Rozdělení Československa znamenalo vnitřní rozklad

Československo bylo rozděleno, neboť „tak to bylo lepší pro oba národy, neboť v jednom státě by se vedly neustálé a malicherné pře“. Situace byla tedy jinak neřešitelná: „Slováci skutečně pociťovali hůře důsledky pádu komunismu; volby legitimně vyhrály strany, které měly v programu možnost rozdělení; Slovenská národní rada tlačila na rozdělení, apod.“ Je zřejmé, co to znamená: pudový nacionalismus nebude kulturně přemostěn a řešen, ale světíme jej na rozumnou příčinu a základ reálné politiky.

Rozdělení Československa nám v tomto úkroku od pravých problémů zlomilo hlas v Evropě a pro Evropu.

To obecně není nic nového: Československé politické dějiny naplňují období, kdy zažívalo aktuální a světové problémy a osobnosti pokládaly správné otázky, načež následuje akt tragický, který zabránil realizovat odpovědi a nejen problémy lidstva zažívat, ale i je řešit – ale jen proto, abychom mohli dále a znovu zažívat současné problémy. Tato kuriozita našich dějin zcela vychladla v aktu „přátelského rozdělení“, sametově balkánského řešení – není již ani jako tragika vnímána, čímž se nám zabraňuje přijít k uvědomění si současných lidských, při nejmenším evropských, problémů.

Jsme tak „vykloubeni ze svých dějin“ (M. Kundera) a přežíváme současnost den ze dne jako samostatná individua bez individualit, která myslí na svou budoucnost a veřejný prostor přežívají jen s pomocí cynismu, rychlím proběhnutím se zadrženým dechem, nebo občasného vylití nenávisti, nebo – ti, kdo se mají lépe – v úkrytu soukromého prostoru, nebo v našem pěkném maločeském nacionalismu a hrdočešství, jako touze po jednotě a fetišizování školních učebnic dějepisu.

V aktu rozdělení se dokonce naprogramoval obecný étos nejvyšší politiky a definoval ideu, skrze kterou nové státy vznikaly. Kupecké počty na straně jedné a nejnižší pudy na druhé se staly důležitější než všeobecné a velké úkoly: například aby národy a kultury mohly žít spolu ve společném státě, neboť víme, že nenaučíme-li se rozdíly překlenovat, pak ztrácíme samu kulturu, kulturnost, v mezilidských vztazích důvěřujeme užitku a že logika odsunu a hranic se stane univerzálním klíčem na všechny problémy. A tam, kde už nepůjde parcelovat, dojde zase na ten odložený spor a nevyřešený konflikt.

Hranice, která se zvedla v roce 1993 mezi Českem a Slovenskem, se tak nutně musela zvednout mezi lidmi navzájem. Totiž jen malý duch mohl po Sametové revoluci vidět v přežití Československa pouze praktický problém rozdělení institucí. Šlo tenkrát o vzácný dějinný okamžik, kdy se řeší v praxi problém teoretický, jde o záležitost idejí, o symbolické dokázání schopnosti diskutovat a nepodlehnout výkřikům založených na malicherném a krátkozrakém nacionalismu. Jednat vůči tomu je dost možná idealismem, ale lépe než rozumem pokřtěný sentiment – což je praktická definice populismu.

Není viníků a bylo by krátkozraké snažit se vyjmenovávat ty, kdo „za to mohou“. Šlo o (do jisté míry) legitimní politické rozhodnutí demokraticky volené politické reprezentace, nikoliv zlý a amorální čin. Pouhé spojení neschopnosti stát udržet a šikovnosti v tom, jak jej rozpojit.

Nacionalistickým snahám dvakrát výrazně vzdoroval zakladatel dnes zničeného státu, v boji o Rukopisy a v Hilsnerově procesu. V roce 1992 byla možnost svést souboj třetí, byl by jistě nesmírně náročný a vyžadoval by velkou osobnost rovnou T. G. Masaryka, který dovedl žít svou teorii – neměli jsme a nezdařil se. A nyní se zdá, že po dvaceti letech prohráváme souboj další (ve vztahu k EU) a znovu se sentiment a stranické důvody zaklínají Rozumem. Ale už na tom není ani nic tragického, už je to jen komická křeč státu, který posledních dvacet let budoval svou provinčnost a odcizení od sebe samého.

***

Ještě jednou zdůrazním pro případné námitky: neříkám, že rozdělení nebylo řešením sporu mezi Čechy a Slováky. Říkám, že to byl útěk před problémem. Neříkám, že by nerozdělení bylo snadnější řešení, říkám, že onen spor byl aktuálním problémem Evropy a že jsme před ním utekli. Pokud dnes někdo říká, že díky rozdělení mají k sobě Češi a Slováci blíže a že umožňuje harmoničtější a kultivovanější soužití, pak si nevšímá širších kontextů. Pokud bychom dovedli žít v jednom státě, pokud bychom se naučili přemostit malicherné tahanice a nechali je na rovině běžné rivality, pak bychom měli zcela unikátní stát s významným hlasem. Takto jsme dva malé státy, kterým veřejný prostor rozkládá nestabilní politika a vytváří proti sobě odpor, který rozhodně není veden kultivovanými a demokraticky vzdělanými občany. Můj argument je ten, že rozdělením Československa je přesným modelem současné politiky: populistický utilitarismus, který je poháněn masou krátkozrakých emocí.

Stát je iluze – užitečná jako pravidla správy veřejného, ale nebezpečná pokud v naší mysli zastává představu o společnosti a osobním štěstím – když věci oficialit a úředních prohlášení mají váhu rozvoje vlastní identity. … Existuje v Česku deset miliónů vlastí – a jeden stát. Proč by nemohlo být tedy patnáct miliónů – a jeden stát?

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

Příspěvek byl publikován v rubrice Československo a jeho autorem je J. Bureš. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Autor: J. Bureš

Jsem postgraduálním studentem sociologie na FSV UK. Prostřednictvím časopisu se zabývám možnými výklady vlastenectví a osobně mu rozumím jako prostému dobrovolnictví, jehož předmětem zájmu jsou svátky, zapomenuté osobní příběhy, výklady dějin jako smysluplného příběhu a pozitivní tématizace budoucnosti České republiky. V rámci spolku Vlastenci.cz pomáhám s popularizací myšlení T. G. Masaryka: https://facebook.com/zivy.masaryk

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.