Časopis Eliášova plamene je především místem, které v souladu s myšlenkou EP dává prostor uživatelům zejména proto, aby prezentovali své vlastní nápady a napomáhali tak k prosazení vize aktivně tvořené (české) kultury.

Báseň „Vlajka“, vzdávající hold jednomu z našich státních symbolů, je dílkem P. Kodešové, která na našem vlasteneckém fóru prezentuje svou vlastní básnickou a hudební tvorbu. Nakolik dobře tato krátká báseň vystihuje vznešenost bílo-červeno-modrého praporu vlajícího proti blankytné obloze, posuďte sami:

Vlajka

U nás patřím k těm nejznámějším,

má sestra je hymna s textem nejkrásnějším.

Jsem jeden symbol této země,

dolů, ze stožáru, sundávají mě jemně.

Ráno stoupám spěšně k nebi,

vidím nádhernou to českou zemi.

Málo věší mě mí Češi na obdiv všem,

já přec slavnostní a nádherná jsem.

Nejprve červenobílá jsem byla,

na mou čest se komise zařídila.

Ta návrhy, plusy a mínusy měla,

až Mě, novou vlajku vymyslela.

Na mě dřelo spoustu učenců a chytrých hlav,

kdo však uspěl, byl můj otec, Kursa Jaroslav.

Proběhly ještě různé drobné změny,

to abych byla hodna Naší zemi.

Barva červená jako krev stékající dolů,

slýchají děti od učitelských stolů.

Barva bílá nahoře je jako mráček,

to taky ví každý český žáček.

A modrý klín jako nebe… nebo voda,

jen si vlajky važ, ať mě není škoda.

Znám letní časy, kdy každý den děti vzhlíží,

jak jejich krásná česká vlajka se k nebi blíží.

Sami ji se všemi poctami, nahoru výš a výš,

zdraví ji, hymnu jí zpívají a jsou si blíž a blíž.

Možná, že děti dnes vědí lépe než jiní,

že nést vlajku byla… a je pocta i nyní.

Vlajková četo, vlajku vztyč!