Brno, Bělobrádek a usmíření se sudetskými Němci

Odsun NěmcůLetos neuplynulo jen 70 let od konce druhé světové války, ale připomínal se i poválečný odsun sudetských Němců z Československa, což ale způsobilo mnohé kontroverze.

Vášnivou diskusi vyvolaly především dvě události – květnová deklarace brněnského magistrátu, která mimo jiné odsoudila poválečný divoký odsun brněnských Němců. Znovu pak diskusi vyvolala víkendová návštěva vicepremiéra Pavla Bělobrádka (KDU-ČSL) v Sudetoněmeckém domě v Mnichově, kde položil věnec k pomníku obětí odsunů.

Z hlediska vlastenectví je odsun sudetských Němců velmi palčivou a složitou otázkou a je v podstatě smutné, že toto téma ve 21. století nadále budí tolik vášní. Nelze se však k brněnské deklaraci a premiérově cestě nevyjádřit.

Brněnská deklarace smíření

Zprvu bychom se měli zastavit u toho, co je obsahem zmiňované deklarace, která byla ve veřejnosti označována jako “omluva sudetským Němcům”, což je vyjádření velice nepřesné a může vyvolávat naprosto zbytečné negativní reakce. V plném textu deklarace (zde) se totiž slovo omluva nevyskytuje. Deklarace odsuzuje veškeré zločiny spáchané mezi lety 1939 a 1945, vyjadřuje lítost nad násilnostmi, které probíhaly během divokého odsunu 30. května 1945 a usiluje o smíření. Autoři deklarace zdůrazňují, že jim nejde o sebeobviňování Čechů nebo Brňanů, ale za převzetí odpovědnosti za dnešek a budoucnost (nikoliv za minulost!). Dále zdůrazňují, že jsou si vědomi všech zločinů, které nacisté v naší zemi napáchali, a že násilností bylo nesrovnatelně více, než kolik napáchali Češi. Nicméně způsob provedení divokého odsunu Němců z Brna považují za nepřijatelný a vyjadřují naději, že k podobným brutálním činům již nedojde. Deklarace se neomlouvá za poválečný odsun ani snad nezpochybňuje legitimitu organizovaných odsunů, byť vyjadřuje určitou lítost. Je především cílena vůči divokému brněnskému odsunu – při tom zemřelo téměř 1700 Němců (tedy skoro 10 procent vyháněných), přičemž většinu lidí v pochodu tvořily děti, ženy a staří lidé. I když měl směřovat vůči původcům nacistického teroru, pravověrných nacistů se dotkl jen minimálně – většina největších zlořádů uprchla před blížící se Rudou armádou.

Bělobrádkova poklona obětem násilí

Za druhé se zastavme u činu vicepremiéra Bělobrádka. Jako vůbec první představitel české vlády se zastavil v Sudetoněmeckém domě v Mnichově, kde se poklonil obětem odsunů. Opět se objevily výkřiky, že se Bělobrádek omlouvá (či klaní) odsunutým sudetským Němcům. Z vyjádření Pavla Bělobrádka ale vyplývá, že se poklonil obětem násilí (“jako křesťan”). Nikoliv odsunutým jako celku. Ocenil také to, že se Sudetoněmecký landsmanšaft vzdal nároků na navrácení českých majetků a usiluje o smíření. Ostatně není jediným českým politikem, který se snažil o usmíření mezi Čechy a někdejšími českými Němci. Například oředloni vyjádřil lítost nad utrpením a křivdami vůči nevinným lidem premiér Petr Nečas.
Je proto s podivem, kolik “vlasteneckých” organizací a politiků vyjádřilo opovržení nad zmíněnou brněnskou deklarací a odmítlo “omlouvání”, když o žádném omlouvání není řeč.

Divoké odsuny, normální odsuny a usmíření

Namítá se – “vždyť téměř všichni sudetští Němci volili Henleina” (ano, asi 70 až 90 procent), “antifašisté byli z odsunů vyjmuti” (avšak podmínky byly těžko splnitelné), “po hrůzách války se nelze takové reakci divit”, “spojenci s odsuny souhlasili”, “vždyť jsme nemohli s Němci po tom všem žít”… Odpověď zní ano, to je pravda, ale o tom řeč také není. Nehledě na to, že odsunů byli vyjmuti ti Němci, kteří se hodili k vysoce kvalifikované práci. Takže panoval jistý dvojí metr.

Někdo pak řekne “Němci se nám nikdy neomluvili, tak co bychom se smiřovali?” – jenže to není pravda, Němci se omluvili tolikrát, že už je poněkud trapné to slyšet znovu, a znovu to po nich požadovat, zvláště když velká část Němců nemá s tehdejším nacistickým Německem nic společného. Ale ono nejde o omluvu, ale právě o vzájemné smíření

Řeč je zkrátka o tom, že docházelo k divokým odsunům ještě před těmi organizovanými. Toto vyhánění bylo brutální, neřízené a namířené kolektivně proti všem Němcům bez rozdílu a dohlížely na něj slabé, ale přesto existující, české orgány a spojenci. Akty smíření se týkají především divokého vyhánění Němců (a poválečných německých obětí), ale s vědomím, že tehdejší raná poválečná atmosféra k podobným činům vybízela. Těžko by kdokoliv mohl očekávat, že si Češi a Němci v květnu 1945 sednou k jednomu pivu, chytí se za ramena a řeknou “tož to jsme nezvládli, začneme znovu”.

Smíření ale neznamená revokaci odsunů a snad žádání o navrácení domovů sudetským Němcům, odevzdání majetků či přepsání výsledků války. Jen naprosto hloupý člověk může takto přemýšlet. Ještě jednou – jde o divoké odsuny, ne mezinárodně spojenci uznané organizované odsuny, ke kterým, jakkoliv jsou nešťastné, dojít bohužel muselo a jako takové je považujeme za součást války. 

Jakékoliv podobné přesuny obyvatel jsou samy o sobě poměrně násilné, nehumánní a i sám Masaryk něčím takovým opovrhoval (otázkou je, jak by se na věc díval, kdyby viděl a zažil druhou světovou válku). Ale organizované odsuny Němců je nutné chápat jako součást války, protože jsou jejím přímým důsledkem. Nelze je však chápat jako legitimní prostředek řešení politických problémů v době míru. Odsuny byly, jsou a budou nešťastné a v jiných případech nepřijatelné.

Co je cílem odsouzení divokých odsunů a německých obětí? Rozhodně to není přijetí viny nebo odpovědnosti za tyto násilné odsuny. Odsuzujeme jen násilí a brutalitu, zabíjení, vraždy, znásilňování… to totiž v demokracii tolerovat nelze.

Neznamená to ale, abychom se jako Češi za tyto činy omlouvali, to nikdo nechce (bylo by to stejné uvalování kolektivní viny na nevinné – my sami, co tu teď čteme tento článek, přeci nic takového neprovedli). Znamená to odsoudit násilí, a to jakékoliv násilí, a zvláště násilí na bezbranných. Na násilí totiž nemůžeme stavět. Po válce jsme chtěli svobodu, ale ta není slučitelná s násilím. To, co se po nás chce, je odsoudit násilí a přijmout odpovědnost za to, že k dalšímu podobnému násilí nikdy nedojde. To je smyslem deklarace smíření a usmiřování s Němci obecně.

Musíme si říci: “Ano, někteří Češi páchali zvěrstva, a ano, tato zvěrstva byla špatná. Násilí je nepřijatelné a musíme se společně zasadit o to, aby k tomu znovu nedošlo.” To stačí, o to bychom se měli jako vlastenci zasadit. Žádné omlouvání, žádné vracení majetků, žádné zlehčování viny nacistů nebo revize výsledků války. Odsuďme násilí, uzavřeme konečně kapitolu druhé světové války a usmiřme se. Pro naši budoucnost. Čekají na nás totiž těžké výzvy, kterým musíme nejen s Němci čelit společně a ne se hádat a drobit…

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

1 komentář u „Brno, Bělobrádek a usmíření se sudetskými Němci

  1. Pane Štěpán, smekám před vámi klobouk. Konečně se našla moudrá hlava, která se tomuto ošemetnému téma věnuje. Nechci provádět analízu dějin, ani národa to se nepodařilo ani poválečným politikům všech barev ani 70 let po válce. Zřejmě to dopadne tak, jak řekl bývalý kancléř H. Kohl:…. “biologickou cestou”,než se naše národy konečně usmíří.
    Naši Němci se nikdy necítili a ani nebyli říšskými Němci, ale Češi německého jazyka a politicky jako pracujicí třída byli spíše “levičáci”, než “pravičáci”. A co tito bývalí kolonisté na celém Východě a po odsunu do Německa dokázali nemusím vyjmenovávat.
    Všem dalším politikům, kteří v sobě najdou odvahu s našemi Němci komunikovat přeji Boží požehnání a trochu více tolerace ze strany národa.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.