V roce 1973 vyvolal bouřlivé reakce horor Vymítač ďábla, který natočil William Friedkin podle knihy Williama P. Blattyho. Film vypráví o soužití herečky Chris MacNeilové (Ellen Burstyn) s její dcerou Regan (Linda Blair), která vykazuje příznaky podivné nemoci – začíná být vulgární, agresivní, v jejím okolí dochází k podivným úkazům, hovoří hrubým hlasem a její tvář je postupně znetvořována. Vše stále více nasvědčuje tomu, že se jedná o něco mnohem děsivějšího než neznámou psychickou poruchu.

Kvůli námětu a některým scénám byl film na řadě míst vyřazen z distribuce. Při promítání údajně docházelo k omdlévání diváků a v některých kinech instalovala obsluha nádoby pro případ, že by se obecenstvu udělalo nevolno. Vskutku, i po téměř čtyřiceti letech od premiéry se jedná o audiovizuálně nepříliš příjemnou záležitost, která se i formou krátkých záblesků snaží téměř podprahovým způsobem budovat atmosféru strachu. V rámci hororového žánru se jedná o klasiku, která byla v pozdějších letech několikrát citována a také parodována nejrůznějšími filmaři.

Smyslem tohoto článku však není představit Vymítače ďábla jako film, ale nastínit koncept zla, který je v něm rozvinut. V jistém smyslu se jedná o odpověď na článek Idea moderního zla J. Bureše, který pojímá moderní zlo jako uskutečněný totalitní systém.

Pokračování článku »

Záměrně se vyhneme všem velkým teoriím o občanské společnosti, o jejím základním významu jako nezbytné složce demokratické společnosti zabraňující centralizaci moci, tyranií většiny a veřejného mínění (jak je známo od Alexe de Tocquevilla).  Občanská společnost a její legitimita totiž mohou vypadat  v takových úvahách až příliš jasně a v idealizované formě nám uniká, jak má být fakticky realizována a nedopovídá na prostou otázku Co dělat?.

Pokračování článku »

Ve druhém díle malého seriálu odkrývajícího vlivnou sociologickou teorii se blíže podíváme na okolnosti vzniku řádu ve společnosti. Bude důležité představit, jak jsou tyto řády legitimizovány a jaké okolnosti provází jejich změnu. Pro naši osobní zkušenost nám tento díl odhaluje  ustálené formy myšlení a metody, jak se „stáváme lidmi“. Varuje nás především před omylem odvolávání se jakékoliv přirozenosti a hledání velkých zákonů v chodu lidských dějin. Jsou-li nějaké zákonitosti, pak nespočívají v samotném nahromaděném vědění (dějiny a mýty), ale v tom,  jak člověk tvoří každodenní realitu – poznatelnou a bezpečnou.

Pokračování článku »

Bezesporu k jednomu z největších pokroků společenských věd ve druhé polovině 20. století došlo na poli sociologie vědění. Ta předpokládá, že celá naše skutečnost, o níž nepochybujeme, je výsledkem socializace. Vědění tak není pouze souhrn „čistého poznání“ vydobytého z objektivního světa, ale je utvářeno sociální pozicí člověka. V tomto článku si představíme hlavní body teorie, která není zajímavá pouze z vědeckého hlediska, ale může pomoci každému člověku lépe poznat sama sebe a tedy i společnost, neboť neříká jak věci „skutečně jsou“, ale říká, jak libovolné skutečnosti a pravdy tvoříme.

Pokračování článku »

V těchto úvahách si přeji navázat na článek Michala Ledwoně Holocaust jako produkt moderního věku a rozvést téma o další autory, kteří kriticky analyzovali nástup totalitarismu, užití metod masového vraždění a obecně klima společnosti vedoucí ke krajní zkušenosti holocaustu. Bude představeno dílo Zygmunta Baumana, Hannah Arendtové a Tzvetana Todorova. K tomu je nutné předložit základní nárys sociologie modernity, která je nezbytná pro pochopení holocaustu a jeho významu pro naši dobu.

Pokračování článku »

Absolventský proslov u příležitosti bakalářských promocí na Fakultě managementu a ekonomiky Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně ze dne 29. 6. 2011.

Spectábilis vážená paní děkanko,

Honorabilis vážený pane promotore,

Vážené dámy a pánové, vážení hosté, vážení spolužáci, absolventi, bakaláři.

Při této slavnostní události na mne připadl úkol, abych k Vám všem upřímně a ze srdce promluvil.

Pokračování článku »

V roce 1983 způsobil značný rozruch film Koyaanisqatsi tehdy neznámého režiséra Godfreye Reggia. Koyaanisqatsi, někdy uváděno s podtitulem „Life out of Balance“, je jakousi koláží, která formou nekomentovaných obrazů z různých částí světa podává výklad o jeho současném stavu. Na úspěchu filmu se významně podepsala též minimalistická hudba Philipa Glasse, která netvoří pouze doprovodnou složku, ale je zde postavena na úroveň obrazu, s nímž se ocitá v jednotě. Spolu tak zprostředkovávají divákovi nevšední audiovizuální zážitek.

Pokračování článku »

Vodní děla rozehnala dvanáctitisícový protestní tábor, pokračovalo bití a zatýkání. Zadržené ozbrojené složky mučily, až padali do bezvědomí. Někteří byli údajně nuceni pít moč vyšetřovatelů, objevila se nařčení ze znásilnění. Tak skončily protesty domorodých Saharawinců u největšího města Západní Sahary – Laâyoune. Lidé nepožadovali nic jiného než jídlo a práci. „Pohár trpělivosti přetekl, vyšli jsme do ulic bojovat proti Maroku“, sdělil agentuře AFP jeden z protestujících a připomněl tím více než 30letou okupaci země.

Pokračování článku »

Všímám si neblahého přesvědčení, že politická korektnost je prostě z éteru stvořená neblahá vlastnost, kterou stačí eliminovat tím, že se prostě budou říkat věci, „tak jak jsou doopravdy“. To se domnívám je hluboký omyl. Pohádky se budou vyprávět jen do té doby, dokud zde budou ti, kterým se říkat musí. Proto je politická korektnost  hlavně druhotným příznakem úrovně myšlení z ní vyplývajících nebezpečných mechanizmů uvažování, které je bohužel nutné ochlazovat hyperkorektním jazykem.

Pokračování článku »

Článek by mohl být nazván taktéž jako „Příspěvek k etice v demokratickém státě“. Taková úvaha se snaží reagovat na zjevnou neschopnost vyložit hodnotová stanoviska nutná pro rozvoj demokratické společnosti. Při takových pokusech se často končí u vágních pojmů, jako humanismus, svoboda a tolerance, které jsou však mylně chápány jako finální modely pro konstrukci mezilidských vztahů. V důsledku toho, že takové čisté pojmy nemají svoji praktickou podobu, zůstávají viset ve vzduchoprázdnu nad životní zkušeností a stávají se obsahem  souboje „ismů“. Abychom se tomuto vyhnuli, musíme se ptát, jak vypadají základní hesla demokracie v praxi a neboť jsou tato hesla povahy sociální, je zřejmé, že se budou odlišovat  na úrovni individuálního jednání  – nejsou ustanovitelné jedním aktem, musí vyplynout z jednání mnoha. Například: „Svobodná společnost“ vzniká v ten moment, kdy lidé poznávají a kriticky hodnotí své okolí, své životy. Není tak vyjádřena negativně, jako neexistence útlaku ve společnosti, ale měřena schopnosti využití svobody jedincem. První je záležitost teorie a politiky, druhé zkušenosti, tzn. práce, výchovy a poznání.

Pokračování článku »