Nacionalismus a populismus: „Špatný stát, dobrý národ.“

předešlém článku jsem argumentoval, že polistopadový nacionalismus se dnes úspěšně formuje do „vlasteneckých protestních sociálních hnutí“, která nacházejí živnou půdu i smysl existence ve skandalizaci a sdílení protestu.  Avšak tak se děje v jejich vztahu ke „společnosti“ a „kultuře“. Ve směru ke „státu“ využívají populismu, který splývá se současnou oblibou různých politických hnutí, která se vždy zjevují před volbami a apelují porůznu proti „kalouskům, zadlužování, rozkrádání, bruselům, dinosaurům, atd.“, k tomu vytvářejí dobrou image volební koblihou. Tedy, již ne strany zakotvené v idejích a budoucnosti, ale hnutí stvořená s pomocí různorodého kapitálu vždy v současnosti a vůči zrovna populárním „krizím“ a oslazené dobročinností. Tento efektivní model šedého a bezbarvého populismu tak doplňuje komunikační formy protestního polistopadového nacionalismu.

Celý příspěvek

Vlastenectví je loajalita, ne protest

Abych nejdříve uvedl na pravou míru titulek – pod „protestem“ mám na mysli protestní hnutí, nikoliv jen osobní postoj „proti něčemu“. Neznamená to tedy, že loajalitou je pak myšlena úplná absence podezíravosti a obezřetnosti. Ale rozlišuje se na jedné straně etický výklad vlastenectví jako schopnost být věrný a oddaný napříč vnějším okolnostem i vlastní skepsi a pesimismu, vůči na druhé straně organizovanému vlastenectví jako prvoplánové komunikaci a marketingu protestu. V prvním případě je vlastenec tvůrcem svého smysluplného vztahu k vlasti a národu, v druhém je přenašečem virálního protestu a davem v demonstraci síly a názoru.

Celý příspěvek

Vlast, Otčina, Domovina a Vlastenectví

Co je to Vlast? Stejně jako slova láska, přátelství či pravda, tak i slovo Vlast, používáme až přespříliš často bez nějakého dalšího zamyšlení nad jejich skutečným významem. Udělali jsme z tohoto slova krásné abstraktum, které často používáme aniž bychom tomuto výrazu dali přesnější hranice, co toto slovo znamená.

Celý příspěvek

Víra v lepší stát

Prostá definice českého vlastenectví se skládá ze čtyř vět: za prvé a především, vlastenectví je souradostí a soucitem; za druhé, vírou v lepší stát a kulturu; za třetí, vymezením se z kultury narcismu (tj. bezmocnost najít hodnotu ve společném a veřejném) a překonání praktik polistopadového nacionalismu (t. touha po moci a nacionalizace společného a veřejného); za čtvrté, naplnění svého volného času a veřejného prostoru, či prostý požadavek pro jejich ochranu a porozumění nutnosti péče o společné a sdílené. Definice je zde samozřejmě příručkou a nemá být příkazem. Jak jsem několikrát opakoval, mým zájmem je vyložit individuální hodnotu vlastenectví a ta nemůže být vykládána jako soustava povinností, aktivismů a příkazů. Porozumění svému češství i vlastenectví je důležité z toho důvodu, že současnost – jakmile ji vnímáme historicky jako „polistopadovou společnost“ – se svými rozpory i sebeodpory vtiskla hluboce do našich osobností a jakákoliv změna k lepšímu životu a soužití musí začínat u sebe samého a léčbou vírou, důvěrou a nadějí.

Celý příspěvek

Rukověť českého vlastenectví

František Kaván - Krajina s potokemRukověť znamená příručka, avšak nejde přímo o „program správného a sjednoceného vlasteneckého hnutí“, jako o snahu nabídnout zajímavé otázky a problémy, které mohou být vždy při ruce k promýšlení a zároveň usnadňují nazvat některé pěkné dílo jako vlastenecké a dobrou povahu jako vlasteneckou. Rukověť se skládá ze dvou částí: jemné definice a silného programu. Jemná definice je výpisem prostých charakterových vlastností a postojů, abychom mohli druhého člověka nazvat vlastencem, aniž bychom  ho přiřazovali přímo ke své, nebo oné skupině. Na druhé straně,  myslíme-li na nějaký politický, nadstranický, společenskovědní, filosofický, umělecký a ideový program, jemuž náleží přívlastek vlastenecký, pak může být například níže představený „čtyřbodový“. A jeho základem jsou otázky a jeho praxí a vývojem jsou různé odpovědi, které musí ohodnotit každý zvlášť podle toho, jak mu dávají smysl v okolnostech a reáliích života současné české společnosti. Jde o pravdivost a zároveň smysluplnost pro současnost.

Celý příspěvek

Byli jsme a budem! aneb Péče o československé opevnění jako příklad vlastenectví

552991_4781033542727_2044215625_nHledejme vlastenectví tam, kde nabývá docela určité podoby a tam, kde zaznívá jako heslo pouze výjimečně, nebo často nepřijde ani na mysl. Znamená to jít stranou od výkřiků „nic než národ“, pryč od fanglíčkářství, pochodů a heroických postojů s vlajkami, co nejdále od sloganovitých programů a skupinek mladých a naštvaných. Běží tu místo toho o osobní radost a zájmem naplněný volný čas. A právě dobrovolná revitalizace prvorepublikového opevnění může být příkladem takového docela běžného vlastenectví. Nabízí se zamyšlení, které přenese na světlo tyto činnosti nikoliv jako roztříštěné osobní zájmy, ale jako celistvý společenský fenomén, který vytváří zajímavý, byť jakkoliv nepatrný, kousek v mozaice české kultury, národní totožnosti a do budoucnosti může mít pozoruhodné a pozitivní důsledky.

Celý příspěvek

Je snadné být hrdým Čechem?

Vždy mě sousloví „národní hrdost“ odrazovalo, i když jsem si nebyl jistý přesnými důvody. Nyní se pokusím je poodhalit a zamyslet se nad úskalími „národní hrdosti“. Zdá se být zřejmé, že nemůže být libovolná ctnost a zájem bez práce, byť by byla sebedrobnější. Přesto se národní hrdost nejčastěji prezentuje jako prosté uvědomění, přihlášení se k „správnému názoru“ a má – snad ne nejčatěji, ale rozhodně nejviditelněji – podobu arogance, opovržení a nenávisti. V článku se proto pokusím dokázat, že problém „národní hrdosti“ spočívá v tom, že dnes nemá předmět, není konkrétní a zůstává tam, kde začíná – u tří hlásek Čech.

Celý příspěvek

Naše dvě otázky (Hubert Gordon Schauer 1862 – 1892)

Článek si dovoluje v několika úryvcích zprostředkovat text z prvního díla časopisu Čas vydávaného realistickou skupinou (především Jan Herben, Karel Kramář, Tomáš Garrigue Masaryk). Připomínáme si tak 150 let od narození Huberta Schauera, jehož “Dvě otázky” otevřely širokou a bouřlivou debatu nad smyslem českých dějin. Někteří Otázky považovali za “filosofickou sebevraždu národa”, někteří v Schauerově kritickém stanovisku pokračovali. Nikoliv aby národ ničili, jak se domnívali odpůrci, ale aby jej v duchu realismu střízlivě poznali, aby odhalili pověry a narušili přílišné sebevědomí.

Celý příspěvek

České pohledy na svět a sebe samé

Chceme-li psát úvahu o češství, pak nejlépe učiníme, když popisujeme jistý pohled na svět. Čech je totiž člověk obdařený českým pohledem a stojíme před problémem, jak pozorovat tento pohled – tím samým pohledem! Bloudíme pak v labyrintu ze zrcadel a skleněných tabulí, v němž není jisté, kde vyčnívá pevná stěna a kde vede cesta dál. A pro dva lidi bude labyrint vždy rozdílný, jako  jsou rozdílné dvě tváře. V tomto úskalí spočívá i krása i odpovědnost, neboť nepopisujeme pouze již pevně dané, ale vždy záležící na našem vlastním jednání a myšlení.

Celý příspěvek

Český úděl

Po sprnové okupaci Československa bylo možné tuto tragickou událost vnímat z hlediska dlouhých českých dějin a tím najít útěchu v přetrvávajícím národním údělu. Tuto interpretaci tehdejších událostí a možnost útěchy nabídl Milan Kundera. Avšak k této úvaze o trvalém “českém údělu selhávat vůči velmocím” byl velmi kritický Václav Havel. Jeho názor nesměřoval do minulosti, ale budoucnosti – nemá valného smyslu „vracet se k jaru, když je podzim“. Ano, naděje byly 21. srpnem zmařeny, ale nyní stojí boj za svobodu před novými výzvami a je nutné najít odvahu k novému činu. Tato debata patří mezi poslední širší reflexe českých dějin jako významných pro aktuální politické dění, proto je vhodné si ji připomenout.

Celý příspěvek