Chceme-li dodržovat tradici, je nutné mluvit o jejím odkazu, mluvíme-li o odkazu, musíme znát jeho princip, základní étos a myšlenku. Prvním krokem je shrnutí několika poznatků, které známe, abychom mohli uvažovat o jejich využití pro dnešek. Tento postup se pokusím představit v  úvaze o „české myšlence“, o tom, co bychom dnes nazvali „identitou“.

Tento článek patří do širšího seriálu článků, které doporučuji k přečtení: Pochopit tradici, Co je to vlastenectví?, Jak mohou Češi uspět? Být nezaměnitelní 

„Máme se nakonec pokusit o formulaci české ideje? Humanita, humanitismus, od Dobrovského počínajíc; naši nejlepší lidé smysl české historie nacházeli v humanitě. Jaká humanita, když k ní se hlásí Němci a Francouzi a všichni? Jaká je česká humanita? Humanita není jen ideál mravní, nýbrž právě v té těžkosti situace je humanita zároveň taktikou a prostředkem politickým. O tom by se dalo mluvit mnoho a mnoho. Chci to stručně odvodit takto: My jsme ve veliké době reformační typicky vypracovali tři charaktery: Žižka prvý, Komenský druhý. Stačí nám dnes Žižka? Máme býti Žižkou každý z nás? Když studuji historii, když se ponořuji v ducha českých dějin, chci býti Žižkou? Ne! Chci být Komenským? Ne! Meč – kniha? Tož co? Chelčickým chci být. Chelčický nechce násilí, ale jak není Žižkou, tak není Komenským. Ne ta vojenská bojovnost, ne ta láska ze slabosti, ale ta docela jiná pevnost, mužnost a určitost Chelčického. Myslím tedy, že máme v historii toho českého člověka, pro němž máme toužit, a že česká humanita znamená tu syntezi (a k tomu je potřeba trochu myslit) Žižky a Komenského v nějak moderního Chelčického. To je český ideál.“ (T. G. Masaryk, Student a politika 1909)

O sto let později …

Další častý motiv se objevuje v dílech od Augustina Smetany po Masaryka. Tedy to, že Československo má plnit zprostředkující úlohu v komunikaci mezi „západem a východem“. Má vyčerpat německé myšlení a stvořit nové, „slovanské“. Je zřejmé, že tyto myšlenky dnes vyznívají neaktuálně. Musíme tedy začít uvažovat, čím může být český člověk jedinečný? Co můžeme dát světu? Jaká je naše úloha? To byly velké otázky národního obrození a je dobré, klást si je i teď.

Dle mého názoru je nutné odrazit se od ducha české historie, tak jej nachází výše Masaryk – v humanismu, v demokratismu. Potíž je v tom, že takový ideál žil v době útisku a nebezpečí, dnes vyprchal, neboť se z ideálu se stala věc všednosti a reality. Nevyznívá tak poutavě, aby odpovídal na otázku po smyslu života toho, kdo se bude pídit po tom, co to znamená „být Čechem“. Je nutné jít proto dále, ptát se, jak se tento ideál vyvíjí dnes, za jaký ideál se máme rvát. Ano, demokracii nikdy ideální mít nebudeme, vždy bude co zlepšovat, je však k tomu mít i cíl, který by skutečně zaujal a měl šanci být prožívaný. Došli jsme k jednomu horizontu, nyní je potřeba najít nový. Neopouštět starý směr, jen upravit z nové pozice kurz. 

Žijeme v Evropské unii, v kulturně globalizovaném světě, ve světě slábnoucích masmédií a  vítězícího internetu, v provázané celosvětové ekonomice a nadnárodního kapitálu. To je náš svět, jaký je v něm úděl naší Republiky?

Cílem musí být spotřebovat a přehodnotit  všechna myšlenková hnutí, která  se šíří ve světě. Od poloviny 20. století se z rozpadajících „univerzálních identit“ (nacionalismus, eurocentrismus) zrodili nové „skupinové identity“ (environmentální a ekologická hnutí, feminismus, hudební a ideologické identity), které určovaly vedle politického předsvědčení i způsob spotřeby. Dnes je zřejmé, že se podvědomě vzbouzí odpor vůči „konzumerismu“ z podstaty, a tak je nutné tuto vlnu zachytit. Nikoliv pasivním uvažováním o „starém dobrém“ národním státě 19. století, nebo tvořit nestravitelné kombinace různých ideologií, ale stvořit něco rozumného a životaschopného. Řešením je vyvážená syntéza, nikoliv dort pejska a kočičky, ale kombinace základních esencí, které spojené vytvoří novou kvalitu. Abych navázal na úryvek T. G. Masaryka – k tomu je potřeba trochu myslit.

Nejdříve je však nutné uvěřit, že toho jsme vůbec schopni, že to není na někom „kdesi ve světě“, ale i na nás, malém národu ve středu Starého kontinentu. Prožívat intelektuální a kulturní současnost a pracovat pro ideál lidství, pro pokrok, to je český ideál prostý dobové interpretace. Nyní jej musíme zasadit do dneška, pak jej uskutečňovat. Dříve to byla „česká humanita“, dnes se musíme ptát, jak v demokratickém státě tento ideál naplňovat a co dnes přesně znamená. Kdybychom jej totiž pouze převzali od Masaryka, kdybychom již utvořené názory pouze zaklínali „českou humanitou“, pak úkol splněn nebude. Je nutné nejen přijímat, ale i hodnotit a aktualizovat.

Poznámka pod čarou – problém s identitou

Tím, čím bylo pro tradiční společnost náboženství, tím je pro moderního člověka identita. Je to stejná funkce rozličného nástroje. Má poskytovat šablonu, světonázor, zjednodušuje a automatizuje život tím, že není nutné každý problém analyzovat, ale máme již předem ustanovený soubor hodnot, které jej řeší. Identita je a bude, je to neutrální pojem, jsou to prostě „kolektivně sdílené hodnoty“. Není to něco, co by nám dnes chybělo a bylo by to nutné navrátit. Dnes se  ale často pudově volá po navrácení univerzální národní identity. Jako osobní romantizování o „starých dobrých“ časech to není nic špatného, jako kolektivní a politický požadavek je to odsouzeno k zániku. A to kvůli své neaktuálnosti, neschopnosti na současný stav reagovat, z čehož pramení pasivně agresivní nacionalismus.

Klíčová slova: česká idea, T. G. Masaryk