Jak správně používat vlajku? (Úvahy o vlajce, díl druhý)

Látková česká vlaječka za oknoRozlišuji dva správné způsoby používání vlajky. Na jedné straně jsou objektivní pravidla jako způsoby zavěšení, správná orientace barev, správné složení vlajky atd. Tato pravidla si můžete připomenout na našich stránkách (zde). Na druhé straně jde o zvyky a okolnosti, v nichž vlajku používáme a vidíme, přičemž ty jsou posouditelné „jako správné“ převážně subjektivně. Přeji si ale poukázat na to, že napříč této volnosti  může být přínosné se zamyslet, jaké jsou „správné“ okolnosti pro naši vlajku, nebo-li pokusit se ze své subjektivní pozice shrnout ty nejlepší nebo jednoduše pěkné nebo smysluplné případy, jež by mohly být návodem a vzorem, ačkoliv nikdy nebudou pravidlem. Na každém pak je, ať posoudí a srovná své preference s těmito příklady, které jsem zde vybral a okomentoval.

phpThumb_generated_thumbnailjpgNepřekvapí nás proměny  okolností, ve kterých se vlajka objevuje – od Národního památníku na Vítkově po krabičky s kostkovým cukrem. Už méně jsme zvyklí na variace na vlajku samotnou. V předchozím díle jsem tato různá „promýšlení jiné vlajky“ obhajoval jako prostá cvičení ve vlastivědě. Z toho důvodu také nepovažuji za nijak nevhodné z podstaty spojení romské a české vlajky. Avšak skutečnost, že tato „česko-romská vlajka“ nevycházela z romské komunity, má být oprávněně kritizována. Pokud by tato vlajka byla navržena Romem v nezávazné soutěži „Nová česká vlajka“, měla by svoji hodnotu jako každá jiná. Takto šlo pouze o provokaci vůči přecitlivělé společnosti. Zvláště nacionalisté a extremisté očekávaně reagovali agresivně a zažalovali autora díla pro hanobení české vlajky.

vlajka2-833x540Co ale vůbec znamená „úcta k vlajce“?  Tento problém nastiňuje slovenská výstava Private Nationalism, na níž bylo možné přejít po „české vlajce“ jako po rohožce. O exhibici jsme referovali zde a žádali jsme kurátory výstavy o vysvětlení. Jejich odpověď umírnila prvotní skandálnost, neboť záměrem výstavy nebylo dehonestovat český národ, ale zjišťovat vztah Slováků k této také československé vlajce a ČSR jako takové. Přestože záměr nebyl agresivní, neznamená to, že výstava nevycházela z hloupého předpokladu. Je totiž zřejmé, že pokud někdo nešlape na českou, respektive československou vlajku, nemusí být důvodem jen vztah ke státu jako takovému, ale může jít o projev obyčejné slušnosti – na vlajky se prostě nešlape. Proto úcta k vlajce není nic zvláštního. Proto mým záměrem ani zde nebude planě apelovat pro „více úcty k vlajce“. Takto, pouhým moralním pohoršením nad „skandálem“, rozhodně správnějšího používání vlajky nedosáhneme.

NOV4d45c5_duchcovpochodTyto dvě okolnosti nepovažuji za nejlepší případy, ve kterých se dnes naše vlajka nachází. Avšak domnívám se, že jsou na tom stejně, jak tyto umělecké provokace, tak i i nacionalistický protest obecně. Jde totiž o dva případy aktivismu, jenž směřuje k tomu, že se stává z účelu – jakým vlajka musí být, má-li mít smysl – pouhý prostředek k dosažení cílů. Jsou-li hanobením dva výše zmíněné případy, je hanobení i protestní nacionalismus, který vláčí vlajku po ulicích, činí z ní symbol subkulturní identity a ponižuje ji na zástěru pro výtržnictví.

Avšak mým záměrem není jen jiné vyčinit z neúcty. Tyto tři případy jsou dle mého subjektivního pohledu stejně nevhodné, přesto uznávám, že jsou všechny trvalou součástí veřejného života, nejsou trestně postihnutelné a nemají ani být. Co proti nim je nutné dělat, pokud se nám nelíbí? – Řešením je zvýšit povědomí o tom, kdy a jak vypadá naše vlajka mnohem lépe, aby lepší případy mohly být následovány a tak učinily z nepěkného pouhé, byť trvalé, výjimky.

Naproti těmto třem příkladům: Kde a kdy vlajka vypadá nejlépe?

11202907_10206790676349812_6059244722090315367_oZa prvé a samozřejmě, vždy v rukách státu a jeho institucí, od armády přes školy až po úřady. Sem vlajka jednoduše a přirozeně patří. Za druhé, v kontrastu s tímto neosobním použitím státu, jde o případy, kdy je spojena s úspěchem – nejčastěji v rukách fanoušků a sportovců, jako v případě vítězství smíšené štafety českých biatlonistů, který krásně ilustruje novinový titulek: Místo cíle hledal Moravec vlajku. Naštěstí tam byl fanoušek, říkal zlatý finišman. Vlajka je zde rovna cíli – není ponížena na pouhý prostředek jako ve výše zmíněných případech. Stejně jako když je dobyta hora, nebo jeden z pólů, nebo když je vyslána do vesmíru atd. Tyto případy jsou myslím bezpochyby nejhezčí a nejostřeji kontrastují s jakýmkoliv současným pouličním aktivismem. Chce-li někdo vidět vlajku s úspěchem – ať ji připojí ke svému úspěchu (např. zde). Ať není jemu prostředkem k úspěchu (politickému, mocenskému), ale jiné prostředky (práce a povolání, umění a sport atd.) jsou v cíli spojeny s vlajkou. Avšak podmínkou je ochota soupeřit v mezinárodní konkurenci a využívat nadnárodních prostředků – vždyť na uzavřených českých závodech nikdo nikdy vlajkou mávat nebude.

Čtvrtý případ kontrastuje s tímto spojením vlajky a vzdálenosti, či úspěchu a velikého úsilí. Je totiž také nezpochybnitelně hodnotné a hezké, když na ni nezapomeneme při cestě do zahraničí, či ji použijeme doma během svátku, či voleb jako drobný doplněk oblečení. I malá vlajka a odznáček zde poslouží. A možná nejlépe, když je schovaná, či skutečně drobná, protože to je důkazem nalezení její výhradně osobní hodnoty. Pak totiž nejde o přesvědčení, že jde o logo, které je nutné ukazovat jako důkaz příslušnost k jakési výlučné skupině uvnitř české společnosti.

(Srpen68)Cs_vlajka_pokryta_krviPátý případ není ani správný, ani pěkný, přesto jej pro jeho závažnost musím zmínit. Jde o výskyt vlajky v dějinách národních povstání. Vzorem je zde 17. listopad 1939 a 21. srpen 1968. Tato skutečnost krví potřísněné vlajky vyvolává přirozenou úctu, pokud si závažnost událostí plně uvědomíme a porozumíme tehdejším pocitům a názorům. Tyto roky jsou významné také tím, že k tomuto násilí nedošlo v agresi a v našem útoku, ale v aktu zoufalé obrany, z donucení krajními okolnostmi. Jakýkoliv současný protest, který se odváží vzít do rukou českou vlajku, by se měl poměřovat s těmito událostmi. Pokud jim není rovno – a to dnes jednoduše není nic, musí se z úcty k českým demokratickým dějinám vlajky vzdát a pro protest si najít jinou, novou, stranickou zástavu. Protože dnes (naštěstí) vlajka není názor – vlajka odkazuje k událostem, ke skutečnosti. Činit z ní symbol smyšleného „dobrého národa“ je odcizením od – smutné, hloupé, odvážné, nešťastné, nedokonalé – reality. A takto reálný je pouze národ. Jen takto není ideologický.

Šestý případ, který bychom si na rozdíl od předchozího měli přát následovat a zopakovat, protože jde o projevy radosti a naděje, jsou okamžiky po 28. říjnu 1918, 8. květnu 1945 a 17. listopadu 1989. Ideje těchto nadějeplných přelomů musí být podrženy, český stát je na nich založen a pouze z hlediska těchto idejí má být současnost „českého národa“ hodnocena a podle nich určovány cíle do budoucnosti. Proto je důležité je slavit a připomínat si, co tyto v dějinách realizované myšlenky znamenají, abychom věděli, proč bychom mohli alespoň na státní svátek vyvěsit vlajku z vlastní vůle. Čím méně si budeme v průběhu roku připomínat tyto kontinuity, tj. různé výklady a příběhy českých dějin, tím více budeme žít pouze „ze dne na den“, „pro nic za nic“, mezi normalizacemi a krizemi.

Jako sedmý a poslední případ – a vím dobře, že najdete mnoho jiných, či kombinace zmíněných, není v mých silách vytvořit seznam zcela vyčerpávají – je užívání naší vlajky s vlajkou jinou, vyjadřuje-li se takto spolupráce, dobrovolný vztah, či nějaký sdílený nadnárodní princip. Troufám si proto tvrdit, že na příklad myšlenka společného věšení české a slovenské vlajky 28. října – pokaždé, nebo alespoň na stoleté výročí založení Republiky v roce 2018 –, může být smysluplným vyjádřením hrdosti, národní totožnosti i středoevropské sounáležitosti. Takto může být učiněn z vlajky alespoň na okamžik živý symbol a ze státního svátku trochu více než den volna. V článku „Buďme hrdí na 28. říjen“ si můžete dále přečíst, jakou budoucnost a naději může takové gesto symbolizovat.

1 2 3

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

Příspěvek byl publikován v rubrice České otázky se štítky občanství, svátek, úspěch, vlajka a jeho autorem je J. Bureš. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Autor: J. Bureš

Jsem postgraduálním studentem sociologie na FSV UK. Prostřednictvím časopisu se zabývám možnými výklady vlastenectví a osobně mu rozumím jako prostému dobrovolnictví, jehož předmětem zájmu jsou svátky, zapomenuté osobní příběhy, výklady dějin jako smysluplného příběhu a pozitivní tématizace budoucnosti České republiky. V rámci spolku Vlastenci.cz pomáhám s popularizací myšlení T. G. Masaryka: https://facebook.com/zivy.masaryk

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.