Otázka pro české nacionalisty

František_Kaván_-_The_Air_of_HomeVšímám si jednoho nešvaru, kterému se nevyvarují ani ti nejmírnější z národovců – neobejdou se bez pojmu národ.

Jistě, nemůžeme národovcům tak úplně vyčítat, že užívají hodně pojem národ...

Ale – jako také Čech – jim vyčítám, že mluví pořád o národě a tak málo o Češích. Kdy jste naposledy slyšeli nacionalistu říci něco zajímavého o Češích?

O národě jen jako o národě se mluví snadno, protože nás neotravují lidé. Myšlenkový základ národovectví je příznačná “Hospoda Na mýtince”, kam nikdo nechodí a hospodský je za to rád.

A proto jsem byl vždy přesvědčený, že nejvíce znepříjemníme českým nacionalistům život tím, když se budeme bavit o Češích a o českém.

Tedy, nikoliv bezhlavé odmítání “národa”, ale naplnění významu “Češi” (i “Moravané”, “Slezané”, “Středoevropané”, “Evropané”, “Pražané” atd.). Měli bychom tu jejich “Hospodu Na mýtince” navštěvovat častěji.

Ano, národovci dbají na “názory lidu” a “říkají konečně nahlas to, co každý už dávno ví“.

Vystačíme si s tím, “co se ví”? Svět se mění a smysl české totožnosti se poměřuje přeci vůči přítomnosti. Pokud nedovede vysvětlit opravdově, co se může učinit a jak využít příležitostí dneška, není právě samo odcizením a nesmyslem? Jakkoliv se neobejdeme bez minulosti a právě na ní je nutné stavět, tak pouze s ní si nevystačíme. Husité dnes žádnou bitvu nevybojují.

Vidíme nacionalismus skládající se z klišé a unylých představ, které jsou národní, jen protože jsou nám známé. Přijímat je, je jako přijmout, že dva jsou spolu ze zvyku, z pohodlí a ze strachu hledat někoho jiného, zdůrazňuji – ne protože se mají rádi, ale protože se znají. I ten kostelík je nacionalistovi milí, ne protože do něj chodí, nebo protože považuje osobně za jakkoliv smysluplný, ale protože si na něj zvykl.

Jsem ale hluboce přesvědčený, že říci něco nového vyžaduje právě odvahu – a říci to za sebe, ne za národ, ne podle posledního průzkumu veřejného mínění, ne v davu, ne pro dav a to je důležité, nejen pro sebe, ale jako nabídku pro každého. Nacionalismus se totiž rád pojí s narcismem – nacionalismus privatizuje veřejný prostor a zalepuje ho stereotypy ze strachu před jiným. I kdyby to jiné vycházelo ze záměrů a snů jiných Čechů vyjít za hranice, mířit výše a dále, dělat dějiny. Právě tito Češi, kteří rozšiřují hranice možného, jsou z nacionalistického významu pojmu národ, daného tím, co je a co známe, nutně vyloučeni.

Odvahy máme jistě dost, máme dost i nápadů – proč to nezkusit, proč nevymyslet nový pohled na Čechy a české? Třeba právě skrze význam středoevropanství, nebo pokračovat v prohlubování lokalit a regionálních identit? Národní stát je málo a někdy skoro nic, pokud neznamená nic jiného, než průměr dějin a národní zájem je určován průměrným názorem na přítomnost.

A tak: Ptejme se českých nacionalistů na Čechy a měřme jejich skutečný zájem podle toho, zda dovedou říci něco zajímavého, něco nového, něco smysluplného.

 

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

Příspěvek byl publikován v rubrice České otázky a jeho autorem je J. Bureš. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Autor: J. Bureš

Jsem postgraduálním studentem sociologie na FSV UK. Prostřednictvím časopisu se zabývám možnými výklady vlastenectví a osobně mu rozumím jako prostému dobrovolnictví, jehož předmětem zájmu jsou svátky, zapomenuté osobní příběhy, výklady dějin jako smysluplného příběhu a pozitivní tématizace budoucnosti České republiky. V rámci spolku Vlastenci.cz pomáhám s popularizací myšlení T. G. Masaryka: https://facebook.com/zivy.masaryk

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*