Není tomu tak dlouho, co mě cestou do práce
zaujala v rádiu jedna skladba. Vypalovačka v mírně rychlejším tempu,
sympatická melodie, decentní harmonie v klasickém schématu
moll-sedmička-moll. Příliš dobré na to, aby se jednalo o originál.
A není žádný div, že nejednalo…
Ruské dráhy ve spolupráci s Google
vytvořily unikátní projekt: virtuální projížďku po slavné
Transsibiřské magistrále. A to nikoliv pouze ukázku nejzajímavějších
míst trati, ale v plné délce více než 9 200 km trasy Moskva –
Vladivostok.
Projekt naleznete na adrese http://www.google.ru/intl/ru/landing/transsib/en.html. Jeho podstata spočívá v nasnímání celé trasy kamerou z okna vlaku. Kromě vlastní cesty, která bez přerušení trvá sedm dní, je k projektu připojeno několik fotografií Antona Langeho a krátkých reportáží, natočených ve spolupráci s ruskou DJ Jelenou Abitajevou. Při virtuální jízdě si cestující mohou vybrat i zvukovou stopu – rachot kol, poslech rádia, balalajkových skladeb nebo několik audioknih ruských klasiků (v ruštině). Při sledování krajiny má cestující možnost kontrolovat svou aktuální polohu díky spojení s navigací na mapě pod oknem s videem (možnost volby mezi terénní a satelitní mapou). Jízda se dá kdykoliv přerušit a nudné pasáže lze přeskočit – menu „Travel route“ nabízí několik záchytných bodů s důležitými a zajímavými místy trati.
Natáčení probíhalo v srpnu 2009 a podílely se na něm dva natáčecí týmy. Kamera je někdy umístěna za oknem, jindy snímá krajinu přes skleněnou tabuli. S úvodní výjimkou Moskva – Nižnij Novgorod sleduje cestující výhradně levou stranu magistrály. Cesta je rozložena do dvaceti dnů a vlak se pohybuje téměř výhradně za denního světla (kromě brzkého ranního výjezdu z Karymskoje a Lesozavodsku).
Je tomu nějakých sedm let, co české vody televizní zábavy
pročeřila bárka jménem Česko hledá SuperStar, mutace britského
Pop Idolu. TV Nova nabídla našemu národu možnost provětrat
zatuchlý vzduch šoubyznysu a několika amatérským zpěvákům dopomoct ke
slávě. V klání deseti navzájem odlišných osobností nakonec zvítězila
sympatická Aneta Langerová. Vedle soutěže o toho nej zpěváka však pořad
přišel i se soutěží o zpěváka nejhoršího – takzvanou Hvězdnou
pěchotou. V první sérii Hvězdné pěchoty zazářila Anička „Dajdou“
Gleisnerová svou neuvěřitelně špatnou interpretací písně „Thank You“
britské zpěvačky Dido. Český národ začal žít novým fenoménem –
pěveckým ne-umem.
V této epizodě našeho seriálu
o extrémně špatných filmech se budeme zabývat několika snímky, v nichž
hlavní úlohu hrají živočichové, kteří patří mezi nejobávanější
tvory na zemi – hadi.
Strach z hadů je starý asi jako lidstvo samo. O hadech je také rozšířena spousta mýtů. Představa agresivního plaza bez končetin je noční můrou mnoha lidí, a tak není divu, že tato látka poutá pozornost filmařů, kteří ve svých více či méně povedených snímcích vyobrazují boj člověka s hady.
Představujeme vám jeden nenápadný architektonický skvost v Praze. Kubistickou lampu.
Je jediná na světě, navíc stojí na zvláštním místě. Přímo vedle gotické brány, nedaleko kostelu Panny Marie Sněžné – ten se měl stát největším kostelem na českém území (nestal se) – přímo mezi moderním a secesním domem.
Toto místo, kousek jak od Václavského tak Jungmannova náměstí, dokazuje, jak je Praha architektonicky pestrá. Jen se podívejte na naše krátké video.
Záběry toho nejdůležitějšího z prezentace (nejen) české armády na letošních Dnech NATO.
V minulém díle našeho seriálu
o ultrašpatných filmech jsme se zabývali počátky tohoto odvětví
filmového průmyslu. V tomto článku se zaměříme na filmovou společnost,
která se svou specializací na tvorbu nejodpornějších splašek postupně
dostává do popředí zájmu nejen milovníků nepovedených snímků, ale
také regulérních filmových fanoušků, kteří sledování „děl“
asylácké produkce považují za nedocenitelné guilty pleasure.
Neznám člověka, kterému by byl lhostejný
filmový průmysl. Stejně jako má každý z nás mezi miliony natočených
snímků své oblíbené kousky, na které nedá dopustit ať už pro
vynikající herecké výkony hlavních představitelů, výbornou režii nebo
prostě pro poutavý děj, všichni si jistě vybavíme několik snímků,
které bychom za žádnou cenu více než jednou vidět nechtěli. Obvykle se
jedná o filmy se stupidní zápletkou, mizernými triky, křečovitými pokusy
o humorné situace nebo tragickými hereckými výkony. V některých
případech se většina nebo všechny tyto aspekty kombinují.
Ilustrační obrázek, který jsem umístil k tomuto perexu, pochází z filmu Troll 2 (1990). V naší zemi se jedná o poměrně neznámé dílko, nicméně mezi uživateli serveru YouTube se jedná o evergreen díky scéně, v níž vyděšený mladík vznáší obavy nad svým budoucím osudem, přičemž sleduje, jak skupina plyšových skřetů pojídá zelený sliz, který dříve býval tělesnou schránkou jeho přítelkyně: „They're eating her! And then they're going to eat me! OH MY GOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOD!!!“ Právě kombinací otřesného neherectví a stupidní vizáže nestvůr se film zařadil mezi nejhůře hodnocené snímky vůbec.
V této sérii článků vypíchneme několik „děl“, která pro svou špatnost stojí za diváckou pozornost. Abychom dali tomuto seriálu alespoň nějakou strukturu, začneme v době, kdy začaly špatné snímky nabývat na koncentraci díky postupnému zlidovění filmařského řemesla. Tak se za kameru dostali lidé, kteří o filmové režii neměli ani tucha, a tito se až komickým způsobem snažili svými škváry potěšit oko diváka nebo si prostě splnit životní sen.