Vždy ve mně představa pohřbu Tomáše Garrigua Masaryka vyvolávala úzkostlivý pocit. Obraz září roku 1937, kdy stojí Československo opuštěné, čelící zápasu o svou existenci a mobilizující vůli mnoha ohrozit vlastní život a jiným jej vzít, ale nakonec čelící mnohem náročnější zkoušce svědomí, v níž každý zůstal osamocen. Tuto nejistotu a strach z budoucnosti završil, po jedenácti letech vyčerpávajících událostí, chmurný pohřeb Edvarda Beneše v září 1948. Nevidíme ale již tragiku epickou, kdy v nejistotě stále zůstávala jiskra naděje projevit vlastní vůli o své budoucnosti; po Benešovi to již byla tragika komornější, která je mnohem krutější, neboť hrozba je nezřejmá, nesena skrze bezduché úřady a rozleptávající bez boje a v tichu solidaritu celé společnosti. Místo nervy napínající nejistoty přišla úmorná beznaděj.

Pokračování článku »

Dovolím si dnes, kdy  – dvakrát bohužel – nejvíce vzpomínáme na Václava Havla, představit úryvky z poselství, které nám chtěl sdělit. Neboť jsem zde podobnou formou již představil obrysy myšlení Tomáše Garrigua Masaryka a Edvarda Beneše, pak můžeme odhalit mnohé podobnosti, které tyto naše nejvýznamnější prezidenty pojí: nebyli pouze političtí profesionálové hájící stranický program, ale především čeští myslitelé, jejichž úsilí může v mnohém inspirovat v základu náš pohled na svět, morálku a etiku každého demokratického občana. V tom spočívá jejich společný kulturní význam dalece přesahující jejich činy – oprávněně podrobované tu pochybami, tu odmítnutím. Ale i při takových hodnocení je hlavní ponaučení s uvědoměním, že není možné nechybovat a že mylný krok neznamená vždy neschopnost, či dokonce zlý úmysl.

Pokračování článku »