V roce 1973 vyvolal bouřlivé reakce horor Vymítač ďábla, který natočil William Friedkin podle knihy Williama P. Blattyho. Film vypráví o soužití herečky Chris MacNeilové (Ellen Burstyn) s její dcerou Regan (Linda Blair), která vykazuje příznaky podivné nemoci – začíná být vulgární, agresivní, v jejím okolí dochází k podivným úkazům, hovoří hrubým hlasem a její tvář je postupně znetvořována. Vše stále více nasvědčuje tomu, že se jedná o něco mnohem děsivějšího než neznámou psychickou poruchu.

Kvůli námětu a některým scénám byl film na řadě míst vyřazen z distribuce. Při promítání údajně docházelo k omdlévání diváků a v některých kinech instalovala obsluha nádoby pro případ, že by se obecenstvu udělalo nevolno. Vskutku, i po téměř čtyřiceti letech od premiéry se jedná o audiovizuálně nepříliš příjemnou záležitost, která se i formou krátkých záblesků snaží téměř podprahovým způsobem budovat atmosféru strachu. V rámci hororového žánru se jedná o klasiku, která byla v pozdějších letech několikrát citována a také parodována nejrůznějšími filmaři.

Smyslem tohoto článku však není představit Vymítače ďábla jako film, ale nastínit koncept zla, který je v něm rozvinut. V jistém smyslu se jedná o odpověď na článek Idea moderního zla J. Bureše, který pojímá moderní zlo jako uskutečněný totalitní systém.

Pokračování článku »

Stejně jako příchod demokratického státu a myšlenka občansky rovné společnosti mění  hrdinský ideál, tak se  utváří vedle tradičních podob i nové představy o zlu.  V tomto článku se pokusím ukázat, že můžeme přemýšlet o „politizaci zla“ a jeho  transformaci do formy státní moci a „zlého hnutí“. Výklad bude směřovat k popisu dvou ikonických postav populární kultury – Toma Riddla a kancléře Palpatina.

Pokračování článku »

V roce 1983 způsobil značný rozruch film Koyaanisqatsi tehdy neznámého režiséra Godfreye Reggia. Koyaanisqatsi, někdy uváděno s podtitulem „Life out of Balance“, je jakousi koláží, která formou nekomentovaných obrazů z různých částí světa podává výklad o jeho současném stavu. Na úspěchu filmu se významně podepsala též minimalistická hudba Philipa Glasse, která netvoří pouze doprovodnou složku, ale je zde postavena na úroveň obrazu, s nímž se ocitá v jednotě. Spolu tak zprostředkovávají divákovi nevšední audiovizuální zážitek.

Pokračování článku »

The first question which comes to one’s mind is “why on earth analyse this film”? The answer is obvious: Even though I do not consider The Room any important piece of art, it is definitely a milestone of bad film-making. And since Tommy Wiseau himself claimed that The Room contains many symbols and hidden meanings, why not uncover some of them?

Pokračování článku »

V článku si představíme tvorbu jednoho z největších mistrů japonského animovaného filmu Hayao Miyazakiho. Nepůjde však o tradiční náhled na autora a převyprávění jeho děl. Bude představeno myšlenkové pozadí a motivace hrdinů, zatímco příběh samotný naznačím přiloženým audiovizuálním materiálem. Jak se pokusím dokázat, tyto myšlenky vytvářejí  specifické pojetí zla, z čehož vyplývá jiná konstituce hrdinů, než na jakou jsme zvyklí. Pojďme se  tedy  blíže podívat na metafyziku dvou esteticky a eticky krásných filmů Mononoke-hime a Kaze no Tani no Naushika. 

Pokračování článku »

Kde se vzal, tu se vzal, v Hollywoodu se na počátku 21. století usadil podivný jedinec neznámého původu a neznámého věku jménem Tommy Wiseau. Tenhle Tommy Wiseau vystudoval filmařinu a rozhodl se obohatit svět filmu úderným psychologickým dramatem. Takovým, jaké by se dalo přirovnat k Tramvaji do stanice Touha od Tennesseeho Williamse. Wiseau tedy posbíral peníze, kde se dalo, nakonec dal dohromady šest milionů dolarů (z čehož velkou část vydělal na importu kožených bund z Asie), koupil si dvě kamery, sepsal scénář, prohlídl si pár fotek herců, vesměs svých kamarádů nebo brigádu shánících študáků, ty nejatraktivnější obsadil a roztočil rotačky. No a tak to začalo – natáčení filmu The Room, filmu, o kterém se pravděpodobně ještě za padesát let bude hovořit jako o nejhorším kinematografickém počinu všech dob.

Pokračování článku »

Každá kultura je obecným souhrnem toho, co je žádané a co není. Tak, jak se mění ideologické rámce a soubory mýtů, které patří neodmyslitelně ke každému člověku, tak se mění ideály toho, čím bychom chtěli být. Takové ideály můžeme považovat za atraktory přitahující pozornost, ať už při budování našich soukromých životů, či tvoření kulturních artefaktů. To, jak je dnešek nastaven, se pokusím odkrýt z  ukázky k filmu Limitless.

Pokračování článku »

V této epizodě našeho seriálu o extrémně špatných filmech se budeme zabývat několika snímky, v nichž hlavní úlohu hrají živočichové, kteří patří mezi nejobávanější tvory na zemi – hadi.

Strach z hadů je starý asi jako lidstvo samo. O hadech je také rozšířena spousta mýtů. Představa agresivního plaza bez končetin je noční můrou mnoha lidí, a tak není divu, že tato látka poutá pozornost filmařů, kteří ve svých více či méně povedených snímcích vyobrazují boj člověka s hady.

Pokračování článku »

Film, scénář, herecký výkon, to  všechno je jistě pořád a pořád hnáno dopředu, aby uspokojilo dnešního diváka. Ve filmu se zvyšuje napětí, ale hlavně živost a opravdovost scén. Na mnoho je už divák zvyklí, krev cáká každý večer na všech programech a nahotu se sexem naleznete od rána do rána a je jedno, kam to přepnete. Netvrdím, že vidět v televizi nahého člověka je špatné, škodlivé nebo vulgární, to ne. Na druhou stranu nepovažuju množství nahoty a sexu za známku kvality snímku a často zde končí kvalita seriálů, kde scénárista už neví, co by s těmi pár postavami vymyslel, a tak je postupně všechny svlékne a nechá je zasouložit metodou každý s každým.

Pokračování článku »

V minulém díle našeho seriálu o ultrašpatných filmech jsme se zabývali počátky tohoto odvětví filmového průmyslu. V tomto článku se zaměříme na filmovou společnost, která se svou specializací na tvorbu nejodpornějších splašek postupně dostává do popředí zájmu nejen milovníků nepovedených snímků, ale také regulérních filmových fanoušků, kteří sledování „děl“ asylácké produkce považují za nedocenitelné guilty pleasure.

Pokračování článku »