Jaký je pravý význam „humanitárního bombardování“?

„Humanitární bombardování“ je typický český polistopadový monolog – jde o výmysl, který udržují na živu jedni, protože slouží proti druhým (tzv. pravdoláskařům, havlistům, pseudointelektuálům). A drží ho při životě, protože jsou přesvědčeni, že ho tito „druzí“ vymysleli. Ale protože tomu tak není, Václav Havel nikdy toto sousloví nevyslovil a sám se proti němu vymezil, tak není nikdo, kdo by jej zastával – dialog nakonec neexistuje, protože „humanitární bombardování“ nikdo hájit nebude. Není to téma k debatě, neoznačuje se jím problém, nejde o někým navrhovaný princip. Příznačně pro polistopadové české myšlení je monologicky zesměšňován „rádobyhumanismus“, zatímco skutečný problém bombardování (preventivní války, intervence, asymetrické války) zůstává nezmíněn. A dokonce bez ohledu na to jaký máme názor na Havla, či intervenci Severoatlantické aliance v Jugoslávii, pak musíme proti monologům bojovat, tzn. problematizovat tyto pohodlné názory s pomocí správných otázek. To je jeden z kroků, jak se osvobodit z našeho omezeného polistopadového vědomí.


PRAVÝ VÝZNAM

Zde jsou slova, která řekl Václav Havel:

„Domnívám se, že během zásahu NATO v Kosovu existuje jeden činitel, o kterém nikdo nemůže pochybovat: nálety, bomby, nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární: to, co je zde ve hře, jsou principy, lidská práva, jimž je dána taková priorita, která překračuje i státní suverenitu. A to poskytuje útoku na Jugoslávskou federaci legitimitu i bez mandátu Spojených národů. Ale na základě své osobní zkušenosti jsem stejně silně přesvědčen, že jen čas dovolí objektivně zhodnotit to, co se děje v těchto dnech v Jugoslávii a dopad na NATO.“ (Zdroj: Wiki)

A porovnejme to s Masarykovým názorem:

„Humanitní program nedopouští násilí, ale dopouští, ba vyžaduje sebeobranu a obranu jiných proti násilí. Humanita není politickým a etickým kvietismem.* Humanitní program nehlásá, že máme proti násilí složit ruce v klín; naopak žádá, abychom násilí odporovali a abychom mu odporovali všemožně. Bránit se, neznamená, užívat proti násilí nového; znamená to právě jen bránit se, není-li jiné možnosti, i železem.“ (Zdroj: Masarykova slova, 1921)

(*kvietismus = pasivita; z křesťanství vycházející radikální postoj, který odmítá zúčastněnost na světských problémech)

Havel říká: konflikt v Jugoslávii je povahou jako humanitární krize – lokální stát selhal, je nutné narušit jeho suverenitu, tzn. jeho monopol na násilí; vnější zájem je zapříčiněn neschopností zúčastněných problém řešit a konflikt zastavit; NATO nemá hmotné zájmy v Jugoslávii, tzn. NATO je zataženo vnějšími okolnostmi; NATO chce konflikt zastavit, nikoliv vyhrát válku a díky tomu obsadit území, získat suroviny apod. To je význam sdělení – je skutečně možné jej zkrátit pod „humanitární bombardování“?

Nebo jinak, je takový názor skutečně tak skandální, aby si zasloužil skandální název? Skandálnost zkratky dodává to, že naznačuje, jakoby lidská práva byla více než lidské životy – to je pravý význam absurdního a nevkusného „humanitárního bombardování“. Proto je sousloví nepoužitelné, protože ve skutečnosti bylo řečeno, že lidská práva jsou více než státní suverenita.

Domnívám se také, že se Havel „v pravém významu“ a „mezi řádky“ nerozchází s Masarykem. Ten však, protože mluví obecně, označuje problém mnohem lépe. A také připomíná zásadní pojistku: násilí nesmíme oplácet násilím. A je myslím správné takto Havlovi oponovat, což by zároveň znamenalo oponovat i Srbům, Chorvatům atd. (respektive všem, kdo usilovali o pokračování konfliktu). Před touto spravedlností se ale uteklo s pomocí humanitárního bombardování“. Dovoluje totiž Havlovi oponovat a to z důvodu jeho skandální neslušnosti“, ale není třeba vyložit vlastní postoj, či být v kritice spravedlivý a posoudit stejně jak démonizovaného Havla, tak i idealizovaného favorita v konfliktu.

Další příčinou, proč se “humanitární bombardování” snadno ujalo, byla zřejmě i neznalost povahy českého humanismu, jak jej vykládal Masaryk. Od Havla a jeho „pravdy a lásky“ se očekávala pasivita, radikální pacifismus a pouhé naříkání, únik ze světa a izolace – a nutno dodat, že takový dojem jeho vystupování mohlo skutečně vyvolávat. Avšak domnívám se, že pasivitu nejen česká veřejnost očekávala, ale dokonce i žádala. Tento český izolacionismus není schopný nepodlehnout kritice z jednoduché moralizující pozice (zlý Havel a NATO, dobří Srbové), či propadnout totální skepsi (Ať si to tam vyřeší po svém“). Tyto pseudokritické pozice je ale nutné překonat a najít konečně správnou kritiku Havlova postoje.

KRITIKA

Oba prezidenty je možné totiž kritizovat naprosto stejně: Kdo je doopravdy útočník a kdo obránce? Kdo doopravdy má hmotné, kdo humanitární zájmy? Neříká a není přesvědčený přeci každý agresor, že jeho zájmem je mír a ochrana lidských práv, že brání druhé proti násilí? Neříká se vždy, že se brání principy a že útok je ve skutečnosti obrana proti hrozbě? Může agresor vůbec říci něco jiného – než co říkají Masaryk a Havel?

Jak je zřejmé, jde o nesmírně složité téma, v němž je tragické se domnívat, že existuje univerzální a snadná odpověď. Dokonce i odlišné historické situace se velmi těžko srovnávají a těžko se odhaduje zda intervence byla lepší, nebo horší řešení: Jak by dnes vypadala situace v Libyi bez zásahu? – Jak by dnes vypadala situace v Sýrii po zásahu? – Jak by dnes vypadala situace ve státech bývalé Jugoslávie bez zásahu? – Jak by dnes vypadala situace v Iráku bez zásahu? – Jak by dnes vypadal situace na Ukrajině bez zásahu?  Atd.

Jak bylo ukázáno Havel nikde nevyjadřuje pokrytectví, neboť humanitní program není z podstaty „složením rukou v klín“, a proto není možné útočit na něj jako na pokrytce. Je nutné mu oponovat leda tak, že dokážeme, že NATO mělo hmotné zájmy, či že NATO zvolilo špatnou strategii, tedy znovu aplikovalo pan-ideologii Západu a to strategické bombardování, které na jedné straně činí zásah bezpečný pro intervenující stranu, ale zároveň zvyšuje nepřímé oběti a také realizuje nepřijatelný princip kolektivní viny. Je pak řešením opustit od bezpečného bombardování a vést politicky hůře vysvětlitelné pozemní operace? A jaké další problémy v asymetrické válce otevírají robotizace zbraňových technologií a kdo bude zodpovědný za umělou inteligenci? Je násilí legitimizovatelné jako jednání globální policie, nebo o západní imperialismus? Co když se obojí nevylučuje?

Željko "Arkan" Ražnatović. V 70. a 80. letech Interpolem hledaný srbský zločinec a následně velitel srbské domobrany.

Neboť tyto otázky a problémy nezaznívají, pak spíše převládá zmíněné fanouškovství a sympatie k srbské obraně jednoty státu železem, k bojům za národní suverenitu Chorvatů aj. a jejich nacionalistickým bombardováním? Měli jsme se jen dívat na to, kdy hloupé ideologické konstrukty, neschopnost dialogu a egoismus místních vůdců vedou k masakrům a zločinům? Šlo o kriminální a teroristické organizace, nebo národní armády bojující za osvobození a jednotu?

Pokud někdo tyto názory zastává, pak je nutné klást otázky: Do kolika let by ke konci asi došlo, kolik obětí a masakrů na obou stranách by si to vyžádalo a jak jinak než i nadále násilím – tyranií státu a opozičním terorismem – by následné Velké Srbsko mělo být udrženo? Kritizujeme-li výše naivitu Masaryka a Havla, nemůže přeci před kritikou utéci nikdo, kdo mluví o “principech”, “autonomii”, “obraně”, “spravedlnosti”, “suverenitě”, “tradici” a “lidských právech”. Zvláště to je nutné si uvědomit, když mocenské a hmotné zájmy jsou dnes vždy vykládány jako humanitární zájmy, jako válka proti teroru, či extremismu a fundamentalismu.

Touto symetrizací kritiky se také konečně otevírá téma k diskuzi a můžeme vyznačit další otázky: Máme akceptovat válku jako řešení mezinárodních sporů? Jaké jsou příčiny a okolnosti častých selhání mírových sil a pozorovatelských misí? Které mise byly úspěšné? Proč OSN nefunguje? Je preventivní válka a bombardování adekvátní odpověď na lokální konflikty, nebo jde o necitlivou aplikaci totální vojenské převahy Západu? Je skutečně možné rozlišovat na humanitární a hmotné zájmy, když asymetrická válka je ze strany Západu spíše průmyslovým podnikem a ekonomickou příležitostí aplikace nových technologií? Kde je hranice mezi respektováním stání suverenity a ústupky před agresí, tzn. appeasement? Vytváří Západ své nepřátele svou agresí a pokud ano, jaké je pak řešení vůči agresivitě ve světě?

Minimálně tohle by nás mělo nechávat na pozoru a měli bychom takto hodnotit nejen sebe, ale i jiné státy. Naučit se přemýšlet a myslet o všech stejně. Dnes zvláště této kritice a pochybnostem nemělo uniknout ani velmoci „Druhého světa“, Rusko a Čína, a důsledky jejich dlouholetého počínání v tzv. „přirozených sférách vlivu“ (na Ukrajině, v Tibetu).

Jak je zřejmé správná kritika nevede k jasné pozici – hrozí neustálé rozmýšlení a hodnocení. Přitom ale víme, že se děje násilí a také víme, že něco musíme udělat a pokud jsme důslední v kritice, pak víme, že není dost dobře možné důvěřovat ani jedné straně v konfliktu. Klíčová otázka je tak, kdo má být ten třetí, kdo bude rozhodovat? Může to být Rada bezpečnosti OSN? Nebo máme reagovat v důsledku porozumění těchto složitostí, s jakou se definuje humanitární a hmotný zájem, obránce a útočník, k totální prevenci, kterou je omezení zbrojního průmyslu? Má se v budoucnosti tento třetí aktér realizovat v prohibici války a zbraní hromadného ničení? … Ale jak zajistíme, že nedojde k zneužití takové moci? Tyto obtížné otázky jsou však nezbytné k debatě, máme-li skutečně na mysli svět a jeho dalekou budoucnost.

ČESKÉ MONOLOGY

Zahoďme monolog, protože ho Havel nikdy nevyslovil a co měl skutečně na mysli je leda tak naivní, nikoliv skandální. Nahraďme ho otevřeným tématem, který lépe vystihuje esenci problému. Jak bylo ukázáno, jde o dvojotázku role třetího nadnárodního aktéra (ať už instituce, či konference) a význam vojenského průmyslu. Pokud tyto otázky nechceme ani diskutovat, pak to znamená zůstat na pospas tomu, co říkají lidé u moci a trvalé naivitě plně důvěřovat, buď té, či oné straně, fanouškovství a trvalé smíření s tím, že válka a organizované násilí jsou přirozenou daní za suverenitu a možnost hrát vysoké mocenské hry. Že některým lidem toto imponuje, toto vnímají jako smysl národního heroismu a mají tendence přilnout k autoritativní osobě a být nadšení jeho “důrazností a sebevědomím”, je bohužel skutečností. Avšak právě tyto lidi musíme přesvědčovat, musíme jim politicky oponovat a připomínat jim důsledky jejich adorace autority, suverénů a hrubé síly.

 Tyto problémy české veřejnosti unikají, protože snadno odmítnutelné humanitární bombardování vytváří iluzi, že neexistují otevřené problémy, ale jsou v této oblasti správná a snadná řešení. Samozřejmě, snadné řešení existuje, ale jde pouze o “etický a politický kvietismus”, pasivitu a nezájem. A domnívám se, že právě k ní Češi po Listopadu silně inklinují: „Co je nám po světě a jeho problémech? My nenávidíme Havla, cizince a vládu – to nám k debatě stačí“. Svět pak není vnímán jako otevřený problém, něco co se má teprve řešit, ale něco „co nás jen otravuje“.

Proto musí být naším zájmem společně otevřít debatu složité skutečnosti; revitalizovat a globalizovat české myšlení. A zde nejde jen o svět a jeho problémy, ale jde přímo o realitu a kontakt se skutečností. A právě dialog je jediná cesta k realitě, dokonce, jak říkal slavně Masaryk: Objektivita je dialog (srovnejte s „Demokracie je diskuze“). Monolog oproti tomu sice vytváří komunitu a společenství, protože je uzavřený do sebe a kdokoliv mu oponuje není pak rovnocenný, nemá jen jiný názor na základě jiných informací a jiné perspektivy, ale patří z podstaty do jiné skupiny – jiný názor dělá z perspektivy monologu druhého člověka cizincem. A je zásadním rozdílem, zda je veden konfliktní dialog mezi dvěma a více lidmi, než když jedna skupina recituje monolog pro sebe.

A bohužel, spousta lidí nemá potřeba a nutnost artikulovat správný význam českého humanismu, který by vysvětlit i Havlovu pozici, ale lacino přijímají absurdní karikaturu pravdoláskařů a prostřednictvím toho provokují. Proto názor nemusí ani formulovat, stačí jim prostě se ukazovat, že jsou “pravdoláskaři” a nestydí se za to. A nakonec pak unikají kritice některé Havlovy postoje – zvláště jeho hodnocení intervence v Iráku a umenšuje se uvědomění toho, že skutečně každý názor humanitárního programu se dá zneužít pro totalitarismus a demokracii zesměšňující postoje. Proto taková “válka za konec všech válek” a “válka proti Válce”, či “totální mír” jsou všechno i teoretické pozice založené na humanitním programu, ale i snadné koncepty totalitní, téměř orwellovské, propagandy. Znamená to tedy, že máme rezignovat? Jak máme zabránit násilí, mají-li skeptikové pravdu a není možné vojensky realizovat humanitární zájem? 

SEBEKRITICKÝ DIALOG

Na tuto otázku skutečně neznám odpověď. Nemyslím si totiž, že nějaká globální a univerzální existuje, respektive že existuje správná univerzální odpověď. Je nutné mít před očima pouze konkrétní historické situace a žádat vždy konkrétní informace a ty zvažovat. Měli bychom si být vědomi klíčového problému a neřešitelného paradoxu, kterým je zneužitelnost jakéhokoliv rétoriky. Z jedné strany se zdá být řešením “zakázat” mluvit o morálce a humanitárním zájmu v politice a mezinárodních vztazích,  na druhé straně to by svazovalo k úplnému nezájmu a přeci víme, že takové zájmy jsou – lidé nechtějí akceptovat etnické čistky, náboženský fundamentalismus atd. Jak zachovat humanitní program a zároveň neskočit na lep těm, kdo takto lakují své mocenské zájmy? Řešení je snad a myslím sebe-kritika, která je založena na schopnosti vnitřního dialogu:

  • Za prvé, být vždy proti intervenci třetí strany, uznávat vždy suverenitu a žádat vždy více informací, opozičních názorů a faktů;
  • za druhé být vždy proti konfliktu a vnímat jej jako humanitární krizi, jež musí – není-li jiné možnosti – řešit co nejrychleji třetí strana skrze demilitarizaci a zrušení suverenity. 

Napříč tomuto potenciálně nekonečnému dialogu a “rozmýšlení”, ale musí ve skutečném světě vždy dojít k rozhodnutí a to vždy v “mlze války”, uprostřed lží a zfalšovaných informací. Co tato pozice zaručuje není správné rozhodnutí, ale uvědomění, že žádné rozhodnutí není zaručeně správné. Že vždy dochází před úplným poznáním okolností, pak musí být proto vždy v opozici, proti mému vlastnímu přesvědčení – tak aby bylo neustále pod vlastní kontrolou. Jednání musí být rozhodné, ale vynucené okolnostmi, proto pouze na okolnostech závisející a s novými okolnostmi se i měnící. Nebezpečím je přílišná ideologická sebejistota a neochota se zpovídat za svá rozhodnutí a představa, že jednání v nejlepším úmyslu (“ve jménu národa”,  “ve jménu boha”, “ve jménu lidstva” atd.) automaticky zaručuje bezúhonnost.

Je toto nakonec adekvátní pozice obecného humanitního programu? Při nejmenším jsme na správné cestě, neboť jak víme od Masaryka, humanismus není sentimentalismem, jeho pozice je výlučně realistická, tedy stojící na sebe-kritice a dynamickém dialogu více než na idejích a nějakých vzletných principech; nebo lépe řečeno – pouze dialog a kritika jsou jeho ideovým základem a klíčovým principem. Tím se otevírá politika na tomto programu založená k objektivnímu zhodnocení, jež právě si žádá v úryvku Havel. A takto by se měli také humanisté prezentovat – jako realisté, kteří pokládají otázky a zároveň si uvědomují, že v reálném světě není možné složit ruce v klín a nic nedělat.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.