Účastníci: LAamo, Petr, Michal, Dušan, Marek, Mareček, Blér, Jožka, Jirka a Pavel.

Už ani nevím, jak to začalo, ale před půl rokem jsem nabídla vlastencům ubytování na chatě ve východních Čechách. Čas utíkal a my se radili a domlouvali, co připravíme, kam půjdeme, koho pozveme a co budeme ten týden dělat. A jak se tak radilo, čas dozrál a já na chatě čekala na první část účastníků. Cesta z Prahy do Čech se může protáhnout i na dny. Petr s Pražáky to zvládl již za 5 hodin. 

Pokračování článku »

V roce 1973 vyvolal bouřlivé reakce horor Vymítač ďábla, který natočil William Friedkin podle knihy Williama P. Blattyho. Film vypráví o soužití herečky Chris MacNeilové (Ellen Burstyn) s její dcerou Regan (Linda Blair), která vykazuje příznaky podivné nemoci – začíná být vulgární, agresivní, v jejím okolí dochází k podivným úkazům, hovoří hrubým hlasem a její tvář je postupně znetvořována. Vše stále více nasvědčuje tomu, že se jedná o něco mnohem děsivějšího než neznámou psychickou poruchu.

Kvůli námětu a některým scénám byl film na řadě míst vyřazen z distribuce. Při promítání údajně docházelo k omdlévání diváků a v některých kinech instalovala obsluha nádoby pro případ, že by se obecenstvu udělalo nevolno. Vskutku, i po téměř čtyřiceti letech od premiéry se jedná o audiovizuálně nepříliš příjemnou záležitost, která se i formou krátkých záblesků snaží téměř podprahovým způsobem budovat atmosféru strachu. V rámci hororového žánru se jedná o klasiku, která byla v pozdějších letech několikrát citována a také parodována nejrůznějšími filmaři.

Smyslem tohoto článku však není představit Vymítače ďábla jako film, ale nastínit koncept zla, který je v něm rozvinut. V jistém smyslu se jedná o odpověď na článek Idea moderního zla J. Bureše, který pojímá moderní zlo jako uskutečněný totalitní systém.

Pokračování článku »

Záměrně se vyhneme všem velkým teoriím o občanské společnosti, o jejím základním významu jako nezbytné složce demokratické společnosti zabraňující centralizaci moci, tyranií většiny a veřejného mínění (jak je známo od Alexe de Tocquevilla).  Občanská společnost a její legitimita totiž mohou vypadat  v takových úvahách až příliš jasně a v idealizované formě nám uniká, jak má být fakticky realizována a nedopovídá na prostou otázku Co dělat?.

Pokračování článku »