Stále pláčeme na tom samém. Roky 1938 a
1968 jsou údajně ukázkou české zbabělosti. Přitom se nemáme vůbec za
co stydět a dokonce se z jistého úhlu pohledu můžeme holedbat
nadčasovostí, pokrokovostí a hlavně promyšleností oněch
„kapitulací“. Asi to vidím moc positivně, ale o tom až jindy.
…které nejsou dobré.
Dovolil jsem si takovou typickou novinářskou zkratku do titulku. Není totiž nepravdivá (o nekupování českých výrobků článek částečně bude), zároveň upoutá, navnadí, vyvolá emoce, možná naštve. Pár z čtenářů to donutí článek si přečíst, pár jen cosi zanadávat do diskuse, někteří si cosi pomyslí o mně nebo tomto požehnaném časopisu a zmizí kamsi do dálav internetu.
Zaujal mě v posledních měsících výraz „nepřizpůsobiví“. Je poměrně starý, ale ve víru nedávných událostí z něho opět média i politici setřeli prach. V dnešní době je to politicky korektní a trochu rebelské označení pro Romy. Hodí se všem. Všichni vědí, o kom se mluví, ale je to téměř nežalovatelné. Připomíná mi to trochu praxi za první republiky. Vytvářely se právně nenapadnutelné výrazy a hesla, která využívaly všechny strany, ale hojně hlavně extremisté (Ľuďáci, Gajdovci apod.).
Výhra pro-ruského politika Janukovyče
v prezidentských volbách na Ukrajině v lednu 2010 podle některých
posunula hranice Ruska až na východ Slovenska. Tím se země mohla stát
kandidátem na umístění ruských raket Iskander jako odpověď na výstavbu
americké protiraketové obrany. Ne každý ví, že kromě ne vždy poslušné
Ukrajiny a ne zcela důvěryhodného Běloruska má Rusko dalšího tentokrát
více než věrného spojence téměř na hranicích s Evropskou unií.
V úterý 26. dubna proběhla debata politologického sdružení POLIS na
Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Tentokrát na téma Krize v Libyi.
Organizátoři pozvali dva odborníky, Mgr. Tomáše Weisse z Institutu
mezinárodních studií na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a PhDr.
Jana Jireše z Katedry politologie na Filosofické fakultě Univerzity
Karlovy.
Debata jen potvrdila obavy mnohých ohledně zřízení bezletové zóny letectvem NATO v této zemi. Západ vlastně neví, co s krizí dál. V zemi je chaos, je dost nejasné, kdo bojuje na straně rebelů a celá intervence se vlastně nedá označit za společnou akci NATO. Další závěry debaty dále v článku.
Dnes je tomu právě 66 let od amerického bombardování Kralup nad Vltavou, malého města ve středních Čechách. Často se o nich mluví jako o „českých Drážďanech“, nikoliv však ve smyslu architektonickém, ale historickém. 22. března 1945 došlo k náletu amerických bombardérů, které srovnaly se zemí nebo poškodily více než polovinu budov města. Kralupy se dle mnoha odborníků staly nejpostiženějším městem nálety v celém Československu.
Vodní děla rozehnala dvanáctitisícový
protestní tábor, pokračovalo bití a zatýkání. Zadržené ozbrojené
složky mučily, až padali do bezvědomí. Někteří byli údajně nuceni pít
moč vyšetřovatelů, objevila se nařčení ze znásilnění. Tak skončily
protesty domorodých Saharawinců u největšího města Západní Sahary –
Laâyoune. Lidé nepožadovali nic jiného než jídlo a práci. „Pohár
trpělivosti přetekl, vyšli jsme do ulic bojovat proti Maroku“, sdělil
agentuře AFP jeden z protestujících a připomněl tím více než 30letou
okupaci země.
Zprvu se to zdálo
jako radostná zpráva – po úspěšném svržení „diktátora“
v Tunisku se k podobné situaci uchýlilo i v Egyptě. Však všichni situaci
známe, jsou toho plná média. Radost ale začíná opadávat. Nejenže došlo
málem až k rozpoutání regulérní občanské války mezi přívrženci a
odpůrci současného egyptského prezidenta Husního Mubaraka, ale tento
konflikt přímo ohrozil zahraniční turisty i novináře na životech.
Nehledě na zřejmé škody na egyptském kulturním dědictví, kterému kdysi
nezanedbatelně přispěli i Češi. Protesty způsobují samotnému Egyptu
stamilionové ztráty v dolarech denně. A kdoví, čím bude kýžená
demokracie…
Celý příspěvek
Tomáš Garrigue Masaryk kritizoval
fangličkářství. To je takové to okaté vlastenectví. Vlajka na čepici,
lev na tričku, státní znak možná i na spoďárech. Také to nemám rád.
Obvykle ten, kdo má na sobě nejvíc takových symbolů a nejvíce se vydává
za vlastence, se nakonec schová do ulity, jakmile jde do tuhého. Nejčastěji,
ale rozhodně to není dogma, upřímného vlastence na první pohled ani
nepoznáme. Nemává vlajkou, nemá orlici nebo lva na krku.
Nejsem sběratelem, ale když vidím něco pěkného a „vlasteneckého“, rád po tom sáhnu. Mám už menší sbírku, není toho mnoho. Nemám rád kýč a leccos se mi nelíbí. Povedlo se mi časem nakoupit různé odznáčky vlaječek, lvíčků i trikolor. Nakonec jsem sehnal i kšiltovku s ČS lvem (o ní ale v článku nebude ani slovo) a malé vlaječky, jež se za totality povinně dávaly za okna.
Nuže, podívejme se, co se dá na dnešním volném trhu sehnat…
Roztomilý a vždy důvtipný Ježíšku. Vždycky
jsem Ti psal jen lístečky do krbu, byly hodně sobecké a zaměřené na má
přání. Rád bych Ti za něco taky jednou poděkoval. V prvé řadě Ti
děkuji za Chucka Norrise.
