Potřebujeme novou vlajku? (Úvahy o vlajce, díl první)

Přímá odpověď je prostá – dnes již nepotřebujeme. Možnost, abychom po rozpadu Česko-Slovenské federace dodrželi dohodu a přijali novou státní vlajku, jsme jednoduše propásli. Kdyby po roce 1992 takto uvažovali zvláště ti čeští politici, kteří usilovali o udržení společného státu a povedlo by se jim tuto nepříjemnou změnu prosadit – jako důkaz jejich stanoviska, že ČSR nebyla jen „česká“ a mohla proto setrvat –, tak naše současná vlajka mohla odkazovat na něco nadnárodního, nějakou jasnou ideu, něco co patří do minulosti Slovenska i Česka, mohla být užitečná v současnosti pro společné státní svátky, či pro nějaké budoucí formy spolupráce. Avšak ponecháním vlajky Českou republikou se potvrdil argument pro rozdělení, tedy, že Československo nedovedlo nikdy být státem skutečně středoevropským, že bylo vždy státem pouze českým. Napříč těmto evidentním selháním – selhání stát udržet, selhání jej s úctou opustit – dnes vlajku již měnit z praktických důvodů opravdu nemá smysl. Můžeme přesto na toto vše zapomenout?

Neměli bychom. Samotná otázka na podobu jiné vlajky je totiž hodnotná, udržuje nás – jako všechny dobré otázky – střízlivě na zemi a při vědomí, že i ty nejsamozřejmější věci zas tak samozřejmé nejsou, že jsou výsledkem volby, veskrze lidských rozhodnutí v proměnlivých podmínkách. A právě prostřednictvím soutěže Nová česká vlajka, kterou jako spolek Vlastenci.cz pořádáme, si každý může vyzkoušet nahlédnout jinak na češství a jak jinak vyjádřit symbol českého státu.

Neboť je ale soutěž opakovaně kritizována  přestože bylo mnohokrát zdůrazněno, že jejím účelem není usilovat o změnu stávající vlajky , je nutné její záměry a významy vysvětlit v širších souvislostech.

Na začátku by měla být snaha o porozumění tomu, že vše co máme, vše co je, mohlo být jinak. Proto pouze snaha pojmout i odlišné možnosti je přiblížením podstatě skutečnosti. A v této  nutno přiznat, že na první pohled nezvyklé  myšlence běží o zásadní změnu v myšlení o národě.  Podle tohoto názoru nespočívá podstata českého národa ve fantastických představách o nějaké pradávné minulosti, v níž vše bylo jednodušší, hodnotné a takto jaksi hluboce podstatné pro dnešek a takto nějak zobrazující podstatu současného českého národa. Naproti tomu smysluplnější je podstatu vytvářet skrze prozkoumání odlišných variacích a zveřejňování alternativ nedávné minulosti. Podstatu pak není třeba vyložit v nějaké definici (“Češi jsou …”), ale možnostech (“Češi mohli/můžou …”).

Tato myšlenka a  eventuální svobodné řemeslo může sloužit pro skromné a smysluplné obrození národní kultury ve 21. století. Svět se mění a stejně jako uvažovat o svém životě jako o nutnosti, by bylo zamítnutím vlastního sebevědomí a svobodné vůle, tak národní kultura by neměla být brána jako nutnost, danost, něco, co je již zcela hotové a nemůže být jiné. Ostatně něco jako „národní kultura“ není, protože tato specifická kulturnost se pouze tu a tam dělá, či slovy Erazima Koháka: Národ je naše dílo. Jak jinak bychom mohli mít v trvale měnícím se světě naději na trvanlivost čehokoliv? To platí přeci jak pro společnost, tak pro osobnost. Jak by bylo možné si udržet nárok na svobodnou vůli i názor na nutnou a prostě danou podstatu národa?

Právě takový postoj využívá demokracií garantovanou svobodu slova. Zde panuje lehké nedorozumění po Listopadu, tedy to, že svoboda slova znamená prostě svobodu říci svůj názor. Tak to není. Jelikož názory stojí vesměs za nic, nevychází-li ze svobody myšlení a ta z ochoty rozšiřování – opět – osobních možností, tedy ze svobody se vzdělávat (a samo sebou: vzdělávat se neznamená se jen informovat, internetové blogy nejsou literatura; dobrá literární fikce je podstatě lidských životů, realitě událostí, vždy mnohem blíže, než jakékoliv jiné masmédium; ostatně málokdo by řekl, že Češi jsou stále tím dobře vzdělaným národem, napříč tomu, že přístup k informací je mnohem snadnější; informace a internet mají proto vždy být čteny vzdělaným člověkem, nikoliv nahrazovat vzdělání – a sama vzdělanost není daná diplomem, či oborem, ale opět jen dobrou literaturou). V myšlení na jiné, otevírání vlastního rozhledu dalšími možnostmi, se tak přirozeně spojuje téma uskutečnění demokracie i revitalizace národní kultury i osobního rozvoje.

Znamená to, že ale těmito vlajkami, jako liberálními smyšlenkami pro osobní radost, zrazujeme skutečnost? Nemyslím si, pokud jsme si plně této uměleckosti vize vědomi. A dokonce se domnívám, že česká kultura může být (a často už je) oživena a prozkoumána v těchto variacích. Třeba si představme, jak by vypadala mapka České republiky zrcadlově obrácená a jen se zvýrazněnými méně známými památkami, řekami, přírodními rezervacemi a vyznačenými menšími městy a obcemi? Tato pozorování skutečnosti skrze vytváření jiného může být novou vlastivědou, která dovede být věrná skutečnosti i projevem tvořivosti.

V této představě se názorně ukazuje, jak alternativnost zvyšuje cit k drobnosti a detailům, jak povyšuje drobné na hlavní. Jakoby vizualizuje dynamický princip demokracie i moderního hospodářství, snad i života jako takového. Takový by měl být myslím úkol „národního umění“, či umělců motivovaných zájmem o vlast  měl-li by někdo odvahu se vydat touto cestou a poměřovat se s tím nejlepším, co česká kultura má k dispozici. A důsledek je zřejmý  plnosti v poznání se dosahuje ne pedantstvím a příkazem, ale imaginativně a jako hra, či otevřená soutěž. Tím chci říci, že národnost není nutné nacházet v průměrech (průměrných názorech, většinových postojích atd.), ale v citu k drobnostem a zájmu o jedinečné.

Můžeme díky svobodě slova a racionální rozvaze poznávat češství a české skrze jinakost, ne jen emocionálně a afektovaně je ustanovovat vůči jinému, v podobě čehokoliv nepřátelského, zrádného atd. Aby proto měla idea národa vůbec nějakou naději skutečně zaujmout, je nutné naučit se vytvářet kontrast skrze vlastními silami vytvořenou odlišnost, alternativy na stávající, či variace budoucího. Vše pěkně veřejně a upřímně, bez skrytých zájmů. K tomu však je nutné mít sebevědomí, představivost, užívat svobodu, mít odvahu překračovat a posunovat zvláště všechny ty neviditelné hranice uvnitř hranic mezinárodních.

A to ne za účelem znesvěcení a provokace, či v nervózním tiku po „konečně nějaké změně“. I s touto soutěží nechceme provokovat, nechceme něco měnit, protože moc dobře víme, s čím je naše současná vlajka v dějinách spojená  pro nás především s konkrétními protesty z let 1939, 1968 a 1989. Jejich uznání nám nedovolí se k ní chovat jinak než na základě věrnosti. Ale přestože tyto fiktivní vlajky nejsou oficiální a oficiální být nechtějí, jsou zcela jistě české a takto jsou podstatné a hodnotné.

Jaké jsou další možnosti obecné myšlenky „užitečných fikcí“? To je otázka, na níž může odpovědět pouze skutek. Soutěž Nová česká vlajka je pouze jedním příkladem zde představené obecné myšlenky a jejího smyslu. Ale o její úplné správnosti rozhoduje pouze to, zda se dovede spojit v praxi se šikovností a tvořivostí. A pochybuje-li stále někdo, tak posledním příkladem realizace této myšlenky, její nejlepší obhajobou, je pak fiktivní postava Járy Cimrmana a vše pěkné a veskrze české, co bylo možné díky němu vyjádřit, prozkoumat a vytvořit.

1 2 3

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

Příspěvek byl publikován v rubrice České otázky, Československo se štítky československo, jinakost, národ, vlajka a jeho autorem je J. Bureš. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Autor: J. Bureš

Jsem postgraduálním studentem sociologie na FSV UK. Prostřednictvím časopisu se zabývám možnými výklady vlastenectví a osobně mu rozumím jako prostému dobrovolnictví, jehož předmětem zájmu jsou svátky, zapomenuté osobní příběhy, výklady dějin jako smysluplného příběhu a pozitivní tématizace budoucnosti České republiky. V rámci spolku Vlastenci.cz pomáhám s popularizací myšlení T. G. Masaryka: https://facebook.com/zivy.masaryk

2 komentáře u „Potřebujeme novou vlajku? (Úvahy o vlajce, díl první)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*