Je to úplně jednoduché, tak jako byla
první slepice, a ne vejce, tak byl první muž a až potom láska k vlasti.
Vysvětlím na jednoduchém příkladu se zvířátky. Samička je plná lásky
a stará se o rodinu, aby měla mláďata co jíst a bylo jim teplo. Občas
peskuje samečka, že ulovil málo potravy nebo se jí nezastal před jiným
predátorem. Sameček loví ve SVÉM území, které si sám vybojoval, sám si
tam přivedl samičku, postavil si s ní hnízdo a založil rodinu. Jeho
území, jeho potrava, jeho samička. Pokud by mu někdo vkročil do území,
bude se bránit a za samičku s mláďaty by pravděpodobně obětoval
i svůj život.
Nikdy nám nesmí jít o o snahu dělit lidi na
vlastence, ne-vlastence, či dokonce vlastizrádce. Víme totiž, že je
nespočet vlastenectví, neboť je i nespočet jazyků – a to
i v rámci jednoho gramaticky a lexikálně specifického jazyka. Nejsou dvě
stejné češtiny, neboť nejsou dva lidé, kteří zažili to samé a mohli
mít naprosto identické významy pojmů. Nemohou být dvě stejná
vlastenectví a právě to je předpokladem existence vlastenců, kteří mohou
sdílet odlišné názory a pestrost projevů. Tím sama vlastenectví
odlišnost vyžadují a na jejím základě vznikají.
Václav Klaus představil v projevu na Národní svatováclavské pouti
všemi znovuobjevený poklad politické argumentace „vlastenectví“ a kladl
důraz na hodnoty a tradice. Takové proslovy jsou ve své abstraktní a slovní
podobě velmi smysluplné a samozřejmé, ale neboť víme, že skutečnost
zbavuje třpytu všechny nádherné pojmy (Vlast, Tradice, Rodina), musíme je
podrobit kritice. To znamená spojovat abstrakci se zkušeností a domýšlet
řetězce důsledků, které vznešené proslovy a ideály mohou mít v praxi.
Tato metoda je hlavní ochranou před slogany politických programů
(Solidarita, Spravedlnost, Bezpečí, …) a obrana před politikařením. Nyní
se pokusím o kritický rozbor vlastenectví Václava Klause.
Internet nenávratně změnil kulturu – a
více než v obsahu, tak v základních podmínkách její existence. Došlo
k odbourání takřka všech materiálních podmínek pro dosažení
kulturních děl (zde tímto budou myšleny „vědomosti a radosti“, jinak
řečeno „inspirace a informace“). Dříve se člověk musel vydat na cestu,
zažíval kulturu na konkrétních místech (divadlo, muzeum, galerie) a
cestoval do různých států a krajin (města, památky, lidová kultura).
Dnes je situace z části jednodušší – stačí vlastnit vysokorychlostní
připojení a to co nazýváme světovou kulturou, je zde dostupné. Takové
odmaterializování zcela změnilo úlohu jazyka a jeho důsledky je nutné
pečlivě promyslet.
Tomáš Garrigue Masaryk kritizoval
fangličkářství. To je takové to okaté vlastenectví. Vlajka na čepici,
lev na tričku, státní znak možná i na spoďárech. Také to nemám rád.
Obvykle ten, kdo má na sobě nejvíc takových symbolů a nejvíce se vydává
za vlastence, se nakonec schová do ulity, jakmile jde do tuhého. Nejčastěji,
ale rozhodně to není dogma, upřímného vlastence na první pohled ani
nepoznáme. Nemává vlajkou, nemá orlici nebo lva na krku.
Nejsem sběratelem, ale když vidím něco pěkného a „vlasteneckého“,
rád po tom sáhnu. Mám už menší sbírku, není toho mnoho. Nemám rád
kýč a leccos se mi nelíbí. Povedlo se mi časem nakoupit různé odznáčky
vlaječek, lvíčků i trikolor. Nakonec jsem sehnal i kšiltovku s ČS lvem
(o ní ale v článku nebude ani slovo) a malé vlaječky, jež se za totality
povinně dávaly za okna.
Nuže, podívejme se, co se dá na dnešním volném trhu sehnat…
Obrázek vydá za 1000 slov, video s hudbou za víc. Památník na
Vítkově.
Škoda jen, že tam nebylo tolik diváků. Na takovéto akce by mělo chodit
daleko více lidí. Někdo může říct, že by stejnak byli zklamaní, ale
právě počet lidí dělá tyto akce lepší. Dost řečí a příjemnou
podívanou.
Časopis Eliášova plamene je především místem,
které v souladu s myšlenkou EP dává prostor uživatelům zejména proto,
aby prezentovali své vlastní nápady a napomáhali tak k prosazení vize
aktivně tvořené (české) kultury.
Báseň „Vlajka“, vzdávající hold jednomu
z našich státních symbolů, je dílkem P. Kodešové, která na našem vlasteneckém
fóru prezentuje svou vlastní básnickou a hudební tvorbu. Nakolik dobře
tato krátká báseň vystihuje vznešenost bílo-červeno-modrého praporu
vlajícího proti blankytné obloze, posuďte sami:
Chceme-li dodržovat tradici, je nutné mluvit
o jejím odkazu, mluvíme-li o odkazu, musíme znát jeho princip, základní
étos a myšlenku. Prvním krokem je shrnutí několika poznatků, které
známe, abychom mohli uvažovat o jejich využití pro dnešek. Tento postup se
pokusím představit v úvaze o „české myšlence“, o tom, co bychom
dnes nazvali „identitou“.
Zkusme vybrat novou vlajku Česka? Proč? Proč ne! Ze zábavy
i ze zájmu.
Ne, neznamená to zavrhnout současnou vlajku České republiky. To je
nesmysl. Česká vlajka je krásná a nic proti ní nemáme.
Nicméně si představme, že je doba před zhruba 17 lety a brzy vznikne
samostatná Česká republika. Je nutné vytvořit novému státu i novou
vlajku. Jak ale bude vypadat? Češi tehdy porušili smlouvu se Slováky a vzali
si zpět vlajku Československa. Zkusme tuto chybu vrátit zpět a jen ze zájmu
zkusit vybrat novou vlajku Česka.
Existuje vůbec symbol, který by byl originální, esteticky přitažlivý a
zároveň by s ním byla ztotožnit většina naší populace?
Pokusme se o to!
Otevřete malování nebo jiný grafický program, či klidně použijte
papír a tužku, a pošlete nám na mail váš návrh! My jej umístíme na stránky projektu a tam bude konfrontován s názorem
ostatních lidí.
Znáte to. Kdykoliv se objeví červená telefonní budka,
válcová poštovní schránka nebo dvoupatrový autobus, víte, co to znamená.
Je to typický znak Británie. Zelená policejní auta, kšandy a tuplák piva.
To jsou zas Němci. Mimové, víno a vybrané způsoby. Tolik by asi stačilo na
Francii. Ve většině filmů a kreslených pořadech jsou tyto znaky pro dané
země. Jaký by byl takový znak pro Česko?
Je to úplně jednoduché, tak jako byla
první slepice, a ne vejce, tak byl první muž a až potom láska k vlasti.
Vysvětlím na jednoduchém příkladu se zvířátky. Samička je plná lásky
a stará se o rodinu, aby měla mláďata co jíst a bylo jim teplo. Občas
peskuje samečka, že ulovil málo potravy nebo se jí nezastal před jiným
predátorem. Sameček loví ve SVÉM území, které si sám vybojoval, sám si
tam přivedl samičku, postavil si s ní hnízdo a založil rodinu. Jeho
území, jeho potrava, jeho samička. Pokud by mu někdo vkročil do území,
bude se bránit a za samičku s mláďaty by pravděpodobně obětoval
i svůj život.
Václav Klaus představil v projevu na Národní svatováclavské pouti
všemi znovuobjevený poklad politické argumentace „vlastenectví“ a kladl
důraz na hodnoty a tradice. Takové proslovy jsou ve své abstraktní a slovní
podobě velmi smysluplné a samozřejmé, ale neboť víme, že skutečnost
zbavuje třpytu všechny nádherné pojmy (Vlast, Tradice, Rodina), musíme je
podrobit kritice. To znamená spojovat abstrakci se zkušeností a domýšlet
řetězce důsledků, které vznešené proslovy a ideály mohou mít v praxi.
Tato metoda je hlavní ochranou před slogany politických programů
(Solidarita, Spravedlnost, Bezpečí, …) a obrana před politikařením. Nyní
se pokusím o kritický rozbor vlastenectví Václava Klause.
Časopis Eliášova plamene je především místem,
které v souladu s myšlenkou EP dává prostor uživatelům zejména proto,
aby prezentovali své vlastní nápady a napomáhali tak k prosazení vize
aktivně tvořené (české) kultury.
Chceme-li dodržovat tradici, je nutné mluvit
o jejím odkazu, mluvíme-li o odkazu, musíme znát jeho princip, základní
étos a myšlenku. Prvním krokem je shrnutí několika poznatků, které
známe, abychom mohli uvažovat o jejich využití pro dnešek. Tento postup se
pokusím představit v úvaze o „české myšlence“, o tom, co bychom
dnes nazvali „identitou“.
Pojďme si spolu zahrát hru!
