Prague Pride ukazuje, v jak svobodné zemi žijeme

 

pruvodV sobotu prošel Prahou pochod Prague Pride, někdy označovaný dost nepřesně jako “pochod homosexuálů”. Jeho bezproblémový průběh i návštěvnost dokazuje, v jak svobodné zemi žijeme. Účastnilo se ho na české poměry neuvěřitelných 20 tisíc lidí, do cílového místa na pražské Letné dorazilo celkově 40 tisíc. Samotný pochod je jen součástí mnohem rozsáhlejší programu, o kterém ale povětšinou moc od kritiků neslyšíme.

Celý příspěvek

Otázka pro české nacionalisty

František_Kaván_-_The_Air_of_HomeVšímám si jednoho nešvaru, kterému se nevyvarují ani ti nejmírnější z národovců – neobejdou se bez pojmu národ.

Jistě, nemůžeme národovcům tak úplně vyčítat, že užívají hodně pojem národ...

Ale – jako také Čech – jim vyčítám, že mluví pořád o národě a tak málo o Češích. Kdy jste naposledy slyšeli nacionalistu říci něco zajímavého o Češích?

Celý příspěvek

Michalákovi: Máme bránit českou matku jen proto, že je Češka? Co když je pravda jinde?

Norsko, Zdroj: FlickerExistuje v podstatě jeden obecný pohled na česko-norskou kauzu rodiny Michalákových. V rámci něho je vše jasné. Čeští rodiče žijící v Norsku byli bez podložení obviněni, že fyzicky ubližovali či sexuálně zneužívali své dva syny. Bez ohledu na to, že k tomu neexistovaly věrohodné důkazy a že nikdo nebyl odsouzen či obviněn, norský úřad na ochranu dětí Barnevernet děti české rodině sebral, bratry oddělil a rodině je nenavrátil. Následkem toho se rodina rozpadla, matka zůstala sama a zoufale bojuje o návrat svých v podstatě ukradených dětí. Ty mezitím čelí v norských pěstounských rodinách “ponoršťování”, což leckomu připomíná usazování českých dětí do německých rodin v rámci germanizace českého národa v době nacismu. Zoufalá matka je navíc norskými úřady trestána za to, že bojuje o své děti a že věc medializuje.

Toliko pohled velké části českých médií.

Je to jednoduchý příběh. Zvrácené norské úřady kradou děti východoevropských imigrantů ve snaze vyrovnat negativní přírůstek norského obyvatelstva a matka se nemá jak bránit. Český národ je dotčen, protože jsou mu z „náruče“ vytržená dvě česká dítka, z kterých se mají stát malí Norové a tak není nic jiného možné, než že se český stát musí pokusit „své děti“ zachránit. Je to ale opravdu tak?

Celý příspěvek

Název Czech Republic zůstane, Czechia jej nemá nahradit

Czechia tričkoPo 22 letech to vypadá, že naše vlast konečně vystoupí ze skupiny „banánových“ republik a bude mít svůj jednoslovný neformální název v angličtině, tak, jako to má valná většina zemí na světě. Prezident, premiér a předsedové obou komor parlamentu se shodli, že nic nebrání tomu, aby se oficiálním neformálním názvem České republiky stalo v anglickém jazyce slovo „Czechia“. V ostatních jazycích jednoslovný název existuje.

Identita a „image“ našeho státu je něco, na čem nám vlastencům záleží především. Takže i když někteří míní, že politici řeší „nesmysly“, ustavení jednoslovného názvu našeho státu je jednou z důležitých českých otázek. A přichází se s tím velmi pozdě.

Na internetu gesto našich politiků samozřejmě opět spustilo poprask, odmítání a nadávání. Pojďme se ale na tuto problematiku podívat s kladnou hlavou v několika bodech, které vysvětlí, o co jde:

Celý příspěvek

Brno, Bělobrádek a usmíření se sudetskými Němci

Odsun NěmcůLetos neuplynulo jen 70 let od konce druhé světové války, ale připomínal se i poválečný odsun sudetských Němců z Československa, což ale způsobilo mnohé kontroverze.

Vášnivou diskusi vyvolaly především dvě události – květnová deklarace brněnského magistrátu, která mimo jiné odsoudila poválečný divoký odsun brněnských Němců. Znovu pak diskusi vyvolala víkendová návštěva vicepremiéra Pavla Bělobrádka (KDU-ČSL) v Sudetoněmeckém domě v Mnichově, kde položil věnec k pomníku obětí odsunů.

Z hlediska vlastenectví je odsun sudetských Němců velmi palčivou a složitou otázkou a je v podstatě smutné, že toto téma ve 21. století nadále budí tolik vášní. Nelze se však k brněnské deklaraci a premiérově cestě nevyjádřit.

Celý příspěvek

Referendum o rozdělení Československa se konat nemuselo, politici jej zkrátka obešli

Dělení ČeskoslovenskaPoslední dobou se stále více setkáváme s názorem, že Československo (resp. Česká a Slovenská Federativní Republika) zaniklo v roce 1993 protiústavně, protože politici nevypsali referendum, jak to ukládal ústavní zákon 327/1991 Sb. Někteří věc chápou dokonce tak, že Československo nezaniklo a tudíž ani nedošlo ke vzniku samostatného Česka a Slovenska. To je zvláštní ve chvíli, kdy žádné Československo de facto neexistuje a ČR i SR bezproblémově fungují. Stejně bychom mohli popírat samotný vznik Masarykovy republiky nebo naopak neuznávat zánik Rakouska anebo třeba Římské říše.

Pravda je taková, že ČSFR zanikla legálně a referendum nemuselo být vypsáno. Tehdejším politikům se ustanovení o uspořádání referenda totiž podařilo jednoduše obejít.

Celý příspěvek

Máme obnovit povinnou vojnu?

Srovnání současných mezinárodních událostí s rokem 1914 se ukázala jako převážně mylná. Zvláště proto, že přesvědčení, že „válku tehdy taky nikdo taky nečekal“, bylo nepřesné. Mnozí totiž zapomněli na nadšení pro konflikt, který strhl celou tehdejší Evropu, zvláště proto, že nacionalismus byl na svém vrcholu a snadným nástrojem absolutistických panovníků (zde je srovnání k Rusku přijatelné). Vedle toho sama „válka“, jako nástroj řešení diplomatických a územních sporů, nebyla něčím naprosto nemyslitelným, k tomu industriální rozmach a nové zbrojní technologie vyzývaly k jejich použití. Ano, nikdo netušil povahu a délku války, ale že k ní dojde, to nebylo překvapivé vzhledem k názorům a postojům tehdejší populace, natož pak z počátku něco masově odmítaného a děsivého. V tom spočívá tragédie První světové války.Conscription_map_of_the_world.svg

Stejně jako není zase tolik překvapivé, že ke konfliktu s Ruskem nedochází.  Není prostě přijatelné věštit budoucnost pojmem „Světové války“, která byla založena stejně jen na komické úvaze, „že je také rok čtrnáct“ a vůbec představě, že každý další konflikt musí být „světová válka“. Uprostřed těchto diskuzí se ale objevila zajímavá otázka obnovy povinného základního vojenského výcviku. Inspiraci jsme začali nacházet u našich sousedů, třeba v Polsku zareagovali na Ruskou krizi velmi aktivně (zde) a debata o povinné vojně začala i u nás (zde). Máme ale chtít a žádat povinnou vojnu? Domnívám se, že ne. Zároveň uznávám, že nesmíme být pasivní. A naše tradice a dějiny nám velí usilovat o rozvoj něčeho jiného.

Celý příspěvek

Jak správně používat vlajku? (Úvahy o vlajce, díl druhý)

Látková česká vlaječka za oknoRozlišuji dva správné způsoby používání vlajky. Na jedné straně jsou objektivní pravidla jako způsoby zavěšení, správná orientace barev, správné složení vlajky atd. Tato pravidla si můžete připomenout na našich stránkách (zde). Na druhé straně jde o zvyky a okolnosti, v nichž vlajku používáme a vidíme, přičemž ty jsou posouditelné „jako správné“ převážně subjektivně. Přeji si ale poukázat na to, že napříč této volnosti  může být přínosné se zamyslet, jaké jsou „správné“ okolnosti pro naši vlajku, nebo-li pokusit se ze své subjektivní pozice shrnout ty nejlepší nebo jednoduše pěkné nebo smysluplné případy, jež by mohly být návodem a vzorem, ačkoliv nikdy nebudou pravidlem. Na každém pak je, ať posoudí a srovná své preference s těmito příklady, které jsem zde vybral a okomentoval.

Celý příspěvek

Potřebujeme novou vlajku? (Úvahy o vlajce, díl první)

Přímá odpověď je prostá – dnes již nepotřebujeme. Možnost, abychom po rozpadu Česko-Slovenské federace dodrželi dohodu a přijali novou státní vlajku, jsme jednoduše propásli. Kdyby po roce 1992 takto uvažovali zvláště ti čeští politici, kteří usilovali o udržení společného státu a povedlo by se jim tuto nepříjemnou změnu prosadit – jako důkaz jejich stanoviska, že ČSR nebyla jen „česká“ a mohla proto setrvat –, tak naše současná vlajka mohla odkazovat na něco nadnárodního, nějakou jasnou ideu, něco co patří do minulosti Slovenska i Česka, mohla být užitečná v současnosti pro společné státní svátky, či pro nějaké budoucí formy spolupráce. Avšak ponecháním vlajky Českou republikou se potvrdil argument pro rozdělení, tedy, že Československo nedovedlo nikdy být státem skutečně středoevropským, že bylo vždy státem pouze českým. Napříč těmto evidentním selháním – selhání stát udržet, selhání jej s úctou opustit – dnes vlajku již měnit z praktických důvodů opravdu nemá smysl. Můžeme přesto na toto vše zapomenout?

Celý příspěvek

Jaký je pravý význam „humanitárního bombardování“?

„Humanitární bombardování“ je typický český polistopadový monolog – jde o výmysl, který udržují na živu jedni, protože slouží proti druhým (tzv. pravdoláskařům, havlistům, pseudointelektuálům). A drží ho při životě, protože jsou přesvědčeni, že ho tito „druzí“ vymysleli. Ale protože tomu tak není, Václav Havel nikdy toto sousloví nevyslovil a sám se proti němu vymezil, tak není nikdo, kdo by jej zastával – dialog nakonec neexistuje, protože „humanitární bombardování“ nikdo hájit nebude. Není to téma k debatě, neoznačuje se jím problém, nejde o někým navrhovaný princip. Příznačně pro polistopadové české myšlení je monologicky zesměšňován „rádobyhumanismus“, zatímco skutečný problém bombardování (preventivní války, intervence, asymetrické války) zůstává nezmíněn. A dokonce bez ohledu na to jaký máme názor na Havla, či intervenci Severoatlantické aliance v Jugoslávii, pak musíme proti monologům bojovat, tzn. problematizovat tyto pohodlné názory s pomocí správných otázek. To je jeden z kroků, jak se osvobodit z našeho omezeného polistopadového vědomí.

Celý příspěvek