Dovolím si dnes, kdy  – dvakrát bohužel – nejvíce vzpomínáme na Václava Havla, představit úryvky z poselství, které nám chtěl sdělit. Neboť jsem zde podobnou formou již představil obrysy myšlení Tomáše Garrigua Masaryka a Edvarda Beneše, pak můžeme odhalit mnohé podobnosti, které tyto naše nejvýznamnější prezidenty pojí: nebyli pouze političtí profesionálové hájící stranický program, ale především čeští myslitelé, jejichž úsilí může v mnohém inspirovat v základu náš pohled na svět, morálku a etiku každého demokratického občana. V tom spočívá jejich společný kulturní význam dalece přesahující jejich činy – oprávněně podrobované tu pochybami, tu odmítnutím. Ale i při takových hodnocení je hlavní ponaučení s uvědoměním, že není možné nechybovat a že mylný krok neznamená vždy neschopnost, či dokonce zlý úmysl.

Pokračování článku »

Václav Klaus představil v projevu na Národní svatováclavské pouti všemi znovuobjevený poklad politické argumentace „vlastenectví“ a kladl důraz na hodnoty a tradice. Takové proslovy jsou ve své abstraktní a slovní podobě velmi smysluplné a samozřejmé, ale neboť víme, že skutečnost zbavuje  třpytu všechny nádherné pojmy (Vlast, Tradice, Rodina), musíme je podrobit kritice.  To znamená spojovat abstrakci se zkušeností a domýšlet řetězce důsledků, které vznešené proslovy a ideály mohou mít v praxi. Tato metoda je hlavní ochranou před slogany politických programů (Solidarita, Spravedlnost, Bezpečí, …) a obrana před politikařením. Nyní se pokusím o kritický rozbor vlastenectví Václava Klause.

Pokračování článku »

Článek by mohl být nazván taktéž jako „Příspěvek k etice v demokratickém státě“. Taková úvaha se snaží reagovat na zjevnou neschopnost vyložit hodnotová stanoviska nutná pro rozvoj demokratické společnosti. Při takových pokusech se často končí u vágních pojmů, jako humanismus, svoboda a tolerance, které jsou však mylně chápány jako finální modely pro konstrukci mezilidských vztahů. V důsledku toho, že takové čisté pojmy nemají svoji praktickou podobu, zůstávají viset ve vzduchoprázdnu nad životní zkušeností a stávají se obsahem  souboje „ismů“. Abychom se tomuto vyhnuli, musíme se ptát, jak vypadají základní hesla demokracie v praxi a neboť jsou tato hesla povahy sociální, je zřejmé, že se budou odlišovat  na úrovni individuálního jednání  – nejsou ustanovitelné jedním aktem, musí vyplynout z jednání mnoha. Například: „Svobodná společnost“ vzniká v ten moment, kdy lidé poznávají a kriticky hodnotí své okolí, své životy. Není tak vyjádřena negativně, jako neexistence útlaku ve společnosti, ale měřena schopnosti využití svobody jedincem. První je záležitost teorie a politiky, druhé zkušenosti, tzn. práce, výchovy a poznání.

Pokračování článku »

Je pro nás historickou figurou, jménem, které máme připsané u nejdůležitějších okamžiků dějin Československa. Avšak  Edvard Beneš je osobnost natolik významná, že si s tímto vystačit prostě nemůžeme. Jeho činy známe, možná je na čase pokusit se vyslechnout, co nám chtěl sdělit.  Zde představený výběr citátů má sloužit především k ilustraci, ale po přehodnocení nás v mnohém mohou inspirovat i dnes.

Pokračování článku »

V roce 1921 vyšla v nakladatelství Gustava Dubského tenká brožura s názvem Masarykova slova, kterou editoval se svolením T. G. Masaryka F. O. Barton. Z této knihy jsem vybral soubor citátů, které vykreslují vizi českého národa a vlastenectví. Těžko je můžeme považovat – a právě autor výroků by byl především proti tomu – za dogma a neoblomné názory, neboť to by nakonec vedlo k jejich umrtvení a vyprázdnění. Mým přáním je pouze dokázat hloubku, s jakou můžeme o národu uvažovat, a v kontrastu se souborem citací našeho prvního prezidenta snad jasně vyplyne, v čem často chybujeme, uvažujeme-li o vlastenectví a národě.

Pokračování článku »

Vždy jsem měl tak nějak pocit, že mají-li Češi vzor opravdu dobré osobnosti naší historie, na níž se všichni shodnou, tak je to první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Jak jsem ale postupem času zjišťoval, už tomu tak dávno není.

Masaryk byl znakem vlastenectví, víry ve svobodu a demokracii a vzorem čestného, pravdomluvného člověka. Bohužel dnes je i on prázdným pojmem a nikdo o něm už neví mnoho.

Pokračování článku »

Dám vám otázku, víte kdo byl generál Eliáš? Ty, kteří neví nechám ještě chvilku napnuté. Ostatní mi dají jistě za pravdu, když napíši, že na tak velkou osobnost se o generálu Eliášovi mluví příliš málo. Nebyl přeci jen figurkou z dlouhé řady zajímavých českých osobností, byl jedním z našich nejlepších vojáků a později také politiků. Pokud jej neznáte, řeknete si, že takových bylo dost. Jenže Eliáš může hrdě stanout vedle našich největších osobností vůbec. Byl asi nejvíce zkoušenou osobností historie a opravdu jen pár lidí za celá staletí se tomuto velkému muži vyrovná. V časech okupace se vydal na cestu jisté smrti. Věděl, že bude popraven a zřejmě i mučen. Věděl také, že buď ho zabijí Němci a nebo později Češi. V druhé ale ani nedoufal, zřejmě na to ani nemyslel.

Pokračování článku »