Ve druhém díle malého seriálu odkrývajícího vlivnou sociologickou teorii se blíže podíváme na okolnosti vzniku řádu ve společnosti. Bude důležité představit, jak jsou tyto řády legitimizovány a jaké okolnosti provází jejich změnu. Pro naši osobní zkušenost nám tento díl odhaluje  ustálené formy myšlení a metody, jak se „stáváme lidmi“. Varuje nás především před omylem odvolávání se jakékoliv přirozenosti a hledání velkých zákonů v chodu lidských dějin. Jsou-li nějaké zákonitosti, pak nespočívají v samotném nahromaděném vědění (dějiny a mýty), ale v tom,  jak člověk tvoří každodenní realitu – poznatelnou a bezpečnou.

Pokračování článku »

Následující myšlenka je  jasná: existence myšlení o jakési „monokultuře“ a „čisté kultuře“ je umožněna díky politizaci kultury skrze koncept „multikultura­lismu“. Neboť je jisté, že ti, kteří mluví o čistotě kultury, ji tvořit nejsou schopni a vyjadřovat se dovedou jen k jednoduchým konceptům o kultuře, nikoliv o její povaze a projevech. Bídou multikulturalismu je proto politizovaní kultury a vytvoření pavučiny prázdných pojmů, které jsou životním prostorem  zastánců „monokultury“.
Pokračování článku »

Stejně jako příchod demokratického státu a myšlenka občansky rovné společnosti mění  hrdinský ideál, tak se  utváří vedle tradičních podob i nové představy o zlu.  V tomto článku se pokusím ukázat, že můžeme přemýšlet o „politizaci zla“ a jeho  transformaci do formy státní moci a „zlého hnutí“. Výklad bude směřovat k popisu dvou ikonických postav populární kultury – Toma Riddla a kancléře Palpatina.

Pokračování článku »

Bezesporu k jednomu z největších pokroků společenských věd ve druhé polovině 20. století došlo na poli sociologie vědění. Ta předpokládá, že celá naše skutečnost, o níž nepochybujeme, je výsledkem socializace. Vědění tak není pouze souhrn „čistého poznání“ vydobytého z objektivního světa, ale je utvářeno sociální pozicí člověka. V tomto článku si představíme hlavní body teorie, která není zajímavá pouze z vědeckého hlediska, ale může pomoci každému člověku lépe poznat sama sebe a tedy i společnost, neboť neříká jak věci „skutečně jsou“, ale říká, jak libovolné skutečnosti a pravdy tvoříme.

Pokračování článku »

V těchto úvahách si přeji navázat na článek Michala Ledwoně Holocaust jako produkt moderního věku a rozvést téma o další autory, kteří kriticky analyzovali nástup totalitarismu, užití metod masového vraždění a obecně klima společnosti vedoucí ke krajní zkušenosti holocaustu. Bude představeno dílo Zygmunta Baumana, Hannah Arendtové a Tzvetana Todorova. K tomu je nutné předložit základní nárys sociologie modernity, která je nezbytná pro pochopení holocaustu a jeho významu pro naši dobu.

Pokračování článku »

Internet nenávratně změnil kulturu – a více než v obsahu, tak v základních podmínkách její existence. Došlo k odbourání takřka všech materiálních podmínek pro dosažení kulturních děl (zde tímto budou myšleny „vědomosti a radosti“, jinak řečeno „inspirace a informace“). Dříve se člověk musel vydat na cestu, zažíval kulturu na konkrétních místech (divadlo, muzeum, galerie) a cestoval do různých států  a krajin (města, památky, lidová kultura). Dnes je situace z části jednodušší – stačí vlastnit vysokorychlostní připojení a to co nazýváme světovou kulturou, je zde dostupné. Takové odmaterializování zcela změnilo úlohu jazyka a jeho důsledky je nutné pečlivě promyslet.

Pokračování článku »

Je potřeba říci, čím je sociologie platná. Nikoliv jen, jak má být platná ideálu poznání o sobě, ale jak je prostě užitečná pro člověka. V takovém příspěvku nepůjde o to bořit mýty o sociologii samotné, ale bořit mýty o vědě, o objektivitě, o faktech a o tom, jakým způsobem slouží obecně poznání k rozvoji společnosti – říci, jak nesmyslné je uvažovat o společnosti jako o stroji, který lze inženýrsky vylepšit. Chci říci, že sociologie není užitečná široké společnosti svými „teoriemi a knihami“, ale svými metodami poznávání společnosti, svým „poznáním o poznání“, které je nutné pro vyvarování se chyb, které každý člověk při pohledu na společnost činí. V tom je její zatajená jedinečnost a ztracené heslo pro komunikaci mezi ní a lidmi mimo ní.

Pokračování článku »

Všímám si neblahého přesvědčení, že politická korektnost je prostě z éteru stvořená neblahá vlastnost, kterou stačí eliminovat tím, že se prostě budou říkat věci, „tak jak jsou doopravdy“. To se domnívám je hluboký omyl. Pohádky se budou vyprávět jen do té doby, dokud zde budou ti, kterým se říkat musí. Proto je politická korektnost  hlavně druhotným příznakem úrovně myšlení z ní vyplývajících nebezpečných mechanizmů uvažování, které je bohužel nutné ochlazovat hyperkorektním jazykem.

Pokračování článku »

Článek by mohl být nazván taktéž jako „Příspěvek k etice v demokratickém státě“. Taková úvaha se snaží reagovat na zjevnou neschopnost vyložit hodnotová stanoviska nutná pro rozvoj demokratické společnosti. Při takových pokusech se často končí u vágních pojmů, jako humanismus, svoboda a tolerance, které jsou však mylně chápány jako finální modely pro konstrukci mezilidských vztahů. V důsledku toho, že takové čisté pojmy nemají svoji praktickou podobu, zůstávají viset ve vzduchoprázdnu nad životní zkušeností a stávají se obsahem  souboje „ismů“. Abychom se tomuto vyhnuli, musíme se ptát, jak vypadají základní hesla demokracie v praxi a neboť jsou tato hesla povahy sociální, je zřejmé, že se budou odlišovat  na úrovni individuálního jednání  – nejsou ustanovitelné jedním aktem, musí vyplynout z jednání mnoha. Například: „Svobodná společnost“ vzniká v ten moment, kdy lidé poznávají a kriticky hodnotí své okolí, své životy. Není tak vyjádřena negativně, jako neexistence útlaku ve společnosti, ale měřena schopnosti využití svobody jedincem. První je záležitost teorie a politiky, druhé zkušenosti, tzn. práce, výchovy a poznání.

Pokračování článku »

V článku si představíme tvorbu jednoho z největších mistrů japonského animovaného filmu Hayao Miyazakiho. Nepůjde však o tradiční náhled na autora a převyprávění jeho děl. Bude představeno myšlenkové pozadí a motivace hrdinů, zatímco příběh samotný naznačím přiloženým audiovizuálním materiálem. Jak se pokusím dokázat, tyto myšlenky vytvářejí  specifické pojetí zla, z čehož vyplývá jiná konstituce hrdinů, než na jakou jsme zvyklí. Pojďme se  tedy  blíže podívat na metafyziku dvou esteticky a eticky krásných filmů Mononoke-hime a Kaze no Tani no Naushika. 

Pokračování článku »