Stejně jako příchod demokratického státu
a myšlenka občansky rovné společnosti mění hrdinský ideál, tak se
utváří vedle tradičních podob i nové představy o zlu. V tomto
článku se pokusím ukázat, že můžeme přemýšlet o „politizaci zla“ a
jeho transformaci do formy státní moci a „zlého hnutí“. Výklad bude
směřovat k popisu dvou ikonických postav populární kultury – Toma
Riddla a kancléře Palpatina.
Internet nenávratně změnil kulturu – a
více než v obsahu, tak v základních podmínkách její existence. Došlo
k odbourání takřka všech materiálních podmínek pro dosažení
kulturních děl (zde tímto budou myšleny „vědomosti a radosti“, jinak
řečeno „inspirace a informace“). Dříve se člověk musel vydat na cestu,
zažíval kulturu na konkrétních místech (divadlo, muzeum, galerie) a
cestoval do různých států a krajin (města, památky, lidová kultura).
Dnes je situace z části jednodušší – stačí vlastnit vysokorychlostní
připojení a to co nazýváme světovou kulturou, je zde dostupné. Takové
odmaterializování zcela změnilo úlohu jazyka a jeho důsledky je nutné
pečlivě promyslet.
Není tomu tak dlouho, co mě cestou do práce
zaujala v rádiu jedna skladba. Vypalovačka v mírně rychlejším tempu,
sympatická melodie, decentní harmonie v klasickém schématu
moll-sedmička-moll. Příliš dobré na to, aby se jednalo o originál.
A není žádný div, že nejednalo…
Jen má… vlast.
Hory, hranice s kamarády,
hrady, památník panovníků.
Vinohrady až na zahrady,
parky ležících pamětníků.
Chleba křupavý vodou,
vodáci brody sjíždí.
Zloději pečlivě kradou,
kredence zlaté sklo hyzdí.
Nad české písně neznám,
krásná řeč v psaném jmění.
Víru, otče, požehnej nám,
blaničtí budou unavení.
V článku si představíme tvorbu jednoho
z největších mistrů japonského animovaného filmu Hayao Miyazakiho.
Nepůjde však o tradiční náhled na autora a převyprávění jeho děl.
Bude představeno myšlenkové pozadí a motivace hrdinů, zatímco příběh
samotný naznačím přiloženým audiovizuálním materiálem. Jak se pokusím
dokázat, tyto myšlenky vytvářejí specifické pojetí zla, z čehož
vyplývá jiná konstituce hrdinů, než na jakou jsme zvyklí. Pojďme se
tedy blíže podívat na metafyziku dvou esteticky a eticky krásných filmů
Mononoke-hime a Kaze no Tani no
Naushika.
Málokdo dokáže správně vyvodit důsledky, jaké pro naší
civilizaci měl v 19. století vynález fotoaparátu a fotografie.
Fotografický průmysl nelze považovat pouze za projev přirozeného
vědeckého a kulturního pokroku, nýbrž zde jde o zásadní změnu
v pojetí reality vůbec. Co to znamená, že si člověk ze své dovolené
v Alpách odveze kromě kromě subjektivních prožitků i několik desítek
digitálních fotografií? Co ve skutečnosti stojí v pozadí fotografických
výstav? Jaký smysl má umísťování ilustračních fotografií na titulní
strany novin? K čemu vlastně dochází, když fotograf, ať už
profesionální či amatér, tiskne spoušť? Útlá publikace Viléma Flussera
(1920–91) Za filosofii fotografie (1983) otevírá čtenáři nové
dimenze vnímání fotografie jako obrazu, který přestává být popisem
skutečnosti, ale naopak jejím určovatelem. Dává nám možnost nahlédnout
do nově vytvořeného světa, fotografického univerza, které zásadním
způsobem přetváří vzorce jednání naší globální civilizace.
Je tomu nějakých sedm let, co české vody televizní zábavy
pročeřila bárka jménem Česko hledá SuperStar, mutace britského
Pop Idolu. TV Nova nabídla našemu národu možnost provětrat
zatuchlý vzduch šoubyznysu a několika amatérským zpěvákům dopomoct ke
slávě. V klání deseti navzájem odlišných osobností nakonec zvítězila
sympatická Aneta Langerová. Vedle soutěže o toho nej zpěváka však pořad
přišel i se soutěží o zpěváka nejhoršího – takzvanou Hvězdnou
pěchotou. V první sérii Hvězdné pěchoty zazářila Anička „Dajdou“
Gleisnerová svou neuvěřitelně špatnou interpretací písně „Thank You“
britské zpěvačky Dido. Český národ začal žít novým fenoménem –
pěveckým ne-umem.
Kde se vzal, tu se vzal, v Hollywoodu se na počátku 21. století usadil
podivný jedinec neznámého původu a neznámého věku jménem Tommy Wiseau. Tenhle Tommy Wiseau vystudoval filmařinu a
rozhodl se obohatit svět filmu úderným psychologickým dramatem. Takovým,
jaké by se dalo přirovnat k Tramvaji do stanice Touha od Tennesseeho
Williamse. Wiseau tedy posbíral peníze, kde se dalo, nakonec dal dohromady
šest milionů dolarů (z čehož velkou část vydělal na importu kožených
bund z Asie), koupil si dvě kamery, sepsal scénář, prohlídl si pár fotek
herců, vesměs svých kamarádů nebo brigádu shánících študáků, ty
nejatraktivnější obsadil a roztočil rotačky. No a tak to začalo –
natáčení filmu The
Room, filmu, o kterém se pravděpodobně ještě za padesát
let bude hovořit jako o nejhorším kinematografickém počinu
všech dob.
Český pravopis je už několik set let
diakritický. Vděčíme za to Janu Husovi, náboženskému mysliteli a
jazykovědci, který se rozhodl zjednodušit dříve používaný pravopis
spřežkový. V druhé polovině 20. století se ukázalo, že to se
„zjednodušením“ nebude tak horké. Komplikace vyvstaly kvůli nástupu
nových technologií a zdaleka se netýkají pouze češtiny.
bez názvu, zápisek z krytu:
Omlouvám se za zpoždění,
šest dní v krytu skrčená.
Všimli jste si ran a světlic?
Puč, válka? Vláda zničená.
Taky jsme v centru dění
stříleli a řvali z plna plic.
Starý Rok jsme spolu svrhli.
Kolektivní zásluha nebo vina?
V obchodech na světlice se vrhli
a na oslavu narazili sudy vína.
Cely národ dal se dohromady,
dlouho už mluvilo se jen.
Řeči proměněny bez vady,
činy jsme vyměnili za náš sen.
Ať žije náš vůdce Nový Rok,
ať vládne dlouhých 365 dní.
LAamo
