či nezájmu. A často není problém v tom, co se nabízí, ale jak se to představuje a jak se vůči tomu vymezujeme (špatně: nákupem, nebo politizovaným odporem, lépe: inspirací a kritickou reflexí).

Pokračování článku »

Možná vás napadá otázka, jak je národ zkoumán sociálními vědami. Na první pohled se výzkum od našich běžných úvah odlišuje v tom, že odchází od definice národa dle „kultury, jazyka, teritoria“, ke sledování představování si národnosti, či-li národ jako forma myšlení a představa nabývající symbolických podob spíše než prostý předpoklad existence specifické populace. Jako příklad představuji koncept imaginárního společností Benedicta Andersona.

Pokračování článku »