Stejně jako příchod demokratického státu
a myšlenka občansky rovné společnosti mění hrdinský ideál, tak se
utváří vedle tradičních podob i nové představy o zlu. V tomto
článku se pokusím ukázat, že můžeme přemýšlet o „politizaci zla“ a
jeho transformaci do formy státní moci a „zlého hnutí“. Výklad bude
směřovat k popisu dvou ikonických postav populární kultury – Toma
Riddla a kancléře Palpatina.
Čarodějnice a upíři
Představa předmoderního zla byla porušením ortodoxie a prolomení posvátného. Toto prolomení univerzálního řádu se projevuje jako dekadence a nestvůrnost, děsivost z porušení řádu ustanoveného nejvyššími bytostmi. Tyto prvky samozřejmě zůstávají i v současné kultuře, avšak nejsou chápány jako přímí protivníci dobra. Pohádkové, či hororové zlo je zlo bez příčiny a má především postrašit.
K představě tradičního zla si můžeme pomoci dílem strukturalistické antropoložky Mary Douglas Purity and Danger, která nachází původ „nečistoty“ v neschopnosti něco umístit do symbolického řádu. Na příklad ukazuje, že původ nečistoty prasete v judaismu může být důsledkem nemožnosti jej zařadit do řádu, neboť je výjimkou mezi sudokopytníky (spolu s také nečistým velbloudem), kteří jsou jinak především přežvýkavci. Zlé, poskvrněné a nečisté splývají v jedno jako narušení univerzálního řádu a jistě nyní snadno vyvodíme původ intuitivního strachu z „nepřirozeného“, jako spojení nespojitelného (kentaur, minotaur, sfinga, chiméra) a hraničních bytostí (had, upír, vlkodlak, duch). Idea nečistoty má také blízko k představě neznámého, něčeho co vniká do naší přítomnosti, ale nemáme o tom dost znalostí.
Takové bylo zlo v tradiční a náboženské společnosti. Nyní se podívejme na zlo zcela opačné – již nikoliv jako porušení řádu, ale jeho absolutní uskutečnění v právě budované „společnosti jednotlivců“.
Noční můry průmyslové společnosti
„Kniha George Orwella 1984 byla v době svého napsání tím nejúplnějším – a kanonickým – inventářem strachů a obav, které pronásledovaly lidi v těžké fázi modernosti.“ O tom, co míní Zygmunt Bauman „těžkou fází modernosti“ se zmíním někdy jindy a pro tento moment postačí představa průmyslové společnosti první poloviny 20.století. Důležité je to, že se jedním z představ zla stává stát a ztráta právě nabyté individuality. Tato dystopie (opak utopie) byla zlem především pro všechny intelektuální elity bez ohledu na politický názor a již není narušením posvátného řádu, ale nastolení dokonale pevného a sekularizovaného řádu.
Dnes se naštěstí nejedná o děsivou prognózou, ale pouze strašidelnou pohádkou. Dokonce lze říci, že může zavdat pro – jistě ne tak nebezpečné jako pouze zbytečné – „hony na čarodějnice“, tedy „hony na Velké bratry“.
Tom Riddle a Palpatine
Tyto hlavní zlé postavy nejsou jen fyzicky
odporné a vychytralé, ale jsou především ideology. Představují novou
myšlenku řádu a nový hodnotový žebříček, který má některé skupiny
obyvatelstva uvrhnout do otroctví, či je zcela vyhladit. Voldemort a
Imperátor jsou čisté prototypy vůdců moderního zla – jednak odporní
fyzicky, jednak ideologové. Jeden si přeje celosvětovou vládu kouzelníků,
druhý celogalaktickou vládu Sithů. Oba bojují proti demokratickému řádu a
snaží se nejen využít otevřeného boje a násilí, ale snaží se
o využití stávajícího politického aparátu. Takový univerzální recept
na zničení demokracie předkládá v nejelegantnější podobě kancléř
Palpatin, který využívá umě vyvolané války a vojenské mobilizace
Republiky pro vyšší zajištění bezpečnosti a následné prostředky –
centralizované do jeho postu – využívá k odstranění svých
protivníků – militantně náboženského hnutí Jediů, kteří mají
chránit mír a demokracii. Vznik totalitního Impéria z demokratické
Republiky je fakticky provedeno pouze postupným hlasováním v Parlamentu pro
zajištění větší bezpečnosti.
Nelze dlouze chodit okolo horké kaše a bude nutné vyrovnat se s obligátním přirovnáním těchto imaginárních padouchů s jejich historickou obdobou – Adolfem Hitlerem.
Takové nezáživné srovnání, ale aspoň konečně ukáže, jak nevhodné je spojovat okolnosti Druhé světové války s Tolkienovým eposem. Oba zmínění „pánové zla“ jsou viditelně jiní než Sauron, který ještě připadá věku tradičního zla. Proto je nemístné nacházet v Tolkienově adaptaci jakékoliv náznaky „moderního zla“ ve formě protidemokratické a totalizující síly, neboť zde prostě není obsažena myšlenka demokratického státu a občanství. I hrdinství je zde veskrze tradiční, kdy jde především o volnočasovou zábavu urozených. Ale i tak nelze jednoduše chápat Imperátora a Voldemorta jako přímé kopie Adolfa Hitlera. Všichni tři jsou stejnou reakcí na představy nenávisti vůči demokratickým a ne-stavovským hodnotám, ale jejich podoba je spíše logickým důsledkem, než nutností přímého kopírování (i když je zřejmé, odkud autoři těchto postav v jednotlivostech čerpali).
Dnes je obtížné říci, zda je vhodné,
když jsou takto protidemokratické síly znázorňovány až v krajní podobě
jako „čiré zlo“. Je jisté, že v období před nástupem
„nacismu, fašismu a komunismu“ taková idea neexistovala a je
otázka, zda by něco ovlivnila. Avšak ani dnes se nesmí spojovat
s tradiční představou „ošklivosti“ a jako narušení „přirozeného
demokratického řádu“. Může-li demokracii něco ohrozit, pak to nebude
odporné a nečisté, ale přívětivě a nadějné. Nebude to představovat
narušené řádu, ale naopak řád slibovat. Proto je hodnotnější obraz
nadějného a pohledného čaroděje Toma Riddla a přímého kancléře
Palpatina, protože jsou děsivější než jejich pozdější „zjizvené“
metamorfózy Voldemort a Imperátor.
Avšak k tomu všemu je nutná pamatovat – ve skutečnosti nejde ani o jediného stratéga za vším ani proti této hrozbě nelze bojovat v hrdinném zápase, ale v „v tichu osobní beznaděje“, jak říká Joseph Campbell.
Potter a Skywalker
Je pozoruhodné, že bezesporu jeden z nejvyspělejších současnsých hrdinů – Nolanův Temný rytíř – není vystaven této formě politizovaného zla, ale renovované představě neřádu – chaosu. Zatímco proti modernímu zlu v podobě politických hnutí Voldemorta a Imperátora se zdvíhá jediný hrdina, který sleduje osnovu nejtradičnější monomýtu (viz Ideál moderního hrdiny I) a nakonec vítězí, neboť prostě „miluje a je milován“: Luke Skywalker probouzí ve svém otci soucit; hrdinství Harryho Pottera je založeno prakticky výlučně na „staré magii“ – lásce. Na rozdíl od těchto kousků Temný rytíř pokazí finální plán svého úhlavního nepřítele-Jokera tím, že zalže a manipuluje, tedy že se zcela neočekávaně nezachová jako „hrdina“, neboť „pravda někdy nestačí“.
------------------------------------
Ve výčtu „zla“ nebyl zahrnut strach konspirace, který je dnes velmi aktuální. Konspirační teorie představují zajímavou kombinaci mezi „zatajeným věděním“, „experimenty“ , „politizovaným zlem“ a „strachem z Velkého bratra“.
Myšlenka, že „pravda někdy nestačí; někdy si lidé zaslouží být za svou víru odměnění“ bude kriticky analyzována v seriálu o moderním hrdinství věnovanému výlučně Temnému rytíři. V tomto seriálu bude také dán prostor „hraničním hrdinům“, jako je Jidáš Iškariotský, Sméagol a Severus Snape.
Na zcela jiné úrovni se pohybuje představa zla a dobra v díle Hayao Miyazakiho, jak jsem se pokoušel ukázat v tomto článku: Miyazakiho ideál hrdiny.