Československo jako řešení evropské integrace

Pokud jsem v minulém článku psal o širších okolnostech rozdělení Československa, učinil jsem tak záměrně v opačných argumentech, které deklarovali čeští nacionalisté. Jejich pohnutky pro Československo jsou vesměs velmi prosté a spíše založené na „rozměru, tradici a síle“ a jsou to právě ony, které byly v konfliktu s nacionalismem slovenským. I proto nemůžeme vidět Československo jako projekt „návratu k tradici“, ale jako aktuální a zcela nový projekt vyšší úrovně evropské integrace. Nikoliv znovusjednocení, či sjednocení národů, ale založení státu z vůle občanů. A náhodou jsme prostě dva státy, které k tomu mají neobyčejně dobrou výchozí pozici. Ne z příčiny nacionálního mýtu o „bratrství“, ale možnosti spolupracovat k řešení obecného evropského problému, ke kterému v oddělení nemáme přístup. První Československá republika vznikla skrze světovou demokratickou revoluci a zde navrhuji znovu myšlenku Československa takto chápat.

Nacionalismus a autonomie

Československo bylo mařeno nacionalismy: českým, který arogantně přehlížel Slovensko a chápal Československo jako samozřejmost a nedělitelné panství; slovenským, který úzce spojoval národní identitu s institucemi a oficiálními symboly. Obojí poháněné touhou, aby národnost voliče a zvoleného byla totožná. Když se ale dnes díváme na úroveň politických reprezentací obou států, tak jistě netřeba krátkozrakost takové touhy rozebírat (ano, politika máme znát, ale podle jeho politických zájmů a činů, vše ostatní je irelevantní).

Dnes simuluje tento rozkladný vztah český a moravský nacionalismus. Ten český si znovu arogantně užívá nedělitelné České republiky a moravský znovu touží po oficiálním uznání – na hranicích krajů, na názvosloví, … a zároveň sám vymazává z mapy Slezsko. A to ukazuje na trvalý rozpor nacionalismu: sám prahne po autonomii, aniž by ji jiným uznával. Což je rozpor způsobený dogmatem nedělitelného „národního státu“ – tato myšlenka totiž vždy vede k spirálám požadavků štěpení, neboť se národnosti zabraňuje vyložit se jinak než jako synonymum státu, tedy celistvý symbol a celistvé slovo.

A tak se pevně spojuje stát a národnost a v důsledku ti, kdo chtějí vyjádřit svou identitu skrze specifickou kulturu, žijí v bludu nutnosti mít suverénní stát, přinejmenším oficiální insignie. To bylo pochopitelné jako symbol odporu ve státě  proti-demokratickém, který omezoval v jazyce, zvycích, názorech.  Dnes to nelze vidět jinak než jako vulgarizaci a rozmělnění kulturního sebe-chápání. Nebylo by proto ani příliš překvapivé říci, že myšlenka národního státu je příčinou úzkosti vykořenění spíše než ona „globalizace“.

Nacionalismus si lze, mimo tyto nezjevné paradoxy, představit na psychické rovině jako aroganci a neuznání jiných pocitů, nebo dotčenou malichernost. V mezilidských vztazích jde z pohledu arogance o výsměch, z pohledu malichernosti o nepřiznané uražení toho, co je člověku milé. Obojí si vyžaduje dominantní pozici: jeden nechce dosáhnout uznání od Druhého, ale chce Druhého stejně neuznávat – k čemuž potřebuje hranice. Jsou to zrcadla, v nichž vidíme Druhého, jak se směje nám, aniž bychom si uvědomili, že to jsme my – toužící smát se Druhým. Proto v této otázce Československa řešíme mezilidské vztahy obecně, nejen vztahy mezinárodní. Odpověď pak má být jednota mezi každodenním jednáním vůči jiným lidem a jednáním státu ve vztahu k jiným.

Nemyslitelná cena za myšlenku

Nelze ani dohlédnout kolik praktických problémů pro takový nový stát existuje. K tomu může být odůvodněně namítnuto, že jde o důvod nesmyslný z pohledu již pokročilé integrace skrze Evropskou unii. To je ale taková integrace, která stále udržuje ve hře národní státy, není to ta, o kterou jde v tomto aktu. Nejde totiž ani o to, aby si „Češi a Slováci byli blíže“, ale vyřešit skrze Československo současné vnitropolitické a trvalé problémy s hlasitějším i latentnějším nacionalismem a šovinismem. Jde o komunikaci, o kvalitu soužití, o kvalitu správy veřejného, jde o univerzální problémy myšlení o státě a společnosti.

Jde nadto o čin symbolický. Jen si představme, jaká by to byla událost! Čin, který by mohl ukázat cestu k soužití, když Evropská unie nemá dosud myšlenku a „lidskou tvář“. Jen jaké místo by nám náleželo v Evropě! Dva státy, které se dokázaly spojit skrze sebe-omezení; občané, kteří si zvolili za stát myšlenku, která symbolizuje jejich ochotu vzdávat se arogance a malichernosti. Myšlenku, kterou chtějí každý den mít na paměti: Že nechtějí žít v odporu a nenávisti, ale v tvořivé součinnosti, uctivé rivalitě a zdravé soutěživosti. Je potřeba se zbavit mýtu o harmonii nacionální masy, ale uznat rivalitu, nedusit, ale usměrňovat ji kultivovaností a nabídnout ji prostor pro vyjádření. Je-li uznána možnost rivality, jsou uznány i pocity pro sebeurčení.

Naivita je někdy průvanem svěžího vzduchu. O to více, zavane-li do intelektuální zatuchlosti naší nejvyšší politiky. K tomu, když víme kolik Československo zažilo nezvratných útrap, které nás stále trápí … a nyní můžeme mít naději, že ta poslední ve století dvacátém není zcela neodčinitelná (i když za nepředstavitelné úsilí, s velkou mírou nejistoty). Cena je vysoká, ale naděje taktéž – to prostě stojí za zamyšlení.

Stvořený stát z vůle občanů

Založení nového státu by bylo nemyslitelné bez větší lokální autonomie krajů. Jde tedy o synchronní decentralizaci správní moci a centralizaci výkonné moci. Znecitlivět tak národnostní představy skrze posílení vazeb na kraj na straně jedné a na straně druhé v diskuzi nadnárodního parlamentu ustanovit symbol přemostění rozdílů. Pro takový čin musíme opustit myšlenku, že stát je bohatý dle svých hranic, podzemí, pevností a nemovitostí – to se hodilo starému státu národnímu, který potřeboval jeden symbol, jednu vlajku pro svou armádu a jednu masu pro své výrobní požadavky.  Dnes, kdy prostor z hlediska kultury zcela ztrácí význam, je bohatý svými jazyky a kulturou schopnou mít tak silné abstraktní hodnoty, aby dovedly své občany k vzájemné úctě a uznání, aniž by jim bylo zasaženo do práv na sebeurčení. A k tomu se zvyšující nepřijatelností infrastruktury ekonomiky, nekvalitou nabídky zboží a potravin, nesmyslným dovozem a odcizením se nejbližšímu životními prostředí (městu, či vesnici), prostě potřebujeme větší upevnění vztahu ke kraji, na přírodní a kulturní krajinu. Národní stát minulý žil svými hlavními městy, Československou by žilo i svojí krajinou. Jisté je to, že zasnoubený tradicionalismus s merkantilismem toto neuvidí.

Nemůže být pro demokratického občana více vzrušující myšlenka, aby si občané stvořili vlastní stát (už ne pouze zastupitele a prezidenty, ale i stát!) a to ne na základě argumentů o přirozenosti, o osudu, o vyšší pravdě, ale protože prostě chtěli a dohodli se. Taková je skutečná republika; to skutečně znamená, že stát pak žije myšlenkou s níž vzniká. Už dnes ale může být Československo symbolem snahy o takový čin. Totiž i kdyby bylo vyšší mocí přes noc Československo stvořeno, bylo by to naprosto k ničemu. Hlavním problémem není ustanovit stát, hlavním problémem je řešit to, co jej zabraňuje. Stát je zde možné chápat jako proces a ne jako neměnnou konstituci vytesanou do kamene, ostatně právě tak máme vnímat demokracii.

Celá obtíž a celé kouzlo otázky Československa spočívá v tom, že na ni nelze snadno odpovědět univerzálními argumenty: „Návrat k tradici“, natož pak: „Vyděláme na tom.“ Nabízí zcela nový přístup ke státu, další krok dominance demokracie (zvolená republika a silnější samospráva) a užití kulturních symbolů pro překlenutí rozdílů („Československo“), které jsou pevně zakotveny v ne nacionální ideologii, ale přesto vlastenecké identitě („domov, zvyk, kraj, mateřština“). Takové Československo by bylo vlajkovou lodí evropské kultury a jediné co nám brání, jsou ješitnost a cena. A to není moc.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

Příspěvek byl publikován v rubrice Československo, Evropská unie a jeho autorem je J. Bureš. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Autor: J. Bureš

Jsem postgraduálním studentem sociologie na FSV UK. Prostřednictvím časopisu se zabývám možnými výklady vlastenectví a osobně mu rozumím jako prostému dobrovolnictví, jehož předmětem zájmu jsou svátky, zapomenuté osobní příběhy, výklady dějin jako smysluplného příběhu a pozitivní tématizace budoucnosti České republiky. V rámci spolku Vlastenci.cz pomáhám s popularizací myšlení T. G. Masaryka: https://facebook.com/zivy.masaryk

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.