Nelze plně pochopit Masarykovo pojetí demokracie, aniž bychom
nevyložili jeho rozumění práci. Totiž demokracie není u Masaryka
pouze státní zřízení, ale je antitezí autokracie a teokracie; stává se
antropokracií – vládou lidství. Nevládne „pouze“
lid, ale lid určitým způsobem, naplněný určitou myšlenkou lidství.
Nemůžeme se proto bavit pouze o formě politické správy, ale musíme
sledovat „demokracii“ i na konkrétních úrovních života. A právě
práce je zcela ústředním monumentem lidského soužití.
Nejdříve: O jaké práci se bavíme? Masaryk na to odpovídá nerozlišováním: „Tedy nemáme vlastně práce svalové bez duševní a duševní bez tělesné. Jen míra může být rozdílná.“ Proto zde práce může být jak mechanická, manuální a řemeslná, ale i tvůrčí či duchovní a politická (uskutečňování zájmu). V pochopení této rovnosti spočívá základ obecného demokratismu.
Rovnost práce doplňuje – u Masaryka typické – odvrácení od romantismu a titanismu, tedy od touhy po velkém činu, po smrti: „My čekáme všichni něco ohromného, velikého, něco, co bije do očí, co podněcuje naši fantasii. Co se zdá nepatrným a je nepatrné, to nás neláká. V našich účelech vždy fantasie hrají velkou roli, ač nám zkušenost ukázala, že těch velikánských účelů ani není.“
Vůči tomuto staví drobnou práci a práci vůbec, ve které nachází mravní základ a jistotu: „Bojovat pro pravdu znamená pro pravdu pracovat, pracovat duchem, pracovat pravdou.“ Nebo na jiném místě čteme: „Pracovat, to znamená odpírat zlému a důsledně. Všude, vždy a zejména zlému v jeho zárodku. To neznamená být radikální, ale vytrvalý. Nemít strachu, řekl bych. Ze strachu se lidé dopouštějí násilí, ze strachu lžou.“
Vytrvalost a pravda se stávají důležitými mravními přívlastky práce, tedy práce drobné-každodenní. Uvědomění těchto přívlastků přináší jistotu a vědomí, že drobnost neznamená malichernost, ale jde o pravé odkrytí hloubky ideálů a zároveň jejich umožnění a realizaci v běžném životě – již není třeba chrámů, svátků a privilegovaných, drobná práce je uskutečnění myšlenky každý den každým.
V oné drobnosti se neliší práce intelektuála, řemeslníka, vědce, politika a dělníka. Dříve byl aristokrat teatrální a to v opozici proti „špinavé práci“ poddaných, později byl romantik vydáván na pospas životním eskapádám (vůči sebevraždě pro nešťastnou lásku se nám zdá drobná práce jako cosi neestetického), studenta tento odpor postihuje také: „Kdyby někdo chtěl našemu českému studentstvu radit: Nemusíte tolik piva vypít a nemusíte tolik prokouřit, složte ty peníze pro své nuzní kolegy, to by byla láska k bližnímu – vysmáli by se mu. Nuže, co to je? Ne, že by ti lidé byli zlí, ale je to ta nechuť k malým obětem. A požádejte od téhož studentstva velkou demonstraci, která je mnohem hloupější a špatnější – to ano.“
Pokud Masaryk mluví o rovnosti práce, pak to nesmíme zaměňovat s tím, jak tomuto tradičně socialistickému sousloví rozuměla Komunistická strana. Nejde o sociální program na přestavbu mezilidských vztahů, jenž může být prosazen státem i násilně, ale osobní útěcha, či rada, kde nacházet hodnoty: „Běží o to, v malých věcech vyhledat to velké. To tam je. Vlastně to velké i to všední je v nás. Kdo dovede ve všedním životě těžit hodně mnoho citů, hodně mnoho poznatků, ten je zabezpečen a nemusí se bát všednosti. To může být všední život a při tom nadmíru nevšední hloubka citů a poznatků, o které člověk zvyklý okázalosti nemá potuchy. Být boháčem v sobě a ne v těch vnějších skutcích a v očích jiných!"
Tato etika má právě platnost nejvyší v demokracii, neboť podává výklad hodnot pro všechny bez rozdílu stavu a povolání. Hodnotné není již pouze to nejvyšší a nedosažitelné, výjimečné a vzácné, ale každý občan se může upnout k drobné práci. Neznamaná to snad snadnější cestu, ale mnohem realističtější. Neznamená to méně hrdinskou, ale pevnější, neboť demokracie nevystačí s pár „rýtiři pevné vůle". A aby se z tohoto požadavku nestalo vzhlížení utopické společnosti nadčlověků, tak se zaostřuje vůle na činy malé. Hrdinství práce a hrdinství vůbec nejsou již příliš odlišné – i typický demokratický hrdina může činit potichu a drobně (Alois Eliáš je nám příkladem). V tom spočívá hluboké pochopení demokracie, neboť Masaryk nenabízí pouze prázdné ideje jako jsou Svoboda a Rovnost, ale vyplňuje jejich prázdnotu výkladem pro běžný život. Je to výklad, který nečiní rozdíl mezi vyvolenými a zbytkem, jenž k nim má pro jejich nadhodnotu vzhlížet a s obdivem poslouchat. Je-li drobná práce všeobecně zažita a občané odvážní se v náhlích okamžicích zachovat správně, aniž by došlo zisku či slávy, pak je demokratická společnost skutečně pevná a nepokořitelná žádnou ideologií, jež by si nárokovala poslušnost za hranice lidského života a svobody myšlení.
Použitá literatura
Masaryk. T. G. Jak pracovat. přednášky z let 1897 – 1898. Dostupné z www: http://bratrstvo.org/Brotherhood.php?… .