A zase je tady to slovo! Přesto, že ho asi nikdo z nás nemá rád, setkáváme se s ním snad každý den, ať už chceme nebo ne. Přesto, nebo možná právě proto bych se v tomto článku rád podíval na krizi z trochu jiného úhlu pohledu.

Pokračování článku »

Svátky patří dětem, ne svárům a my se musíme postarat jen o to, aby to nebyly vyhaslé útržky a nejasné zmatky, ať už to bude Halloween nebo Dušičky. To jistě neznamená přijímat vše.  Ale musíme být sebevědomí, máme mít odvahu obrátit se k tomu, co se nabízí, na místo marných snah uzavírat se v odporu, či nezájmu. A často není problém v tom, co se nabízí, ale jak se to představuje a jak se vůči tomu vymezujeme (špatně: nákupem, nebo politizovaným odporem, lépe: inspirací a kritickou reflexí).

Pokračování článku »

Nikdy nám nesmí jít o o snahu dělit lidi na vlastence, ne-vlastence, či dokonce vlastizrádce. Víme totiž, že je nespočet vlastenectví, neboť je i nespočet jazyků – a to i v rámci jednoho gramaticky a lexikálně specifického jazyka. Nejsou dvě stejné češtiny, neboť nejsou dva lidé, kteří zažili to samé a mohli mít naprosto identické významy pojmů. Nemohou být dvě stejná vlastenectví a právě to je předpokladem existence vlastenců, kteří mohou sdílet odlišné názory a pestrost projevů. Tím sama vlastenectví odlišnost vyžadují a na jejím základě vznikají.

Pokračování článku »

Václav Klaus představil v projevu na Národní svatováclavské pouti všemi znovuobjevený poklad politické argumentace „vlastenectví“ a kladl důraz na hodnoty a tradice. Takové proslovy jsou ve své abstraktní a slovní podobě velmi smysluplné a samozřejmé, ale neboť víme, že skutečnost zbavuje  třpytu všechny nádherné pojmy (Vlast, Tradice, Rodina), musíme je podrobit kritice.  To znamená spojovat abstrakci se zkušeností a domýšlet řetězce důsledků, které vznešené proslovy a ideály mohou mít v praxi. Tato metoda je hlavní ochranou před slogany politických programů (Solidarita, Spravedlnost, Bezpečí, …) a obrana před politikařením. Nyní se pokusím o kritický rozbor vlastenectví Václava Klause.

Pokračování článku »

„Neodepíšu Ti, pokud nemám právě nabitý kredit nebo mi tatínek právě nezaplatil paušál. Taky Ti nenapíšu, pokud nejsi můj dobrý kamarád, nepotřebuješ, nebo já nepotřebuji něco důležitého a už vůbec Ti nenapíšu, pokud mám blbou náladu, anebo naopak tak dobrou, že si ji nechci kazit utracením dvou korun.“

Pokračování článku »

V roce 1973 vyvolal bouřlivé reakce horor Vymítač ďábla, který natočil William Friedkin podle knihy Williama P. Blattyho. Film vypráví o soužití herečky Chris MacNeilové (Ellen Burstyn) s její dcerou Regan (Linda Blair), která vykazuje příznaky podivné nemoci – začíná být vulgární, agresivní, v jejím okolí dochází k podivným úkazům, hovoří hrubým hlasem a její tvář je postupně znetvořována. Vše stále více nasvědčuje tomu, že se jedná o něco mnohem děsivějšího než neznámou psychickou poruchu.

Kvůli námětu a některým scénám byl film na řadě míst vyřazen z distribuce. Při promítání údajně docházelo k omdlévání diváků a v některých kinech instalovala obsluha nádoby pro případ, že by se obecenstvu udělalo nevolno. Vskutku, i po téměř čtyřiceti letech od premiéry se jedná o audiovizuálně nepříliš příjemnou záležitost, která se i formou krátkých záblesků snaží téměř podprahovým způsobem budovat atmosféru strachu. V rámci hororového žánru se jedná o klasiku, která byla v pozdějších letech několikrát citována a také parodována nejrůznějšími filmaři.

Smyslem tohoto článku však není představit Vymítače ďábla jako film, ale nastínit koncept zla, který je v něm rozvinut. V jistém smyslu se jedná o odpověď na článek Idea moderního zla J. Bureše, který pojímá moderní zlo jako uskutečněný totalitní systém.

Pokračování článku »

Záměrně se vyhneme všem velkým teoriím o občanské společnosti, o jejím základním významu jako nezbytné složce demokratické společnosti zabraňující centralizaci moci, tyranií většiny a veřejného mínění (jak je známo od Alexe de Tocquevilla).  Občanská společnost a její legitimita totiž mohou vypadat  v takových úvahách až příliš jasně a v idealizované formě nám uniká, jak má být fakticky realizována a nedopovídá na prostou otázku Co dělat?.

Pokračování článku »

Následující myšlenka je  jasná: existence myšlení o jakési „monokultuře“ a „čisté kultuře“ je umožněna díky politizaci kultury skrze koncept „multikultura­lismu“. Neboť je jisté, že ti, kteří mluví o čistotě kultury, ji tvořit nejsou schopni a vyjadřovat se dovedou jen k jednoduchým konceptům o kultuře, nikoliv o její povaze a projevech. Bídou multikulturalismu je proto politizovaní kultury a vytvoření pavučiny prázdných pojmů, které jsou životním prostorem  zastánců „monokultury“.
Pokračování článku »

Stejně jako příchod demokratického státu a myšlenka občansky rovné společnosti mění  hrdinský ideál, tak se  utváří vedle tradičních podob i nové představy o zlu.  V tomto článku se pokusím ukázat, že můžeme přemýšlet o „politizaci zla“ a jeho  transformaci do formy státní moci a „zlého hnutí“. Výklad bude směřovat k popisu dvou ikonických postav populární kultury – Toma Riddla a kancléře Palpatina.

Pokračování článku »

Bezesporu k jednomu z největších pokroků společenských věd ve druhé polovině 20. století došlo na poli sociologie vědění. Ta předpokládá, že celá naše skutečnost, o níž nepochybujeme, je výsledkem socializace. Vědění tak není pouze souhrn „čistého poznání“ vydobytého z objektivního světa, ale je utvářeno sociální pozicí člověka. V tomto článku si představíme hlavní body teorie, která není zajímavá pouze z vědeckého hlediska, ale může pomoci každému člověku lépe poznat sama sebe a tedy i společnost, neboť neříká jak věci „skutečně jsou“, ale říká, jak libovolné skutečnosti a pravdy tvoříme.

Pokračování článku »