V roce 1921 vyšla v nakladatelství Gustava Dubského tenká brožura s názvem Masarykova slova, kterou editoval se svolením T. G. Masaryka F. O. Barton. Z této knihy jsem vybral soubor citátů, které vykreslují vizi českého národa a vlastenectví. Těžko je můžeme považovat – a právě autor výroků by byl především proti tomu – za dogma a neoblomné názory, neboť to by nakonec vedlo k jejich umrtvení a vyprázdnění. Mým přáním je pouze dokázat hloubku, s jakou můžeme o národu uvažovat, a v kontrastu se souborem citací našeho prvního prezidenta snad jasně vyplyne, v čem často chybujeme, uvažujeme-li o vlastenectví a národě.

Opravdová láska k národu je věc velmi krásná; u slušného a čestného člověka se rozumí sama sebou; proto se o ní mnoho nemluví, tak jako slušný muž nevytrubuje do světa svou lásku k ženě a rodině.

Český člověk opravdový, česky myslící nepřijímá pustého nacionalismu a prázdného politicismu.

Jest povinností každého myslícího člověka, aby činně pomáhal na regeneraci svého národa, každý učiní nejlépe, působí-li nejprve energicky na sebe, na svou rodinu, na své děti. Jest národní povinností každého jednotlivce potlačovat degeneraci lidstvo ohrožující, to vyžaduje dnešní pravý patriotismus nutně.

Taková práce, jakou národ potřebuje, předkládá a vyžaduje sebedůvěru. Pořád vytýkáme, že „národ“ nemá důvěry v sebe: proč všecko strkat na „národ“ – ten národ jsme každý sám!

Nepochopuji, proč poznání skutečnosti by vadilo přirozené lásce vlastního lidu, jazyka, národa …

Náš úkol je rozřešit nejen otázku národní a jazykovou, nýbrž také hospodářskou a sociální, opakuji rozřešit otázku opravdu světovou. O to se poctivě všichni musíme pokusit a pak vykonáme kus záslužné práce pro Evropu a lidstvo.

Láska k vlasti musí být uvědomělá, musí mít docela určitý předmět, cit bez určitého předmětu se rozplývá a chtění nemá, čeho by se chytalo. Tento silný, pravý cit k vlasti má každý, kdo o vlasti a citech svých mnoho nemluví.

Mezinárodnost? Nebudeme vykládat, co již opakováno do omrzení, že mezinárodnost není beznárodnost a protinárodnost.

Humanitní ideál, hlásaný Dobrovským a Kollárem, náš ideál obrodní má pro nás Čechy hluboký smysl národní a historický – humanitou, plně a opravdově pojatou, navážeme na nejlepší svou dobu v minulosti, humanitou překleneme duchovní a mravní spánek několika století, humanitou kráčet máme v hlavě lidského pokroku. Humanita znamená nám náš obrodní úkol, vypracovaný a odkázaný nám naším bratrstvím: humanitní ideál je všecek smysl našeho národního života.

Ten náš český ideál humanitní není romantickým blouzněním. Ovšem humanita bez důsledné úsilnosti a účinnosti je mrtva. Humanitní ideál vyžaduje, abychom soustavně, všude, ve všem a vždy odpírali zlému, vlastní a cizí nehumanitně společnosti a jejím orgánům osvětovým, církevním, politickým, národním – všem. Humanita není sentimentalita, ale práce a opět práce.

Národnost není jen v jazyce, ale je ve státě a politice, v hospodaření a sociálním usilováním, v mravnosti a zbožnosti, ve vědě, filosofii a umění.

Řekneš-li, že jsi Čech, musíš vědět, co máš dělat, musíš mít program.

Program pouze heslový nestačí, ten dnes opíše kde kdo, koluje tolik pěkných a nových idejí světem – heslový program nadmíru krásný sestaví se snadno, ale o to běží, aby hesla programová byla výrazem myšlenkového směru, výchovy.

Samostatnost neudrží a nespasí žádného národa, národ si musí udržet samostatnost – spasí nás mravnost a vzdělanost, i politická samostatnost je jen prostředkem pravého života národního – pozbyli jsme jí, když jsme přestali jako národ mravně žít. U nás i politická strana vedle svého užšího programu politického musí stát na pevném základě širokého programu kulturního. To u národa menšího, i kdyby byl politicky samostatný, ani jinak být nemůže, nemá-li i ta politická samostatnost být jen forma a politický prostředek mocnějšího souseda.