Přemýšlíme v běžném životě o společnosti a lidech, stejně jako alchymisté o látkách a složkách hmotného světa? Co když není problém v nedostatku znalostí, ale v neschopnosti rozlišit, které  informace jsou účelově ovlivněné a jakým hrubým chybám v jejich utváření se autoři dopustili? O tom, že tuto „schopnost“ někteří již našli a popsali pojednává toto krátké zamyšlení.

.

.

.

Jak se píše učebnice?

Jaký je rozdíl mezi dějepisem dnes a před třiceti lety? Určitě každý z nás slyšel o cílené úpravě osnov, tak aby vyhovovaly ideologii diktované KSČ. Avšak dnes můžeme slyšet to samé o současném obsahu výuky. Že prý se předkládají dětem zmanipulované informace a mají vytvářet takový obraz, který „legitimizuje existenci současného režimu“. Odkud tedy bereme jistotu, že zrovna náš dějepis je ten nejblíže reality? Určitě se shodneme na tom, že důvěru čerpáme z procesu, jakým jsou tyto vědomosti utvářeny. Věříme, že ti, kteří učebnice sepisovali, dodržovali základní etiku vědeckého výzkumu a nepřemýšleli při jejich tvorbě na jeho vztah vůči aktuální, minulé či budoucí podobě státní moci. Tímto se odlišuje učebnice dějepisu v České a Slovenské republice od té z Československé socialistické republiky.

Jak se utváří názor?

Každý z nás přemýšlí o společnosti a jejich dějinách. Avšak jak to, že přestože nám jsou předkládány zřejmá fakta, jsou zde tací, kteří zpochybňují holocaust nebo jsou ochotni vidět positivně vládu KSČ. Nemluvilo se snad ve škole o Terezíně a Jáchymově? Mluvilo a zcela zbytečně. O každém faktu se může říci, že je lež. Každá historická událost může být kýmkoliv a jakkoliv interpretována. Jak z toho ven? Tak jako je načrtnuto v příkladě se sepisováním učebnice dějepisu. Neučit na školách pouze historická fakta, ale to jak o nich přemýšlet. Neházet dětem surový materiál, ale nejdříve je naučme, jak s tímto materiálem zacházet. Naučit je pracovat s fakty, tak aby byly schopny si napsat vlastní imaginární učebnici a byly schopny rozeznat rádoby intelektuální zmetek.

Poklad vědění

Každý z nás je historikem, sociologem, politologem či psychologem, ale kolik z nás ví něco o tom, jak tyto vědy společnost poznávají? Jaké k tomu užívají nástroje? Nejde totiž přímo o poznatky, strohé teoretické koncepty a nekonečné regály zbytečných knih, ale o způsob myšlení, který je za nimi. Je nesmírná škoda, že zde existují vědy, které mají přes 200 let dlouhou tradici v přemýšlení o společnosti a jejich produkt, staletími vybroušený diamant, je schován za zdmi univerzit.

Konec alchymie

Proto dříve než začneme učit letopočty, které stejně všichni zapomenou a jména, která se budou plést, naučme děti myslet o společnosti, o člověku. Ukažme ty chyby, kterých se člověk dopouští nejčastěji. A především jde o to ukázat, jak nesmírně komplexní a nejasná je společnost a její minulost. Když už nic jiného, pocit pokory před touto složitostí bychom měli mít i před společností a nejen před zákonitostmi hmotného světa. Zvládli jsme přechod od alchymie k chemii, nyní je nutné udělat stejný krok v běžném uvažování o společnosti.

Hrozba

S tím jak roste přesycení informacemi, roste riziko toho, že i ty nejnaivnější a účelové ideologie budou podloženy nepřehlednou a neoblomnou zdí faktů, dat a jmen. Určitě jste se někdy setkali s „vědeckými“ brožurami o „Osvětimské lži“. Tyto podobné „vědecky“ podložené myšlenky se můžou stát zástavou pro oživená extrémistická hnutí a znalost dějin a faktů nám proti nim nepomůže. Je proto nutné najít to, co stojí za těmi dějinami, které jsme ochotni přijmout a naučit společnost jejich základům či aspoň říci, že něco takového existuje. Vyžaduje to od nás rozvoj demokracie a je to jednou z mnoha podmínek pro další rozvoj člověka.