Vždy ve mně představa pohřbu Tomáše Garrigua Masaryka vyvolávala úzkostlivý pocit. Obraz září roku 1937, kdy stojí Československo opuštěné, čelící zápasu o svou existenci a mobilizující vůli mnoha ohrozit vlastní život a jiným jej vzít, ale nakonec čelící mnohem náročnější zkoušce svědomí, v níž každý zůstal osamocen. Tuto nejistotu a strach z budoucnosti završil, po jedenácti letech vyčerpávajících událostí, chmurný pohřeb Edvarda Beneše v září 1948. Nevidíme ale již tragiku epickou, kdy v nejistotě stále zůstávala jiskra naděje projevit vlastní vůli o své budoucnosti; po Benešovi to již byla tragika komornější, která je mnohem krutější, neboť hrozba je nezřejmá, nesena skrze bezduché úřady a rozleptávající bez boje a v tichu solidaritu celé společnosti. Místo nervy napínající nejistoty přišla úmorná beznaděj.

Pokračování článku »

Dovolím si dnes, kdy  – dvakrát bohužel – nejvíce vzpomínáme na Václava Havla, představit úryvky z poselství, které nám chtěl sdělit. Neboť jsem zde podobnou formou již představil obrysy myšlení Tomáše Garrigua Masaryka a Edvarda Beneše, pak můžeme odhalit mnohé podobnosti, které tyto naše nejvýznamnější prezidenty pojí: nebyli pouze političtí profesionálové hájící stranický program, ale především čeští myslitelé, jejichž úsilí může v mnohém inspirovat v základu náš pohled na svět, morálku a etiku každého demokratického občana. V tom spočívá jejich společný kulturní význam dalece přesahující jejich činy – oprávněně podrobované tu pochybami, tu odmítnutím. Ale i při takových hodnocení je hlavní ponaučení s uvědoměním, že není možné nechybovat a že mylný krok neznamená vždy neschopnost, či dokonce zlý úmysl.

Pokračování článku »

Svátky patří dětem, ne svárům a my se musíme postarat jen o to, aby to nebyly vyhaslé útržky a nejasné zmatky, ať už to bude Halloween nebo Dušičky. To jistě neznamená přijímat vše.  Ale musíme být sebevědomí, máme mít odvahu obrátit se k tomu, co se nabízí, na místo marných snah uzavírat se v odporu, či nezájmu. A často není problém v tom, co se nabízí, ale jak se to představuje a jak se vůči tomu vymezujeme (špatně: nákupem, nebo politizovaným odporem, lépe: inspirací a kritickou reflexí).

Pokračování článku »

Možná vás napadá otázka, jak je národ zkoumán sociálními vědami. Na první pohled se výzkum od našich běžných úvah odlišuje v tom, že odchází od definice národa dle „kultury, jazyka, teritoria“, ke sledování představování si národnosti, či-li národ jako forma myšlení a představa nabývající symbolických podob spíše než prostý předpoklad existence specifické populace. Jako příklad představuji koncept imaginárního společností Benedicta Andersona.

Pokračování článku »

Nikdy nám nesmí jít o o snahu dělit lidi na vlastence, ne-vlastence, či dokonce vlastizrádce. Víme totiž, že je nespočet vlastenectví, neboť je i nespočet jazyků – a to i v rámci jednoho gramaticky a lexikálně specifického jazyka. Nejsou dvě stejné češtiny, neboť nejsou dva lidé, kteří zažili to samé a mohli mít naprosto identické významy pojmů. Nemohou být dvě stejná vlastenectví a právě to je předpokladem existence vlastenců, kteří mohou sdílet odlišné názory a pestrost projevů. Tím sama vlastenectví odlišnost vyžadují a na jejím základě vznikají.

Pokračování článku »

Václav Klaus představil v projevu na Národní svatováclavské pouti všemi znovuobjevený poklad politické argumentace „vlastenectví“ a kladl důraz na hodnoty a tradice. Takové proslovy jsou ve své abstraktní a slovní podobě velmi smysluplné a samozřejmé, ale neboť víme, že skutečnost zbavuje  třpytu všechny nádherné pojmy (Vlast, Tradice, Rodina), musíme je podrobit kritice.  To znamená spojovat abstrakci se zkušeností a domýšlet řetězce důsledků, které vznešené proslovy a ideály mohou mít v praxi. Tato metoda je hlavní ochranou před slogany politických programů (Solidarita, Spravedlnost, Bezpečí, …) a obrana před politikařením. Nyní se pokusím o kritický rozbor vlastenectví Václava Klause.

Pokračování článku »

Záměrně se vyhneme všem velkým teoriím o občanské společnosti, o jejím základním významu jako nezbytné složce demokratické společnosti zabraňující centralizaci moci, tyranií většiny a veřejného mínění (jak je známo od Alexe de Tocquevilla).  Občanská společnost a její legitimita totiž mohou vypadat  v takových úvahách až příliš jasně a v idealizované formě nám uniká, jak má být fakticky realizována a nedopovídá na prostou otázku Co dělat?.

Pokračování článku »

Ve druhém díle malého seriálu odkrývajícího vlivnou sociologickou teorii se blíže podíváme na okolnosti vzniku řádu ve společnosti. Bude důležité představit, jak jsou tyto řády legitimizovány a jaké okolnosti provází jejich změnu. Pro naši osobní zkušenost nám tento díl odhaluje  ustálené formy myšlení a metody, jak se „stáváme lidmi“. Varuje nás především před omylem odvolávání se jakékoliv přirozenosti a hledání velkých zákonů v chodu lidských dějin. Jsou-li nějaké zákonitosti, pak nespočívají v samotném nahromaděném vědění (dějiny a mýty), ale v tom,  jak člověk tvoří každodenní realitu – poznatelnou a bezpečnou.

Pokračování článku »

Následující myšlenka je  jasná: existence myšlení o jakési „monokultuře“ a „čisté kultuře“ je umožněna díky politizaci kultury skrze koncept „multikultura­lismu“. Neboť je jisté, že ti, kteří mluví o čistotě kultury, ji tvořit nejsou schopni a vyjadřovat se dovedou jen k jednoduchým konceptům o kultuře, nikoliv o její povaze a projevech. Bídou multikulturalismu je proto politizovaní kultury a vytvoření pavučiny prázdných pojmů, které jsou životním prostorem  zastánců „monokultury“.
Pokračování článku »

Stejně jako příchod demokratického státu a myšlenka občansky rovné společnosti mění  hrdinský ideál, tak se  utváří vedle tradičních podob i nové představy o zlu.  V tomto článku se pokusím ukázat, že můžeme přemýšlet o „politizaci zla“ a jeho  transformaci do formy státní moci a „zlého hnutí“. Výklad bude směřovat k popisu dvou ikonických postav populární kultury – Toma Riddla a kancléře Palpatina.

Pokračování článku »