„Bylo to na počátku reakce po roce 1848,
v roce 1851 1. února, kdy se na Václavském náměstí tísnily tisíce
lidí, aby vzdaly čest poslední Smetanovi. Pohřeb bez kněží, bez
obvyklých ceremonií – rakev snesli přátelé a na rozkaz policie
ujížděli branou s velkým chvatem. Kdo to byl, že ho tak vynášeli?
Zločinec? Ne; byl to člověk, který chtěl býti člověkem doopravdy a jen
člověkem. Ale to se tenkráte tak trestalo.“ (Masaryk 1926: 131)
Augustin Smetana – člověk, který chtěl býti člověkem
Napsat komentář
V květnovém čísle časopisu Česká mysl
z roku 1908 připomíná Dr. František Čáda tehdy stoleté výročí
narozenin zajímavé osobnosti naší historie – Františka Matouše Klácela
(* 7.4. 1808 -† 17.3. 1882). Myslím, že i dnes je zajímavý a nadčasový
jeho pohled na vlastenectví v širším kontextu. Zabývá se tím, zdali se
vylučuje kosmopolitismus (jeho český termín zněl “vesměrnost”) a
vlastenectví. Klácel ve svých úvahách dochází k závěru, že člověku
je potřeba obojího, že se tyto zdánlivě protichůdné věci vzájemně
podporují a navzájem se potřebují. Článek jsme zde zařadili zejména
z důvodu dnešního vztahu nejen ke světu, ale velmi exponovanému vztahu
k Evropě. Ze strany některých nacionalistů zní, že češství je
neslučitelné s evropanstvím, které je údajně falešné a naopak ze strany
nekritických proevropanů zaznívá, že vlastenectví a v našem případě
češství je nemoderní a téměř škodlivý přežitek hodný jen
fašizujících maloměšťáků. Témeř dvě stě let stará Klácelova úvaha
dokládá, že i tehdy existovali lidé, kteří smýšleli jinak než jen
v černobílých mantinelech.
Dovolím si dnes, kdy – dvakrát
bohužel – nejvíce vzpomínáme na Václava Havla, představit úryvky
z poselství, které nám chtěl sdělit. Neboť jsem zde podobnou formou již
představil obrysy myšlení T. G. Masaryka a Edvarda Beneše, pak můžeme
odhalit mnohé podobnosti, které tyto naše nejvýznamnější prezidenty
pojí: nebyli pouze političtí profesionálové hájící stranický program,
ale především čeští myslitelé, jejichž úsilí může v mnohém
inspirovat v základu náš pohled na svět, morálku a etiku každého
demokratického občana. V tom spočívá jejich společný kulturní význam
dalece přesahující jejich činy – oprávněně podrobované tu pochybami,
tu odmítnutím. Ale i při takových hodnocení je hlavní ponaučení
s uvědoměním, že není možné nechybovat a že mylný krok neznamená
vždy neschopnost, či dokonce zlý úmysl.
V roce 1921 vyšla v nakladatelství Gustava Dubského tenká
brožura s názvem Masarykova slova, kterou editoval se svolením T. G.
Masaryka F. O. Barton. Z této knihy jsem vybral soubor citátů, které
vykreslují vizi českého národa a vlastenectví. Těžko je můžeme
považovat – a právě autor výroků by byl především proti tomu – za
dogma a neoblomné názory, neboť to by nakonec vedlo k jejich umrtvení a
vyprázdnění. Mým přáním je pouze dokázat hloubku, s jakou můžeme
o národu uvažovat, a v kontrastu se souborem citací našeho prvního
prezidenta snad jasně vyplyne, v čem často chybujeme, uvažujeme-li
o vlastenectví a národě.
