Co říkáte na vánoční výzdobu
v obchodech? Otravné a hloupé, že? Těžko říci, zda nám to kazí Vánoce
samotné, ale rozhodně jde o projev nevkusu a bezohlednosti. Je nějak
obhajitelné mít vánoční výzdobu dva měsíce před samotným svátkem?
Mají „podzimní Vánoce“ a „vánocování“ nějaký význam a hodnotu?
Ať už jde o projev arogantního marketingu pohrdajícího zdravým rozumem a
citem, prostý nevkus obchodníků, nebo jsou důvody obchodních řetězců
jakékoliv, jako občané máme právo – a pokud se nám tato
výzdoba nelíbí – povinnost, proti tomuto agresivnímu marketingu
vyjádřit nesouhlas a pokusit se ho omezit.
Může rozhodovat o vánoční výzdobě pouze prodejce?
Napsat komentář
Článek si dovoluje v několika úryvcích
zprostředkovat text z prvního díla časopisu Čas vydávaného
realistickou skupinou (především Jan Herben, Karel Kramář, Tomáš Garrigue
Masaryk). Připomínáme si tak 150 let od narození Huberta Schauera, jehož
„Dvě otázky“ otevřely širokou a bouřlivou debatu nad smyslem českých
dějin. Někteří Otázky považovali za „filosofickou sebevraždu
národa“, někteří v Schauerově kritickém stanovisku pokračovali.
Nikoliv aby národ ničili, jak se domnívali odpůrci, ale aby jej v duchu
realismu střízlivě poznali, aby odhalili pověry a narušili přílišné
sebevědomí.
„Bylo to na počátku reakce po roce 1848,
v roce 1851 1. února, kdy se na Václavském náměstí tísnily tisíce
lidí, aby vzdaly čest poslední Smetanovi. Pohřeb bez kněží, bez
obvyklých ceremonií – rakev snesli přátelé a na rozkaz policie
ujížděli branou s velkým chvatem. Kdo to byl, že ho tak vynášeli?
Zločinec? Ne; byl to člověk, který chtěl býti člověkem doopravdy a jen
člověkem. Ale to se tenkráte tak trestalo.“ (Masaryk 1926: 131)
„Opakuji: Demokracie není jen otázkou dokonalejších
demokratických institucí, nýbrž především otázkou dokonalejších
demokratických lidí. Ne politická strana jako taková je zlem, nýbrž
nevzdělaní a nevyspělí občané a jejich vůdcové v režimu svobody jsou
zlem. Každý občan nechť kritisuje především sebe jako straníka a svou
vlastní stranu jako jednu z těch hříšníků proti demokracii! Angličané
mají heslo: men, no measures! – jde o lidi, nikoliv o instituce nebo
všeobecná opatření!" (E. Beneš)
Rád bych se na chvíli, když dovolíte, věnoval
třem poměrně frekventovaným slovům, jež zní – demokracie, tolerance a
humanita. Zkuste se schválně na moment zamyslet, co ve Vás tato slova
vyvolávají a v jaké souvislosti si je nejčastěji vybavíte a
v neposlední řadě, jaké emocionální zabarvení ve Vás vyvolávají.
A také se zkuste zamyslet nad tím, zda-li se tato slova již nezačínají
zařazovat do kategorie, kdy existuje jednak jejich oficiální vyznění a pak
také jejich “lidová“, soukromá (des)interpretace. V případě, že
existují významné rozdíly mezi těmito oficiálními a neoficiálními
významy je proces eroze významů těchto slov již v pokročilém
stádiu.
Význam demokracie si nejsnadněji vybavíme
ze slov Masarykových jako: „Demokracie je diskuze“, nebo „Není
demokracie bez demokratů“. V požadavku praxe a činu pokračuje
i Beneš: „Nejkrásnější stránka ideálu není jeho uskutečnění a
uvedení nebeského ráje v život, nýbrž boj o ideál a o ráj pozemský a
duchovní.“ Demokracie je pojem dvojaký: jako idea nedostižný, jako praxe
každodenní závazek, mravní požadavek – étos.
Chceme-li psát úvahu o češství, pak nejlépe
učiníme, když popisujeme jistý pohled na svět. Čech je totiž
člověk obdařený českým pohledem a stojíme před problémem, jak pozorovat
tento pohled – tím samým pohledem! Bloudíme pak v labyrintu ze zrcadel a
skleněných tabulí, v němž není jisté, kde vyčnívá pevná stěna a kde
vede cesta dál. A pro dva lidi bude labyrint vždy rozdílný, jako jsou
rozdílné dvě tváře. V tomto úskalí spočívá i krása i odpovědnost,
neboť nepopisujeme pouze již pevně dané, ale vždy záležící na našem
vlastním jednání a myšlení.