Pro obě „vlastenecká témata“, tedy debaty řešící společné vlastnictví symbolické povahy, je charakteristický střet progresivního a konzervativního. Zatímco první strana argumentuje budoucím užitkem a dovolává se k obecné správnosti, pak druhá ukazuje na již vykonaný užitek a všeobecně známé kvality. Buďme ale rádi za tyto debaty, ať už je naše stanovisko jakékoliv. Nově redefinují a rozvíjejí problémy kultury ve vztahu k širším skutečnostem české společnosti. A nikoliv jen z pragmatického hlediska, ale upevňují v důsledku i existenci kulturního. Zde konkrétně řešíme otázky, jak přijímat světovou kulturu a jak máme být ve světě vnímáni.
Hodnotu těchto debat je vhodné nacházet i v tom, že nezůstávají při tématu v úzkém koridoru, ale rozvíjí se různá spojení – Czechia a kontinuita české státnosti, či dabing a kulturní svébytnost. Samozřejmě, že například na novém neformálním názvu nestojí bytí a nebytí České republiky, nemusí mít okamžité praktické a přímé důsledky. Ale už jen to, že nám na takové drobnosti záleží, pak můžeme okysličovat myšlení o českém a vytváří se, byť nepatrný, dějinný vývoj i naděje na „novou událost“.
„Jednoslovný název státu představuje stálost a nadčasovost státnosti bez ohledu na její momentální politické zřízení. Užívání výhradně politického názvu reprezentuje naopak přechodnost, nestabilitu a historickou diskontinuitu země.“ Vladimír Hirsch, hudební skladatel
Osobně v těchto debatách zastávám spíše stanoviska progresivní. Czechia se mi jednoduše libí, v zahraničí je používaná a je rozumné mít jednoslovný název. A v případě omezení dabingu se domnívám, že stanovisko pro originalitu cizích děl znamená v důsledku podporu domácí tvorby. A přirozená poptávka po češtině znamená naději pro více českých pořadů a filmů. Odhlédneme-li od otázky jakosti dabingu jako takového k současné pozici české kultury vůči té zahraniční, je nutné říci, že český dabing je dnes bohužel jednou, i kdyby ne zcela zásadní, překážkou k dobré národní kultuře. Pro kulturu to znamená splňovat dvě podmínky: vytvářet společnou a neroztříštěnou zkušenost a zároveň jako celek nebýt pouhým konzumentem na světové periferii.
„Vtipné narážky, urážky, dvojsmysly a jiné hrátky s jazykem se často do češtiny (nebo z češtiny) překládají jen velmi obtížně. Žádný překlad, ani ten nejlepší, se originálu nevyrovná. Žádný originál nelze “vylepšit”: originál lze pouze změnit, upravit a přetvořit v neoriginál. Proto se to nedělá.“ Milan Zelený, ekonom
Existuje v těchto debatách správné vlastenecké stanovisko? Samozřejmě nikoliv. To, že jde o „vlastenecká témata“, je již obecně ustanoveno motivem v nich volit, ochotu svůj hlas obhájit a jejich hodnotou pro společnost. A to znamená, že obě obecné pozice – konzervativní i progresivní – mohou být stejně vlastenecké. Zde konkrétně, jak se ukazuje ve dvou vybraných citacích, je progresivní stanovisko pro představu historické kontinuity a kulturní originality/původnosti. Řečeno jinak: pojem vlastenectví se připojuje k samotné existenci různých témat a ochotě v nich svůj názor předložit a nikoliv ke konkrétnímu názoru, či obecnému přístupu (tradice, nebo novost).
K těmto problémům doporučuji dále dva články na našem blogu: Jak mohou Češi uspět? Být nezaměnitelní a Čeština v globálně propojeném světě A příspěvek na Vlast.cz: Czech, nebo Czechia – Jak je to správně?