Tradicionalismus, jako projev úcty a snahy o uchování vysokých kulturních hodnot, je přirozeným a významným údělem každé vyspělé civilizace, společnosti či národa. Takový přístup k umění a myšlení předchozích generací by se dal dokonce nazvat živoucí esencí a podmínkou pro rozvoj kultury stávající.

Častěji ale dochází k situaci, kdy je tradicionalismus jedem a zvrhlý obdiv kultu zlatého věku vede k úpadku kultury stávající. Kdy se tak stává, za jakých okolností dochází k sebezničujícímu aktu, který musí zachránit až katarze vedená „barbary“ zvenčí?

Zlatým věkem rozumějme dějiny, kdy společnost prožívá silný impuls nových vnuknutí a tvorba překonává současnost a meze stanovené tradicí jsou překonávány. Ať už je to italská renesance vymaňující Evropu z područí scholastické theologie, Americká revoluce a francouzské osvícenství ničící absolutismus, německý idealismus snoubící básnictví s filosofií, naše národní obrození vyplývající z romantismu a lásky k jazyku nebo období naší První republiky tragicky stojící na ideálech demokracie, jsou tyto události vrcholy daných kultur a dějin. Jako vrcholy, tedy soubory uměleckých, myšlenkových a hodnotových prožitků géniů té doby, jsou hodny připomínání.

Avšak můžeme se právě setkat s nízkým tradicionalismem, který tuto tradici připomíná pasivně, pouhou fetišizací a dogmatismem. Ještě nižší forma takového tradicionalismu, je pak pustý nacionalismus, který tak činí dokonce bez znalosti tradice samotné, pouze z nutkavého přesvědčení o její existenci.

Takové slepé a bezduché opěvování minulosti je však jejím největším nepřítelem. Takový tradicionalismus vede nejdříve k zapomenutí tvořivosti díky iluzi o nepřekonatelnosti již stvořeného, což následně vede k neschopnosti rozvíjet a pokračovat v současné kultuře. Obrana tradic vede k neschopnosti dosáhnout nového vrcholu a obránci se stávají barbary, faktickými nepřáteli kultury vlastní, samozvaní obránci zákeřnými agresory.

Jak tedy vypadá to, co bychom nazvali „produktivní“ či „hodnotný“ tradicionalismus? Obrana skrze tvorbu a směřování k novému vrcholu. Proto je nutné tradici aktivně a kriticky poznávat. Rozlišovat, co je náležitost doby, a co je vhodné i pro dnešek. Vymezovat se vůči myšlenkám, rozvíjet myšlenky již řečené. Pochopit smysl, ducha a směr, na místo pouze oprašovat zaváté stopy. Následovat vzory velkých osobností, být trpaslíkem na ramenech obrů. Jen poznání, což je proces tvořící vědomí o sobě a stavící hranice mezi mnou a světem okolo mne, vede k možnosti odhalit nové souvislosti, být originální a tedy dosáhnout nového vrcholu. Jen naprostá pokora a přijetí tradičních a současných hodnot a myšlení může vést k originalitě a posunu vpřed.

Je doufám zřejmé, jak velký rozdíl je mezi pouhým připomínám a náročným pochopením tradice. Je to rozdíl mezi malým a velkým duchem, upadající a rozvíjející se společností, ustrnutím a pokrokem. Máme možnost volby a podle našich cílů bychom měli volit prostředky. To, že snadnější cesta nevede k velkým cílům, platí v tomto případě stejně, jako v běžném životě.