Vždy ve mně představa pohřbu Tomáše Garrigua Masaryka vyvolávala úzkostlivý pocit. Obraz září roku 1937, kdy stojí Československo opuštěné, čelící zápasu o svou existenci a mobilizující vůli mnoha ohrozit vlastní život a jiným jej vzít, ale nakonec čelící mnohem náročnější zkoušce svědomí, v níž každý zůstal osamocen. Tuto nejistotu a strach z budoucnosti završil, po jedenácti letech vyčerpávajících událostí, chmurný pohřeb Edvarda Beneše v září 1948. Nevidíme ale již tragiku epickou, kdy v nejistotě stále zůstávala jiskra naděje projevit vlastní vůli o své budoucnosti; po Benešovi to již byla tragika komornější, která je mnohem krutější, neboť hrozba je nezřejmá, nesena skrze bezduché úřady a rozleptávající bez boje a v tichu solidaritu celé společnosti. Místo nervy napínající nejistoty přišla úmorná beznaděj.

Pokračování článku »

Dovolím si dnes, kdy  – dvakrát bohužel – nejvíce vzpomínáme na Václava Havla, představit úryvky z poselství, které nám chtěl sdělit. Neboť jsem zde podobnou formou již představil obrysy myšlení Tomáše Garrigua Masaryka a Edvarda Beneše, pak můžeme odhalit mnohé podobnosti, které tyto naše nejvýznamnější prezidenty pojí: nebyli pouze političtí profesionálové hájící stranický program, ale především čeští myslitelé, jejichž úsilí může v mnohém inspirovat v základu náš pohled na svět, morálku a etiku každého demokratického občana. V tom spočívá jejich společný kulturní význam dalece přesahující jejich činy – oprávněně podrobované tu pochybami, tu odmítnutím. Ale i při takových hodnocení je hlavní ponaučení s uvědoměním, že není možné nechybovat a že mylný krok neznamená vždy neschopnost, či dokonce zlý úmysl.

Pokračování článku »

Václav Klaus představil v projevu na Národní svatováclavské pouti všemi znovuobjevený poklad politické argumentace „vlastenectví“ a kladl důraz na hodnoty a tradice. Takové proslovy jsou ve své abstraktní a slovní podobě velmi smysluplné a samozřejmé, ale neboť víme, že skutečnost zbavuje  třpytu všechny nádherné pojmy (Vlast, Tradice, Rodina), musíme je podrobit kritice.  To znamená spojovat abstrakci se zkušeností a domýšlet řetězce důsledků, které vznešené proslovy a ideály mohou mít v praxi. Tato metoda je hlavní ochranou před slogany politických programů (Solidarita, Spravedlnost, Bezpečí, …) a obrana před politikařením. Nyní se pokusím o kritický rozbor vlastenectví Václava Klause.

Pokračování článku »

Záměrně se vyhneme všem velkým teoriím o občanské společnosti, o jejím základním významu jako nezbytné složce demokratické společnosti zabraňující centralizaci moci, tyranií většiny a veřejného mínění (jak je známo od Alexe de Tocquevilla).  Občanská společnost a její legitimita totiž mohou vypadat  v takových úvahách až příliš jasně a v idealizované formě nám uniká, jak má být fakticky realizována a nedopovídá na prostou otázku Co dělat?.

Pokračování článku »

Vodní děla rozehnala dvanáctitisícový protestní tábor, pokračovalo bití a zatýkání. Zadržené ozbrojené složky mučily, až padali do bezvědomí. Někteří byli údajně nuceni pít moč vyšetřovatelů, objevila se nařčení ze znásilnění. Tak skončily protesty domorodých Saharawinců u největšího města Západní Sahary – Laâyoune. Lidé nepožadovali nic jiného než jídlo a práci. „Pohár trpělivosti přetekl, vyšli jsme do ulic bojovat proti Maroku“, sdělil agentuře AFP jeden z protestujících a připomněl tím více než 30letou okupaci země.

Pokračování článku »

Všímám si neblahého přesvědčení, že politická korektnost je prostě z éteru stvořená neblahá vlastnost, kterou stačí eliminovat tím, že se prostě budou říkat věci, „tak jak jsou doopravdy“. To se domnívám je hluboký omyl. Pohádky se budou vyprávět jen do té doby, dokud zde budou ti, kterým se říkat musí. Proto je politická korektnost  hlavně druhotným příznakem úrovně myšlení z ní vyplývajících nebezpečných mechanizmů uvažování, které je bohužel nutné ochlazovat hyperkorektním jazykem.

Pokračování článku »

Článek by mohl být nazván taktéž jako „Příspěvek k etice v demokratickém státě“. Taková úvaha se snaží reagovat na zjevnou neschopnost vyložit hodnotová stanoviska nutná pro rozvoj demokratické společnosti. Při takových pokusech se často končí u vágních pojmů, jako humanismus, svoboda a tolerance, které jsou však mylně chápány jako finální modely pro konstrukci mezilidských vztahů. V důsledku toho, že takové čisté pojmy nemají svoji praktickou podobu, zůstávají viset ve vzduchoprázdnu nad životní zkušeností a stávají se obsahem  souboje „ismů“. Abychom se tomuto vyhnuli, musíme se ptát, jak vypadají základní hesla demokracie v praxi a neboť jsou tato hesla povahy sociální, je zřejmé, že se budou odlišovat  na úrovni individuálního jednání  – nejsou ustanovitelné jedním aktem, musí vyplynout z jednání mnoha. Například: „Svobodná společnost“ vzniká v ten moment, kdy lidé poznávají a kriticky hodnotí své okolí, své životy. Není tak vyjádřena negativně, jako neexistence útlaku ve společnosti, ale měřena schopnosti využití svobody jedincem. První je záležitost teorie a politiky, druhé zkušenosti, tzn. práce, výchovy a poznání.

Pokračování článku »