Jakou budoucnost má český ateismus?

Autor: Jiří BergerV duchu tohoto cyklu není otázka formulována způsobem badatelsky správným: „Jak je česká společnost religiózní?“, ale ptáme se skromněji a přitom angažovaně: „Jaké jsou možnosti českého ateismu?“ A to napříč tomu, že dobře víme, že s „ateismem“ a “religiozitou” to není vůbec jednoduché. Přesto ateismus nějakým způsobem existuje a to takovým způsobem, že je možné se zamyslet nad tím, čím je charakteristický a jak může být vhodný pro výklad a porozumění současné i budoucí české totožnosti.

Česká otázka je otázkou náboženskou

Nejčastěji se potkáváme s ateismem v titulcích jako “Česko je první/druhý/třetí nejateističtější stát na světě”, přičemž abychom se dostali “na bednu”, jsou nutná čísla okolo 50-60% “nevěřících v boha”.  Ponechme stranou problematiku takového měření a zajímejme se o vysvětlení této bezpochyby významné skutečnosti. Za příčinu je nejčastěji označována totalitní vláda KSČ – propagace ateismu, exemplární perzekuce praktikujících věřících a vnitřní zásahy do náboženských organizací. To se ale ukazuje vzhledem ke stále vyšší religiozitě v jiných postkomunistických zemích (Slovensko a samozřejmě Polsko) jako ne zcela dostačující odpověď. Byť na druhou stranu tuto tezi o vlivu komunismu podporuje také vysoká míra nevěřícnosti/náboženské chladnosti (zřejmě i vyšší něž v ČR) v současných německých spolkových zemích, které byly součástí NDR.

Zajímavé jsou pak různé pokusy o vysvětlení takové relativní náboženské chladnosti v Česku z hlediska dlouhého vývoje, kdy jedním z počátků může být pobělohorská likvidace náboženského pluralismu, emigrace českých protestantů (100-150 tis.) a následné spojení katolicismu se státním aparátem Rakouské monarchie. Pěkné kontrastní srovnání zde nabízí právě Polsko, kde katolická církev sloužila jako součást politické obrany proti pravoslavnému Rusku.

Alfons Mucha:  Jan Amos Komenský

Alfons Mucha: Jan Amos Komenský

Rozchází se hodnotící názory na tento pobělohorský vývoj – na jedné straně stojí obrozenecké interpretace jako období „doby temna“, dominance latinské církve, příchod cizí aristokracie a to vše jdoucí ruku v ruce s germanizací; na druhé straně některé novější pohledy korigují dřívější nacionalisticky přepnuté výklady a poukazují na rozvoj barokní kultury a působení jezuitů jako rozkvět vzdělanosti.

Přesto to nemění nic na tom, že obrozenecká interpretace násilné rekatolizace od Bílé hory jako „doby temna“ před První světovou válkou převládala. Tyto představy pak mohly nabýt na účinku, když definitivní zvrat poměrů v roce 1918 dal vzniknout novému progresivnímu středoevropskému státu. Je pak pochopitelné, že tehdejší katolická církev s aktivně anti-moderními postoji (je nutné si vždy připomínat, že katolická církev dnes není tou církví, jakou byla před Druhým vatikánským koncilem (60. léta) a aggiornamentem), která k tomu byla významně zapojená do absolutistického aparátu stařičkého Vídeňského impéria, najednou těžko nachází místo v rychle se modernizujícím státě (tzn. individualizace, komercionalizace, popularizace kultury, demokratizace, atd.). KSČ po roce 1948 pak spíše tento eventuálně dlouhodobý vývoj urychlila a vulgarizovala v přímé násilí.

K tomu je také nutné přičíst důsledky Druhé světové války. Za prvé, v důsledku holokaustu (80 tis. zavražděných československých židů) a emigrace se drasticky zmenšila židovská populace (ze 120 tis. v roce 1938 na 10 tis. v roce 1950) a za druhé, zásadní je i odsun Němců. Nyní je možné spekulovat, že při setrvání obou těchto populací na území ČSR, mohla být běžná národnostní rivalita přenesena i na náboženské pole.

Je český ateismus skutečně jedinečný? – Pokud ano, čím?

Za prvé, dominancí a každodenností ateismu. Zvláště ve Spojených státech je ateismus něco tak neobvyklého (6% lidí nevěří v Boha, 20-30% lidí je nábožensky neaktivních, přičemž to je statistika, která se bude znatelně proměňovat podle státu v Unii), že často upadne do extrémních podob a je součástí často vyhraněné osobní identity. Má často afektované projevy, chytá se i velmi hloupých argumentů. A zároveň je ateismus v takové společnosti démonizovaný a považovaný za asociální a amorální. U nás je ateismus vyjádřený spíše mírností k velkým otázkám, často spojený s humorem, s jakým jsou “velké otázky” řešeny. Méně často se setkáme se situací, že by český věřící démonizoval celou “ateistickou společnost”, či naopak Češi snažili vymluvit někomu jeho víru a aktivně vytvářeli nátlak proti “deviacím z ateistické společnosti”. Jde-li s nadsázkou mluvit o nějakém zdravém vztahu v české společnosti, pak snad – řečenou s trochou optimismu – je to mezi věřícími a nevěřícími. Byť i to je především otázkou, protože nevraživost k náboženským organizacím poměrně zažitá a využitelná k politickým zájmům “zleva”.

Za druhé, český ateismus vytváří tolerantní náboženství. Je zřejmé, že v České republice nemá naději ten, kdo začne veřejně mluvit o „Apokalypse“ a „Prvotním hříchu”, nebo o heretismu těch, kdo neuznávaní „Trojjedinost“. Zaujme spíše umírněností, pokorou a tzv. „normálností“, schopností mluvit o společenském tématu. Katolická církev, jiné křesťanské církve a obecně všechna náboženství si mohou v ateistické zemi dovolit luxus vzájemné tolerance, protože jsou všechny odstaveny od politické moci. Jejich rozkvět může probíhat potichu, stranou od zájmu, od rivality. Dominující ateistická nálada, která preferuje na veřejnosti nemluvit o náboženství a jeho tématech, tak zřejmě vytváří společenství náboženství, která sdílí marginalitu a bezmocnost. Zde ale také existují snahy, akorát nyní “zprava”, mobilizovat “tradiční křesťanství” do politické sféry a obhájit jeho mocenskou relevanci. Avšak nikoliv jako “mimosvětský světonázor”, ale jako “známý svět, na který jsme zvyklí” – starý kostel je v tomto smyslu argumentem a nikoliv samotné učení o Kristu, Bohu, atd.

Jak tyto dvě mocenské mobilizace náboženství zleva a zprava v ČR omezit?

Aby měl ateismus kulturní hodnotu je nutné začít reflektovat jeho přítomnost. Tedy za prvé, nesmí být pouze neuvědomělým důsledkem. Může být zajímavé si uvědomit, že v našem odcizení od náboženství se odráží dlouhé české dějiny. A možná, že v českém ateismu se české dějiny odráží dokonce nejsilněji. Ovšem, aby měl kulturní hodnotu, pak je nutné také přijmout, že nevěřícnost nesmí být neznalostí – náboženství je nutné jednoduše znát, protože jsou významnou součástí našeho světa, napříč tomu, že v Česku to tak třeba nevypadá. Tyto dva kroky (uvědomělost a schopnost využít nevěřícnost ke všeobecné znalosti), jsou bezpochyby nezbytným krokem k tomu, aby český ateismus byl nejen demografickým faktem a problémem definice, ale smysluplným prvkem české totožnosti. A aby nebyl “léčen” náhražkami, jako jsou různé pouťové mysticismy, astrologie a konspirační teorie, či naopak nebyl příčinou primitivního strachu z neznámého.

Tyto jednoduché postřehy vedou konečně k začátku a otázkám k rozluštění:

Může mít český ateismus nějakou významnou hodnotou?

Mají se angažovaní ateisté v ČR vnímat jako součást světové “ideologie ateismu”, či spíše reflektovat příčiny českého ateismu a jeho původ v dějinách střední Evropy?

Dokáže umírňovat jak extrémy silného ateismu i náboženského fundamentalismu?  

Je český ateismus bezvýchozí stav a výsledek, či je opravdu možné najít nějaké východisko rozvoje a reflexe?

Je vůbec možné přijmout vize “silného ateismu” (aktivní proti-náboženský postoj), když mnohé jeho cíle, jež jsou v jiných zemích programem a požadavkem, jsou v ČR již realitou?

Lze najít smysl „českého ateismu“ v dialogu a v ekumenismu – ve snaze o resuscitaci náboženské plurality jako před rokem 1620?

Je česká společnost přístupnější rozvoji  morálních a etických filosofií (např. humanismus)?

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

Příspěvek byl publikován v rubrice České otázky a jeho autorem je J. Bureš. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Autor: J. Bureš

Jsem postgraduálním studentem sociologie na FSV UK. Prostřednictvím časopisu se zabývám možnými výklady vlastenectví a osobně mu rozumím jako prostému dobrovolnictví, jehož předmětem zájmu jsou svátky, zapomenuté osobní příběhy, výklady dějin jako smysluplného příběhu a pozitivní tématizace budoucnosti České republiky. V rámci spolku Vlastenci.cz pomáhám s popularizací myšlení T. G. Masaryka: https://facebook.com/zivy.masaryk

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..