České otázky a naše nynější absence smyslu

104148Polistopadové vlastenectví má mnoho nešvarů a jedním z nich je jeho obliba v deklaraci hodnot a postojů. Dnes ale potřebujeme na místo dalších hodnocení, natož těch zakončených vykřičníkem, správné a zajímavé otázky. Protože každý, kdo si přeje (a může podle svého) rozeznat něco českého, všimne si, že něco dobrého po troškách existuje – existuje porůznu něco, na co se dá navázat, co můžeme ocenit, spíše než že je prostě všeobecně mnoho špatného. Nepotřebujeme proto soustavná hodnocení a cvičení v rozlišování dobrého a zlého, ale potřebujeme více skutečného vědění, co konkrétně je dobré a na co můžeme prakticky navázat. Naše současná a jedinečná česká situace ustanovené rokem 1992  je ostatně charakteristická spíše absencí, než cizí dominancí nebo krizí. Nemá proto smysl nabízet odpovědi, jako by snad nějaká dominance činila nutnou „bezpodmínečnou akci“, či snažit se nutně utéct z krize do nějakého „normálního stavu“, ale je nutné začít se konečně správně ptát. Což taky přirozeně děláme vždy, když něco chceme najít, ztrátu nahradit.

Má-li také slovo „český“ něco na světě vůbec ještě znamenat, pak nemůže být jen vysvětlitelné nějakou encyklopedickou definicí národa, stejně jako encyklopedická definice člověka nevystačí nikomu k vysvětlení vlastní totožnosti – všeho, co kdokoliv zažil, jak žije a žít bude. Abychom se těmto definičním akrobaciím vyvarovali, pak musíme být co nejvíce konkrétní a mít vědomí o skutečnosti – odmítnout plané generalizace (lepší vlast, silný národ, atd.) a nehledat nové možnosti ve starých ideologií (tj. soustavy o tom, co je přirozené/nepřirozené, co spravedlivé/nespravedlivé, atd.). Význam slova “český” musíme nacházet ve skutečnosti – minulých i budoucích velkých událostech, malých i vlastních příbězích, světových i kuriózních názorech.

Vedle problému mnohoznačnosti národoveckých a protestně-vlasteneckých soustav hodnot a hodnocení, leží problém neveřejnosti – obecné hodnoty mohou skrýt jakékoliv soukromé zájmy a o upřímnosti je možné těžko mluvit, jsou-li vyřčeny anonymně. Dokud někteří odmítají upřímně ukázat na to, na co chtějí skutečně navazovat a pouze deklarují obecné hodnoty jako „lepší vlast, skutečná demokracie a vyšší dobro“ nepřispívají rozvoji demokracie, byť by tak deklarovali – demokracie totiž není jen diskuze, demokracie je i veřejnost, tzn. upřímné požadavky a neskryté zájmy. Stále se popíráme s neblahým působením tzv. „vlastenčících plantážníků“, jak o nich mluvil Masaryk, kteří chtějí „vést masy“ a vždy zde hrozí, že jim účel posvětí jakýkoliv prostředek – od cynismu a lži po zločin a násilí.

Také nejen hodnocení, jak se domnívalo polistopadové naivní poznání demokracie, ale tázání je duší demokracie, protože pouze to rozvíjí i diskuzi, protože pomáhá zveřejňovat nové možnosti, nové vědění, nové představy, nové souvislosti, nové volby a vyžaduje zdůvodnění názorů. Hodnocení nevytváří nutně dialog, ale pouze hypermarket názorů a monologů. Protože budoucnost střední Evropy musí být demokratická, pak musíme rozvíjet umění kladení otázek, umění dialogu. Proto dnes nejde o nějaké „konečně správné deklarace hodnot“ a „konečně správné všenápravné hnutí“, běží o to vložit přímo do formy řešení české otázky demokratickou metodu. Protože dialog jako prostředek demokracie, je i prostředkem objektivity. Má-li mít češství svou realitu a význam, musí usilovat pouze takto o objektivitu, nikoliv objemem davu a sílou poptávky.

Samotné soustavy jednoduchých otázek nutí k netriviální odpovědi, nutí k vlastnímu promyšlení a vlastní odpovědi, k vlastnímu jedinečnému názoru – nebo ke sdílení otázky jako takové a všech možností, které otevírá a naznačuje. To znamená na příklad v přemyšlení o významu 21. srpna 1968 (vysvětlení zde):

Je českým údělem selhávat vůči velmocím? Mělo potom národní obrození smysl? Co přinesli a co hodlají Češi přinést světu? A mají dnes vůbec tyto otázky ještě smysl? Nepozbyly význam v polistopadovém soukromničení a přáních po izolaci?

Na rozdíl od všech nacionalistických a protestně-vlasteneckých manifestů a deklarací je také konečně rozbit efekt „přeložitelnosti“ – mluví-li se totiž o hodnotách jako „lepší vlast a lepší demokracie, více bezpečnosti, více tradice, atd.“, pak to může říci kdokoliv na světě, je to multikulturně bezcharakterní monolog, který neodráží nijak českou situaci a zkušenost. Tyto otázky jsou naprosto zřetelně jedinečné – a zároveň i obecné otázky, které si může každý přeložit podle svého místa na světě, vynucují jedinečné a konkrétní odpovědi.

Toto je tak první článek z mnoha, jež se bude dále zabývat různými otázkami – jejich původem, jaké myšlenky a souvislosti realizují, jaké možnosti otevírají, atd. Záměrem je tak vytvořit určitý katalog českých otázek, které mohou sloužit jako otevřené problémy k osobnímu řešení, či veřejné debatě. Doufám, že je zřetelné, jak silnější je tento záměr, než kdyby zde byl pouze vyjmenován katalog nějakých univerzálních hodnot (ty sice musí být aplikovány v české otázce, jako zde bylo ukázáno na hodnotě demokracie, ale jsou naprosto zbytečné, jsou-li jen verbální fasádou).

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

Příspěvek byl publikován v rubrice České otázky a jeho autorem je J. Bureš. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Autor: J. Bureš

Jsem postgraduálním studentem sociologie na FSV UK. Prostřednictvím časopisu se zabývám možnými výklady vlastenectví a osobně mu rozumím jako prostému dobrovolnictví, jehož předmětem zájmu jsou svátky, zapomenuté osobní příběhy, výklady dějin jako smysluplného příběhu a pozitivní tématizace budoucnosti České republiky. V rámci spolku Vlastenci.cz pomáhám s popularizací myšlení T. G. Masaryka: https://facebook.com/zivy.masaryk

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..