Pokud jsem v minulém článku psal o širších okolnostech rozdělení Československa, učinil jsem tak záměrně v opačných argumentech, které deklarovali čeští nacionalisté. Jejich pohnutky pro Československo jsou vesměs velmi prosté a spíše založené na „rozměru, tradici a síle“ a jsou to právě ony, které byly v konfliktu s nacionalismem slovenským. I proto nemůžeme vidět Československo jako projekt „návratu k tradici“, ale jako aktuální a zcela nový projekt vyšší úrovně evropské integrace. Nikoliv znovusjednocení, či sjednocení národů, ale založení státu z vůle občanů. A náhodou jsme prostě dva státy, které k tomu mají neobyčejně dobrou výchozí pozici. Ne z příčiny nacionálního mýtu o „bratrství“, ale možnosti spolupracovat k řešení obecného evropského problému, ke kterému v oddělení nemáme přístup. První Československá republika vznikla skrze světovou demokratickou revoluci a zde navrhuji znovu myšlenku Československa takto chápat.

Pokračování článku »

Události, které 22. července 2011 otřásly celým světem, znovu rozvířily debaty o budoucnosti Evropy, která se snaží budovat svou identitu na kulturně-pluralitním základě. Tento článek si však nedává za cíl klást norské masakry za vinu extremistům ani vstřícné imigrační politice (jak to často činíme v našem kulturním rámci, kdy jsme si zvykli považovat náš systém uplatňování pravidel za neuvěřitelně dobrotivý a zároveň až příliš shovívavý vůči ostatním), ale spíše se zaměřit na psychologický profil zločince, který za smrt desítek nevinných lidí prokazatelně nese vinu.

Pokračování článku »

Výhra pro-ruského politika Janukovyče v prezidentských volbách na Ukrajině v lednu 2010 podle některých posunula hranice Ruska až na východ Slovenska. Tím se země mohla stát kandidátem na umístění ruských raket Iskander jako odpověď na výstavbu americké protiraketové obrany. Ne každý ví, že kromě ne vždy poslušné Ukrajiny a ne zcela důvěryhodného Běloruska má Rusko dalšího tentokrát více než věrného spojence téměř na hranicích s Evropskou unií.

Pokračování článku »

V úterý 26. dubna proběhla debata politologického sdružení POLIS na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Tentokrát na téma Krize v Libyi. Organizátoři pozvali dva odborníky, Mgr. Tomáše Weisse z Institutu mezinárodních studií na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a PhDr. Jana Jireše z Katedry politologie na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy.

Debata jen potvrdila obavy mnohých ohledně zřízení bezletové zóny letectvem NATO v této zemi. Západ vlastně neví, co s krizí dál. V zemi je chaos, je dost nejasné, kdo bojuje na straně rebelů a celá intervence se vlastně nedá označit za společnou akci NATO. Další závěry debaty dále v článku.

Pokračování článku »