Obrázek vydá za 1000 slov, video s hudbou za víc. Památník na Vítkově.
Škoda jen, že tam nebylo tolik diváků. Na takovéto akce by mělo chodit daleko více lidí. Někdo může říct, že by stejnak byli zklamaní, ale právě počet lidí dělá tyto akce lepší. Dost řečí a příjemnou podívanou.
Představujeme vám jeden nenápadný architektonický skvost v Praze. Kubistickou lampu.
Je jediná na světě, navíc stojí na zvláštním místě. Přímo vedle gotické brány, nedaleko kostelu Panny Marie Sněžné – ten se měl stát největším kostelem na českém území (nestal se) – přímo mezi moderním a secesním domem.
Toto místo, kousek jak od Václavského tak Jungmannova náměstí, dokazuje, jak je Praha architektonicky pestrá. Jen se podívejte na naše krátké video.
Emanuel Rádl přesně vyjadřuje
demokratický étos: „ jest jediné možné ctění hrdiny: být hrdinou
sám.“ Hrdinství v době středověku bylo posláním aristokratů,
neboť prakticky jediní mohli ovlivňovat své okolí, měli prostředky a čas
na dobrodružné výpravy, boj o čest byl luxusem vyhrazeným menšině.
Demokracie však nezná aristokratů, čestné a morální chování je, leč
plně nerealizovatelnou, normou. Turistika a daleké cesty jsou běžnou
součástí našich životů, atd. A právě proto musel hrdina kulturního
univerza přibrat nový atribut, který by jej činil výjimečným
i v demokratickém státě. Zrodil se superhrdina.
Českým internetem proletěla jako střela. V den, kdy jsem viděl „zvídavý dotazník“ Natálie Smutkové s pseudonymem Natalia Sadness, měl jen několik zhlédnutí. Během pár hodin jej viděly tisíce lidí. Nedávno se objevil již třetí díl a je mi z něj skoro do pláče…
27. srpna 2010, datum zakroužkované tlustým fixem v kalendáři každého milovníka dobrých a kvalitních počítačových her s hlubokým příběhem, nebo také každého fanouška gangsterek. Tehdy vyšla česká hra Mafia II. Osm let po svém legendárním předchůdci, který takřka dobyl svět. První díl nasadil vysokou laťku, spolu s ním i nedávno vyšlé konkurenční GTA IV. Tvůrci měli nelehkou situaci. Uspokojit očekávání milionů hráčů a zároveň zajistit dobré prodeje pro svého vydavatele. To druhé se jim stalo osudným…
I když herní průmysl stále není
staven na roveň tomu filmovému, situace se rok od roku lepší. Hry na konzole
i počítače už nejsou dávno tupé „střílečky“ s nevzhledným
grafickým zpracováním. Dávno se mnohé staly plnohodnotnými uměleckými
díly a svým zpracováním se vyrovnaly vysoce oceňovaným filmům. Hry již
nejsou ani premisou Američanů a Britů, kvalitní tituly vyrábí
i Češi.
V minulém díle našeho seriálu
o ultrašpatných filmech jsme se zabývali počátky tohoto odvětví
filmového průmyslu. V tomto článku se zaměříme na filmovou společnost,
která se svou specializací na tvorbu nejodpornějších splašek postupně
dostává do popředí zájmu nejen milovníků nepovedených snímků, ale
také regulérních filmových fanoušků, kteří sledování „děl“
asylácké produkce považují za nedocenitelné guilty pleasure.
Neznám člověka, kterému by byl lhostejný
filmový průmysl. Stejně jako má každý z nás mezi miliony natočených
snímků své oblíbené kousky, na které nedá dopustit ať už pro
vynikající herecké výkony hlavních představitelů, výbornou režii nebo
prostě pro poutavý děj, všichni si jistě vybavíme několik snímků,
které bychom za žádnou cenu více než jednou vidět nechtěli. Obvykle se
jedná o filmy se stupidní zápletkou, mizernými triky, křečovitými pokusy
o humorné situace nebo tragickými hereckými výkony. V některých
případech se většina nebo všechny tyto aspekty kombinují.
Ilustrační obrázek, který jsem umístil k tomuto perexu, pochází z filmu Troll 2 (1990). V naší zemi se jedná o poměrně neznámé dílko, nicméně mezi uživateli serveru YouTube se jedná o evergreen díky scéně, v níž vyděšený mladík vznáší obavy nad svým budoucím osudem, přičemž sleduje, jak skupina plyšových skřetů pojídá zelený sliz, který dříve býval tělesnou schránkou jeho přítelkyně: „They're eating her! And then they're going to eat me! OH MY GOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOD!!!“ Právě kombinací otřesného neherectví a stupidní vizáže nestvůr se film zařadil mezi nejhůře hodnocené snímky vůbec.
V této sérii článků vypíchneme několik „děl“, která pro svou špatnost stojí za diváckou pozornost. Abychom dali tomuto seriálu alespoň nějakou strukturu, začneme v době, kdy začaly špatné snímky nabývat na koncentraci díky postupnému zlidovění filmařského řemesla. Tak se za kameru dostali lidé, kteří o filmové režii neměli ani tucha, a tito se až komickým způsobem snažili svými škváry potěšit oko diváka nebo si prostě splnit životní sen.
Aviatická pouť, jak už název
napovídá, je přehlídka letadel, která se pořádá od roku 1991 za
účelem předvést leteckou techniku od prvního vzletu ing. Jana Kašpara až
po současnost. Pouť značí dobu, kterou naše letectvo prožilo a letos to je
sto let české aviatiky. Tato pouť se konala v Pardubicích na vojenském
letišti, a to ve dnech 5. a 6. června Vstup byl 250 korun pro dospělé,
děti 6–15 let 50kč, ZTP a návštěvníci s příjmením Kašpar zdarma.
Myslím, že na úvod to snad stačí a nyní budu vyprávět co jsem tam
zajímavého viděl.
Tři roky po premiéře 2001: Vesmírné odyseji vyrukoval Kubrick
s adaptací knihy Anthonyho Burgesse s názvem Mechanický pomeranč.
Jedná se opět o sci-fi, avšak zcela jiného charakteru. Futuristické prvky
hrají naprosto okrajovou roli, film se odehrává v nespecifikované blízké
budoucnosti v Londýně. Ústředním tématem filmu je násilí – ať už
jeho konkrétní formy nebo idea násilí obecně. Obsahuje řadu surových
scén, kvůli kterým se potýkal s cenzurou a v některých částech světa
došlo k jeho stažení z distribuce.
Tyto stránky podléhají licenci Creative Commons Vlastenci.cz 3.0 Česko