Události, které 22. července 2011 otřásly celým světem, znovu rozvířily debaty o budoucnosti Evropy, která se snaží budovat svou identitu na kulturně-pluralitním základě. Tento článek si však nedává za cíl klást norské masakry za vinu extremistům ani vstřícné imigrační politice (jak to často činíme v našem kulturním rámci, kdy jsme si zvykli považovat náš systém uplatňování pravidel za neuvěřitelně dobrotivý a zároveň až příliš shovívavý vůči ostatním), ale spíše se zaměřit na psychologický profil zločince, který za smrt desítek nevinných lidí prokazatelně nese vinu.

Pokračování článku »