Máme obnovit povinnou vojnu?

Srovnání současných mezinárodních událostí s rokem 1914 se ukázala jako převážně mylná. Zvláště proto, že přesvědčení, že „válku tehdy taky nikdo taky nečekal“, bylo nepřesné. Mnozí totiž zapomněli na nadšení pro konflikt, který strhl celou tehdejší Evropu, zvláště proto, že nacionalismus byl na svém vrcholu a snadným nástrojem absolutistických panovníků (zde je srovnání k Rusku přijatelné). Vedle toho sama „válka“, jako nástroj řešení diplomatických a územních sporů, nebyla něčím naprosto nemyslitelným, k tomu industriální rozmach a nové zbrojní technologie vyzývaly k jejich použití. Ano, nikdo netušil povahu a délku války, ale že k ní dojde, to nebylo překvapivé vzhledem k názorům a postojům tehdejší populace, natož pak z počátku něco masově odmítaného a děsivého. V tom spočívá tragédie První světové války.Conscription_map_of_the_world.svg

Stejně jako není zase tolik překvapivé, že ke konfliktu s Ruskem nedochází.  Není prostě přijatelné věštit budoucnost pojmem „Světové války“, která byla založena stejně jen na komické úvaze, „že je také rok čtrnáct“ a vůbec představě, že každý další konflikt musí být „světová válka“. Uprostřed těchto diskuzí se ale objevila zajímavá otázka obnovy povinného základního vojenského výcviku. Inspiraci jsme začali nacházet u našich sousedů, třeba v Polsku zareagovali na Ruskou krizi velmi aktivně (zde) a debata o povinné vojně začala i u nás (zde). Máme ale chtít a žádat povinnou vojnu? Domnívám se, že ne. Zároveň uznávám, že nesmíme být pasivní. A naše tradice a dějiny nám velí usilovat o rozvoj něčeho jiného.

Odpověď bez rozmýšlení na otázku by byla: „Ano, vojna je potřeba, protože svět je nebezpečný, mladé generace líné a nevychované, musíme být připraveni.“ Avšak na co? Neznáme charakter nebezpečí a vykládat budoucí střety těmi minulými je právě omyl, který obě světové války charakterizoval. Pokud pak chceme najít úspěšná řešení vůči takto plně poznané nejistotě, proč se obracet k české armádě a rozšiřovat její základnu, proč se neobrátit k československým legiím, naší nejúspěšnější armádě, a ptát se po jejich základech?

Odpověď je pak snadná a říká nám ji jednoznačně Masaryk: „Bez Sokola by nebylo legií; bez legií by nebylo Československa.” Proto se jednoduše domnívám, že nemáme chtít povinnou vojnu, ale máme znovu začít chodit do Sokola. A ne protože nabízí snad prostor pro „hraní na vojáčky“, či je „paramilitantní organizací“. To je Sokolu cizí. Je osobní přípravou na to být svébytným člověkem, demokratickým občanem v plném významu. Že to eventuálně zahrnuje i základní brannou výchovu je přirozené, ale není to nejvyšším účelem. Sokolská výchova dala pružnost, sílu a strukturu vznikajícím československým legiím. Tato skutečnost je tedy základem argumentu o zástupnosti Sokola za vojnu.

Všechny možné klady vojny a důvody, proč je tak žádaná (étos disciplíny), může Sokol zprostředkovat, byť mírněji, rozumně a v delším časovém úseku. A přitom postrádá všechna výrazná negativa – od nedobrovolnosti, krátkodobosti a vysokých nákladů, možné šikany a zredukování “obrany” na čistě vojenskou otázku. Sokol navádí k individuální odpovědnosti a kolektivní spolupráci, také spojuje v Tyršově odkazu vlastenectví a humanismus (typicky česky), neboť dále platí: Co Čech, to Sokol; co Sokol, to Člověk. Tím se předchází také konfliktům uvnitř společnosti, postupuje se proti jakémukoliv českému politickému extremismu. A právě Tyršovo vymezení vůči krajnímu nacionalismu, vlastenčení a výlučnému zaměření na rozvoj branné moci, charakterizoval počátky spolku a ustanovil jeho rozdíl vůči německým turnerům (viz Bohuslav Hodaň: Sokolství a současnost, str. 83-112). Proto také Sokol nebyl pouze základem pro československé legie, ale mnoho sokolů stálo v odboji proti totalitám a Sokol byl proto zakazován.

Proto vedle profesionalizované a zcela specializované armády v záloze, můžeme mít v předvoji nespecializovanou a obecnou obranu  prostřednictvím Sokola. Protože nejde o to se bránit proti “cizímu” a pouze udržovat svoji “národní samostatnost”, ale především ze dne na den uplatňovat demokratické ideje v občanské společnosti, svobodnou kulturu a svébytnost jednotlivce. Neboť jeho náplní není prostě a jen “boj pro národ”, ve smyslu “boj proti jinému národu”, jsou mu také naprosto cizí jakékoliv náznaky balkánského militarismu-nacionalismu.

Ano, propaguje se zde ta známá anekdota, že “Češi nechodí na barikády, ale chodí cvičit do Sokola”. Avšak to nás činí jedinečnými a patří to k české totožnosti. Dějiny nám pak dokazují užitečnost takového postoje – neboť právě to dalo základ pro sibiřskou anabázi, legionářskou cestu kolem světa a hrálo klíčovou úlohu v ustanovení Československé republiky, to znamená: dalo nám to nejen vojenskou sílu, ale i kulturní uvědomění a občanskou činorodost, bez které plnohodnotná demokracie není možná. Tato zkušenost může být návod pro jakékoliv budoucí úspěchy. To znamená: Obrana nestačí, bránit se je málo – co je potřebu je jít kupředu, usilovat o pokrok realistickými prostředky, které máme po ruce už teď a tady. Na nic nečekat a nenaříkat.

Proč v debatách o vojně Sokol nezazněl? Protože jsme zapomněli. Pro naše polistopadové myšlení jsou příznačné strohé racionalistické úvahy a tendence k imitaci: “Svět je nebezpečný – vojna je nutná a podívejte se do zahraničí” (např. rozhovor s prezidentem Zemanem), či jsou diskuze rámovány prostřednictvím historicismů (naivní přirovnání k roku 1914 a očekávání další “velké války”). A přitom jde o to usilovat o rozumná řešení a znát pořádně naše dějiny, na nich stavět. Ne, protože “tradiční je dobré”, ale protože jde o dobré zkušenosti, které dávají k tomu smysl v české kultuře.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

Příspěvek byl publikován v rubrice České otázky, Sokol se štítky československé legie, Sokol, vojna a jeho autorem je J. Bureš. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Autor: J. Bureš

Jsem postgraduálním studentem sociologie na FSV UK. Prostřednictvím časopisu se zabývám možnými výklady vlastenectví a osobně mu rozumím jako prostému dobrovolnictví, jehož předmětem zájmu jsou svátky, zapomenuté osobní příběhy, výklady dějin jako smysluplného příběhu a pozitivní tématizace budoucnosti České republiky. V rámci spolku Vlastenci.cz pomáhám s popularizací myšlení T. G. Masaryka: https://facebook.com/zivy.masaryk

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.