Umberto Eco je největším žijícím konspiračním
teoretikem. Těžko někdo překoná jeho Plán z Foucaultova kyvadla.
Těžko někdo hlouběji pochopí mysli těch, kdo se domnívají, že „vše
souvisí se vším“ a pro které jsou dějiny sítí, v jejichž středu je
pavouk: Žid, zednář, templář, rosenkrucián, dle chuti. Poslední román,
tohoto italského spisovatele, historika a filosofa, Pražský hřbitov
užívá stejného postupu – jako konspirační teorie Eco neničí, ale
představuje v krajní podobě, tak i šovinismus a rasismus nechává zaznít
v plné síle. Vyrovnává se tak s druhým patologickým stavem moderní
mysli: po konspiracích a fascinací „tajnými dějinami“ to jsou předsudky
a rozumově zdůvodňovaná nenávist vůči skupinám.
Archiv pro rubriku: Recenze
Vymítač ďábla: pohled do očí „nenormálního“ zla
Komentáře: 3
V roce 1973 vyvolal bouřlivé reakce horor Vymítač
ďábla, který natočil William Friedkin podle knihy Williama P. Blattyho.
Film vypráví o soužití herečky Chris MacNeilové (Ellen Burstyn) s její
dcerou Regan (Linda Blair), která vykazuje příznaky podivné nemoci –
začíná být vulgární, agresivní, v jejím okolí dochází k podivným
úkazům, hovoří hrubým hlasem a její tvář je postupně znetvořována.
Vše stále více nasvědčuje tomu, že se jedná o něco mnohem
děsivějšího než neznámou psychickou poruchu.
Kvůli námětu a některým scénám byl film na řadě míst vyřazen z distribuce. Při promítání údajně docházelo k omdlévání diváků a v některých kinech instalovala obsluha nádoby pro případ, že by se obecenstvu udělalo nevolno. Vskutku, i po téměř čtyřiceti letech od premiéry se jedná o audiovizuálně nepříliš příjemnou záležitost, která se i formou krátkých záblesků snaží téměř podprahovým způsobem budovat atmosféru strachu. V rámci hororového žánru se jedná o klasiku, která byla v pozdějších letech několikrát citována a také parodována nejrůznějšími filmaři.
Smyslem tohoto článku však není představit Vymítače ďábla jako film, ale nastínit koncept zla, který je v něm rozvinut. V jistém smyslu se jedná o odpověď na článek Idea moderního zla J. Bureše, který pojímá moderní zlo jako uskutečněný totalitní systém.
Idea moderního zla
Stejně jako příchod demokratického státu
a myšlenka občansky rovné společnosti mění hrdinský ideál, tak se
utváří vedle tradičních podob i nové představy o zlu. V tomto
článku se pokusím ukázat, že můžeme přemýšlet o „politizaci zla“ a
jeho transformaci do formy státní moci a „zlého hnutí“. Výklad bude
směřovat k popisu dvou ikonických postav populární kultury – Toma
Riddla a kancléře Palpatina.
Godfrey Reggio a Philip Glass aneb Když se řekne „Qatsi“
V roce 1983 způsobil značný rozruch film
Koyaanisqatsi tehdy neznámého režiséra Godfreye Reggia.
Koyaanisqatsi, někdy uváděno s podtitulem „Life out of
Balance“, je jakousi koláží, která formou nekomentovaných obrazů
z různých částí světa podává výklad o jeho současném stavu. Na
úspěchu filmu se významně podepsala též minimalistická hudba Philipa
Glasse, která netvoří pouze doprovodnou složku, ale je zde postavena na
úroveň obrazu, s nímž se ocitá v jednotě. Spolu tak zprostředkovávají
divákovi nevšední audiovizuální zážitek.
The Room: A symbolic analysis
The first question which comes to one’s mind is “why on earth analyse
this film”? The answer is obvious: Even though I do not consider The
Room any important piece of art, it is definitely a milestone of bad
film-making. And since Tommy Wiseau himself claimed that The Room
contains many symbols and hidden meanings, why not uncover some of them?
Postmoderní kultura jako permanentní recyklace
Není tomu tak dlouho, co mě cestou do práce
zaujala v rádiu jedna skladba. Vypalovačka v mírně rychlejším tempu,
sympatická melodie, decentní harmonie v klasickém schématu
moll-sedmička-moll. Příliš dobré na to, aby se jednalo o originál.
A není žádný div, že nejednalo…
Transsibiřská magistrála zdarma a z tepla domova – virtuálně
Ruské dráhy ve spolupráci s Google
vytvořily unikátní projekt: virtuální projížďku po slavné
Transsibiřské magistrále. A to nikoliv pouze ukázku nejzajímavějších
míst trati, ale v plné délce více než 9 200 km trasy Moskva –
Vladivostok.
Projekt naleznete na adrese http://www.google.ru/intl/ru/landing/transsib/en.html. Jeho podstata spočívá v nasnímání celé trasy kamerou z okna vlaku. Kromě vlastní cesty, která bez přerušení trvá sedm dní, je k projektu připojeno několik fotografií Antona Langeho a krátkých reportáží, natočených ve spolupráci s ruskou DJ Jelenou Abitajevou. Při virtuální jízdě si cestující mohou vybrat i zvukovou stopu – rachot kol, poslech rádia, balalajkových skladeb nebo několik audioknih ruských klasiků (v ruštině). Při sledování krajiny má cestující možnost kontrolovat svou aktuální polohu díky spojení s navigací na mapě pod oknem s videem (možnost volby mezi terénní a satelitní mapou). Jízda se dá kdykoliv přerušit a nudné pasáže lze přeskočit – menu „Travel route“ nabízí několik záchytných bodů s důležitými a zajímavými místy trati.
Natáčení probíhalo v srpnu 2009 a podílely se na něm dva natáčecí týmy. Kamera je někdy umístěna za oknem, jindy snímá krajinu přes skleněnou tabuli. S úvodní výjimkou Moskva – Nižnij Novgorod sleduje cestující výhradně levou stranu magistrály. Cesta je rozložena do dvaceti dnů a vlak se pohybuje téměř výhradně za denního světla (kromě brzkého ranního výjezdu z Karymskoje a Lesozavodsku).
Miyazakiho ideál hrdiny
V článku si představíme tvorbu jednoho
z největších mistrů japonského animovaného filmu Hayao Miyazakiho.
Nepůjde však o tradiční náhled na autora a převyprávění jeho děl.
Bude představeno myšlenkové pozadí a motivace hrdinů, zatímco příběh
samotný naznačím přiloženým audiovizuálním materiálem. Jak se pokusím
dokázat, tyto myšlenky vytvářejí specifické pojetí zla, z čehož
vyplývá jiná konstituce hrdinů, než na jakou jsme zvyklí. Pojďme se
tedy blíže podívat na metafyziku dvou esteticky a eticky krásných filmů
Mononoke-hime a Kaze no Tani no
Naushika.
Mark Twain, Yankee z Connecticutu a monarchie
Yankee z Connecticutu na dvoře krále
Artuše je satirickou prózou Marka Twaina, vydanou v roce 1889. Kniha
však byla zastíněna jeho známějšími díly – Princ a chuďas,
Dobrodružství Toma Sawyera a Dobrodružství Huckleberryho
Finna. V poslední jmenované knize získává silné kontury Twainův
postoj k otázkám svobody, otroctví a civilizace. K těmto tématům se
Twain vrací i v Yankeem z Connecticutu (celý název nebudu dále
vypisovat, protože bych se upsal k smrti).
Do světa špatného filmu, díl čtvrtý: Tommy Wiseau
Kde se vzal, tu se vzal, v Hollywoodu se na počátku 21. století usadil
podivný jedinec neznámého původu a neznámého věku jménem Tommy Wiseau. Tenhle Tommy Wiseau vystudoval filmařinu a
rozhodl se obohatit svět filmu úderným psychologickým dramatem. Takovým,
jaké by se dalo přirovnat k Tramvaji do stanice Touha od Tennesseeho
Williamse. Wiseau tedy posbíral peníze, kde se dalo, nakonec dal dohromady
šest milionů dolarů (z čehož velkou část vydělal na importu kožených
bund z Asie), koupil si dvě kamery, sepsal scénář, prohlídl si pár fotek
herců, vesměs svých kamarádů nebo brigádu shánících študáků, ty
nejatraktivnější obsadil a roztočil rotačky. No a tak to začalo –
natáčení filmu The
Room, filmu, o kterém se pravděpodobně ještě za padesát
let bude hovořit jako o nejhorším kinematografickém počinu
všech dob.