Autor: M. Ledwoń

Autor je studentem učitelství anglického jazyka a základů společenských věd a liberálně smýšlejícím, avšak své postoje časem měnícím člověkem. Je amatérským hudebníkem, zajímá se o postmodernu, internetové memy a fenomény.

Anders Behring Breivik: děsivě normální člověk

Události, které 22. července 2011 otřásly celým světem, znovu rozvířily debaty o budoucnosti Evropy, která se snaží budovat svou identitu na kulturně-pluralitním základě. Tento článek si však nedává za cíl klást norské masakry za vinu extremistům ani vstřícné imigrační politice (jak to často činíme v našem kulturním rámci, kdy jsme si zvykli považovat náš systém uplatňování pravidel za neuvěřitelně dobrotivý a zároveň až příliš shovívavý vůči ostatním), ale spíše se zaměřit na psychologický profil zločince, který za smrt desítek nevinných lidí prokazatelně nese vinu.

Celý příspěvek

Vymítač ďábla: pohled do očí “nenormálního” zla

V roce 1973 vyvolal bouřlivé reakce horor Vymítač ďábla, který natočil William Friedkin podle knihy Williama P. Blattyho. Film vypráví o soužití herečky Chris MacNeilové (Ellen Burstyn) s její dcerou Regan (Linda Blair), která vykazuje příznaky podivné nemoci – začíná být vulgární, agresivní, v jejím okolí dochází k podivným úkazům, hovoří hrubým hlasem a její tvář je postupně znetvořována. Vše stále více nasvědčuje tomu, že se jedná o něco mnohem děsivějšího než neznámou psychickou poruchu.

Kvůli námětu a některým scénám byl film na řadě míst vyřazen z distribuce. Při promítání údajně docházelo k omdlévání diváků a v některých kinech instalovala obsluha nádoby pro případ, že by se obecenstvu udělalo nevolno. Vskutku, i po téměř čtyřiceti letech od premiéry se jedná o audiovizuálně nepříliš příjemnou záležitost, která se i formou krátkých záblesků snaží téměř podprahovým způsobem budovat atmosféru strachu. V rámci hororového žánru se jedná o klasiku, která byla v pozdějších letech několikrát citována a také parodována nejrůznějšími filmaři.

Smyslem tohoto článku však není představit Vymítače ďábla jako film, ale nastínit koncept zla, který je v něm rozvinut. V jistém smyslu se jedná o odpověď na článek Idea moderního zla J. Bureše, který pojímá moderní zlo jako uskutečněný totalitní systém.

Celý příspěvek

Godfrey Reggio a Philip Glass aneb Když se řekne “Qatsi”

V roce 1983 způsobil značný rozruch film Koyaanisqatsi tehdy neznámého režiséra Godfreye Reggia. Koyaanisqatsi, někdy uváděno s podtitulem “Life out of Balance”, je jakousi koláží, která formou nekomentovaných obrazů z různých částí světa podává výklad o jeho současném stavu. Na úspěchu filmu se významně podepsala též minimalistická hudba Philipa Glasse, která netvoří pouze doprovodnou složku, ale je zde postavena na úroveň obrazu, s nímž se ocitá v jednotě. Spolu tak zprostředkovávají divákovi nevšední audiovizuální zážitek.

Celý příspěvek

The Room: A symbolic analysis

The first question which comes to one’s mind is “why on earth analyse this film”? The answer is obvious: Even though I do not consider The Room any important piece of art, it is definitely a milestone of bad film-making. And since Tommy Wiseau himself claimed that The Room contains many symbols and hidden meanings, why not uncover some of them?

Celý příspěvek

Postmoderní kultura jako permanentní recyklace

Není tomu tak dlouho, co mě cestou do práce zaujala v rádiu jedna skladba. Vypalovačka v mírně rychlejším tempu, sympatická melodie, decentní harmonie v klasickém schématu moll-sedmička-moll. Příliš dobré na to, aby se jednalo o originál. A není žádný div, že nejednalo…

Celý příspěvek

Transsibiřská magistrála zdarma a z tepla domova – virtuálně

Ruské dráhy ve spolupráci s Google vytvořily unikátní projekt: virtuální projížďku po slavné Transsibiřské magistrále. A to nikoliv pouze ukázku nejzajímavějších míst trati, ale v plné délce více než 9 200 km trasy Moskva – Vladivostok.

Projekt naleznete na adrese http://www.google.ru/intl/ru/landing/transsib/en.html. Jeho podstata spočívá v nasnímání celé trasy kamerou z okna vlaku. Kromě vlastní cesty, která bez přerušení trvá sedm dní, je k projektu připojeno několik fotografií Antona Langeho a krátkých reportáží, natočených ve spolupráci s ruskou DJ Jelenou Abitajevou. Při virtuální jízdě si cestující mohou vybrat i zvukovou stopu – rachot kol, poslech rádia, balalajkových skladeb nebo několik audioknih ruských klasiků (v ruštině). Při sledování krajiny má cestující možnost kontrolovat svou aktuální polohu díky spojení s navigací na mapě pod oknem s videem (možnost volby mezi terénní a satelitní mapou). Jízda se dá kdykoliv přerušit a nudné pasáže lze přeskočit – menu “Travel route” nabízí několik záchytných bodů s důležitými a zajímavými místy trati.

Natáčení probíhalo v srpnu 2009 a podílely se na něm dva natáčecí týmy. Kamera je někdy umístěna za oknem, jindy snímá krajinu přes skleněnou tabuli. S úvodní výjimkou Moskva – Nižnij Novgorod sleduje cestující výhradně levou stranu magistrály. Cesta je rozložena do dvaceti dnů a vlak se pohybuje téměř výhradně za denního světla (kromě brzkého ranního výjezdu z Karymskoje a Lesozavodsku).

Celý příspěvek

Vilém Flusser: Za filosofii fotografie

Málokdo dokáže správně vyvodit důsledky, jaké pro naší civilizaci měl v 19. století vynález fotoaparátu a fotografie. Fotografický průmysl nelze považovat pouze za projev přirozeného vědeckého a kulturního pokroku, nýbrž zde jde o zásadní změnu v pojetí reality vůbec. Co to znamená, že si člověk ze své dovolené v Alpách odveze kromě kromě subjektivních prožitků i několik desítek digitálních fotografií? Co ve skutečnosti stojí v pozadí fotografických výstav? Jaký smysl má umísťování ilustračních fotografií na titulní strany novin? K čemu vlastně dochází, když fotograf, ať už profesionální či amatér, tiskne spoušť? Útlá publikace Viléma Flussera (1920-91) Za filosofii fotografie (1983) otevírá čtenáři nové dimenze vnímání fotografie jako obrazu, který přestává být popisem skutečnosti, ale naopak jejím určovatelem. Dává nám možnost nahlédnout do nově vytvořeného světa, fotografického univerza, které zásadním způsobem přetváří vzorce jednání naší globální civilizace.

Celý příspěvek

Hvězdná pěchota, Vlastík Plamínek a ztráta televizní cti

Je tomu nějakých sedm let, co české vody televizní zábavy pročeřila bárka jménem Česko hledá SuperStar, mutace britského Pop Idolu. TV Nova nabídla našemu národu možnost provětrat zatuchlý vzduch šoubyznysu a několika amatérským zpěvákům dopomoct ke slávě. V klání deseti navzájem odlišných osobností nakonec zvítězila sympatická Aneta Langerová. Vedle soutěže o toho nej zpěváka však pořad přišel i se soutěží o zpěváka nejhoršího – takzvanou Hvězdnou pěchotou. V první sérii Hvězdné pěchoty zazářila Anička “Dajdou” Gleisnerová svou neuvěřitelně špatnou interpretací písně “Thank You” britské zpěvačky Dido. Český národ začal žít novým fenoménem – pěveckým ne-umem.

Celý příspěvek

Mark Twain, Yankee z Connecticutu a monarchie

Yankee z Connecticutu na dvoře krále Artuše je satirickou prózou Marka Twaina, vydanou v roce 1889. Kniha však byla zastíněna jeho známějšími díly – Princ a chuďas, Dobrodružství Toma Sawyera a Dobrodružství Huckleberryho Finna. V poslední jmenované knize získává silné kontury Twainův postoj k otázkám svobody, otroctví a civilizace. K těmto tématům se Twain vrací i v Yankeem z Connecticutu (celý název nebudu dále vypisovat, protože bych se upsal k smrti).

Celý příspěvek

Do světa špatného filmu, díl čtvrtý: Tommy Wiseau

Kde se vzal, tu se vzal, v Hollywoodu se na počátku 21. století usadil podivný jedinec neznámého původu a neznámého věku jménem Tommy Wiseau. Tenhle Tommy Wiseau vystudoval filmařinu a rozhodl se obohatit svět filmu úderným psychologickým dramatem. Takovým, jaké by se dalo přirovnat k Tramvaji do stanice Touha od Tennesseeho Williamse. Wiseau tedy posbíral peníze, kde se dalo, nakonec dal dohromady šest milionů dolarů (z čehož velkou část vydělal na importu kožených bund z Asie), koupil si dvě kamery, sepsal scénář, prohlídl si pár fotek herců, vesměs svých kamarádů nebo brigádu shánících študáků, ty nejatraktivnější obsadil a roztočil rotačky. No a tak to začalo – natáčení filmu The Room, filmu, o kterém se pravděpodobně ještě za padesát let bude hovořit jako o nejhorším kinematografickém počinu všech dob.

Celý příspěvek