Vždy ve mně představa pohřbu Tomáše Garrigua Masaryka vyvolávala úzkostlivý pocit. Obraz září roku 1937, kdy stojí Československo opuštěné, čelící zápasu o svou existenci a mobilizující vůli mnoha ohrozit vlastní život a jiným jej vzít, ale nakonec čelící mnohem náročnější zkoušce svědomí, v níž každý zůstal osamocen. Tuto nejistotu a strach z budoucnosti završil, po jedenácti letech vyčerpávajících událostí, chmurný pohřeb Edvarda Beneše v září 1948. Nevidíme ale již tragiku epickou, kdy v nejistotě stále zůstávala jiskra naděje projevit vlastní vůli o své budoucnosti; po Benešovi to již byla tragika komornější, která je mnohem krutější, neboť hrozba je nezřejmá, nesena skrze bezduché úřady a rozleptávající bez boje a v tichu solidaritu celé společnosti. Místo nervy napínající nejistoty přišla úmorná beznaděj.

Pokračování článku »

A zase je tady to slovo! Přesto, že ho asi nikdo z nás nemá rád, setkáváme se s ním snad každý den, ať už chceme nebo ne. Přesto, nebo možná právě proto bych se v tomto článku rád podíval na krizi z trochu jiného úhlu pohledu.

Pokračování článku »

Svátky patří dětem, ne svárům a my se musíme postarat jen o to, aby to nebyly vyhaslé útržky a nejasné zmatky, ať už to bude Halloween nebo Dušičky. To jistě neznamená přijímat vše.  Ale musíme být sebevědomí, máme mít odvahu obrátit se k tomu, co se nabízí, na místo marných snah uzavírat se v odporu, či nezájmu. A často není problém v tom, co se nabízí, ale jak se to představuje a jak se vůči tomu vymezujeme (špatně: nákupem, nebo politizovaným odporem, lépe: inspirací a kritickou reflexí).

Pokračování článku »

Možná vás napadá otázka, jak je národ zkoumán sociálními vědami. Na první pohled se výzkum od našich běžných úvah odlišuje v tom, že odchází od definice národa dle „kultury, jazyka, teritoria“, ke sledování představování si národnosti, či-li národ jako forma myšlení a představa nabývající symbolických podob spíše než prostý předpoklad existence specifické populace. Jako příklad představuji koncept imaginárního společností Benedicta Andersona.

Pokračování článku »

Václav Klaus představil v projevu na Národní svatováclavské pouti všemi znovuobjevený poklad politické argumentace „vlastenectví“ a kladl důraz na hodnoty a tradice. Takové proslovy jsou ve své abstraktní a slovní podobě velmi smysluplné a samozřejmé, ale neboť víme, že skutečnost zbavuje  třpytu všechny nádherné pojmy (Vlast, Tradice, Rodina), musíme je podrobit kritice.  To znamená spojovat abstrakci se zkušeností a domýšlet řetězce důsledků, které vznešené proslovy a ideály mohou mít v praxi. Tato metoda je hlavní ochranou před slogany politických programů (Solidarita, Spravedlnost, Bezpečí, …) a obrana před politikařením. Nyní se pokusím o kritický rozbor vlastenectví Václava Klause.

Pokračování článku »

Zaujal mě v posledních měsících výraz „nepřizpůsobiví“. Je poměrně starý, ale ve víru nedávných událostí z něho opět média i politici setřeli prach. V dnešní době je to politicky korektní a trochu rebelské označení pro Romy. Hodí se všem. Všichni vědí, o kom se mluví, ale je to téměř nežalovatelné. Připomíná mi to trochu praxi za první republiky. Vytvářely se právně nenapadnutelné výrazy a hesla, která využívaly všechny strany, ale hojně hlavně extremisté (Ľuďáci, Gajdovci apod.).

Pokračování článku »

V roce 1973 vyvolal bouřlivé reakce horor Vymítač ďábla, který natočil William Friedkin podle knihy Williama P. Blattyho. Film vypráví o soužití herečky Chris MacNeilové (Ellen Burstyn) s její dcerou Regan (Linda Blair), která vykazuje příznaky podivné nemoci – začíná být vulgární, agresivní, v jejím okolí dochází k podivným úkazům, hovoří hrubým hlasem a její tvář je postupně znetvořována. Vše stále více nasvědčuje tomu, že se jedná o něco mnohem děsivějšího než neznámou psychickou poruchu.

Kvůli námětu a některým scénám byl film na řadě míst vyřazen z distribuce. Při promítání údajně docházelo k omdlévání diváků a v některých kinech instalovala obsluha nádoby pro případ, že by se obecenstvu udělalo nevolno. Vskutku, i po téměř čtyřiceti letech od premiéry se jedná o audiovizuálně nepříliš příjemnou záležitost, která se i formou krátkých záblesků snaží téměř podprahovým způsobem budovat atmosféru strachu. V rámci hororového žánru se jedná o klasiku, která byla v pozdějších letech několikrát citována a také parodována nejrůznějšími filmaři.

Smyslem tohoto článku však není představit Vymítače ďábla jako film, ale nastínit koncept zla, který je v něm rozvinut. V jistém smyslu se jedná o odpověď na článek Idea moderního zla J. Bureše, který pojímá moderní zlo jako uskutečněný totalitní systém.

Pokračování článku »

Záměrně se vyhneme všem velkým teoriím o občanské společnosti, o jejím základním významu jako nezbytné složce demokratické společnosti zabraňující centralizaci moci, tyranií většiny a veřejného mínění (jak je známo od Alexe de Tocquevilla).  Občanská společnost a její legitimita totiž mohou vypadat  v takových úvahách až příliš jasně a v idealizované formě nám uniká, jak má být fakticky realizována a nedopovídá na prostou otázku Co dělat?.

Pokračování článku »

Ve druhém díle malého seriálu odkrývajícího vlivnou sociologickou teorii se blíže podíváme na okolnosti vzniku řádu ve společnosti. Bude důležité představit, jak jsou tyto řády legitimizovány a jaké okolnosti provází jejich změnu. Pro naši osobní zkušenost nám tento díl odhaluje  ustálené formy myšlení a metody, jak se „stáváme lidmi“. Varuje nás především před omylem odvolávání se jakékoliv přirozenosti a hledání velkých zákonů v chodu lidských dějin. Jsou-li nějaké zákonitosti, pak nespočívají v samotném nahromaděném vědění (dějiny a mýty), ale v tom,  jak člověk tvoří každodenní realitu – poznatelnou a bezpečnou.

Pokračování článku »

Bezesporu k jednomu z největších pokroků společenských věd ve druhé polovině 20. století došlo na poli sociologie vědění. Ta předpokládá, že celá naše skutečnost, o níž nepochybujeme, je výsledkem socializace. Vědění tak není pouze souhrn „čistého poznání“ vydobytého z objektivního světa, ale je utvářeno sociální pozicí člověka. V tomto článku si představíme hlavní body teorie, která není zajímavá pouze z vědeckého hlediska, ale může pomoci každému člověku lépe poznat sama sebe a tedy i společnost, neboť neříká jak věci „skutečně jsou“, ale říká, jak libovolné skutečnosti a pravdy tvoříme.

Pokračování článku »