Tři pohřby: nejistota, beznaděj a příležitost

Vždy ve mně představa pohřbu Tomáše Garrigua Masaryka vyvolávala úzkostlivý pocit. Obraz září roku 1937, kdy stojí Československo opuštěné, čelící zápasu o svou existenci a mobilizující vůli mnoha ohrozit vlastní život a jiným jej vzít, ale nakonec čelící mnohem náročnější zkoušce svědomí, v níž každý zůstal osamocen. Tuto nejistotu a strach z budoucnosti završil, po jedenácti letech vyčerpávajících událostí, chmurný pohřeb Edvarda Beneše v září 1948. Nevidíme ale již tragiku epickou, kdy v nejistotě stále zůstávala jiskra naděje projevit vlastní vůli o své budoucnosti; po Benešovi to již byla tragika komornější, která je mnohem krutější, neboť hrozba je nezřejmá, nesena skrze bezduché úřady a rozleptávající bez boje a v tichu solidaritu celé společnosti. Místo nervy napínající nejistoty přišla úmorná beznaděj.

Když dnes sledujeme pohřeb Václava Havla, může nás, vedle melancholie, smutku a soucitu, zaskočit uvědomění,  že skutečně stále žijeme v tom stejném státě, jehož dějiny sice notoricky známe, ale staly se již takřka fikcí. Jakoby nemají nárok být součástí naší současnosti, což dnešním jazykem znamená: minulé představy o budoucnosti, o ideální české společnosti byly odloženy jako nedůležité vůči našim současným představám. Avšak, domnívám se, že pohřeb prezidenta Havla v jediném aktu navrací do současnosti – skrze přirozenou nevynucenost osobních pocitů a okázalé dramaturgie státních obřadů – dějiny Československa a dějiny člověka 20. století vůbec. Pohřeb Havlův snáší na malý okamžik ideu českého státu – snad po více než dvaceti letech – do našich každodenností. Nyní se vší odpovědností bychom měli uvážit tento neideologický pocit kontinuity a přehodnotit, zcela soukromě, bez manifestací, s klidným rozumem, dílo tří prezidentů, které bylo budováno v obraně základních hodnot demokracie a humanity, pravdy a lásky – témata kolem nichž se točí české dějiny myšlení a které oni zastávali v čele státu.

Dokonce nám tato – překvapivá – úctyhodnost ceremonií a obřadností může vrátit pocit, že i přes občasné pocity malosti, nevýznamnosti a z toho vyplývajícího pudu „zavřít hranice a neřešit problémy jiných“. Ale i my neseme odpovědnost za chod Evropy a ostatně i celého světa. Pravdivost je to spíše idealistická, avšak to na ní nic nemění, i tak může motivovat v těch nejběžnějších rozhodnutí.  Je tedy zřejmé, že spíše nám patří o těchto věcech přemýšlet, než je činem (ro)zřešit – avšak to stačí. Víme, že i naše nejvýznamnější osobnosti jsou myslitelé a umělci. Víme, že úhelný kámen naší specifičnosti není dějinně-politický, ale spočívá v dějinách myšlení.  A k čemu to? Nikoliv pro to samé, ne pro samu tradici, ale proto, že světové vědomí a pocit skutečné odpovědnosti (a nejen pocit lhostejného vševědoucího pozorovatele!), má moc povzbudit morální sebevědomí i v těch nejprostších okamžicích každodennosti, pomáhá postavit se za hodnoty a bojovat tak proti všem problémům v termínech běžného života, kteří tito prezidenti pojmenovávaly.

A pokud vůbec mluvíme o češství, pak to právě znamená inspirovat se osobnostmi, o nichž zde mluvíme. Byli to Evropané, lidé, kteří uvažovali o lidství vůbec a právě češství chápali výlučně v těchto pojmech. Proto tak nejlépe budeme Čechy, Slováky, či Čechoslováky, pokud budeme lépe rozumět těmto prezidentům, kteří důsledně domýšleli, co tyto pojmy mohou znamenat v praxi běžného života.

Měli bychom být vděčni, že jsme ušetření pocitům, které zažívali generace za pohřbů prezidentů Masaryka a Beneše. Dnes držíme pevněji v rukou svou příležitost a ona zvláštní estetika státního pohřbu se všemi kontrasty, které spájí: disciplína a spontánnost; velikost proslovů a osobní emoce; formující se symbol Havel a sebeironická autentičnost Havlovy osobnosti. Doufám, že budeme po pohřbu schopni si v našem soukromém každodenním světě ponechat něco z té dnešní myšlenky českého státu – jistě nikoliv pro její prosté oslavování, ale pro to, že v ní dost možná leží řešení osobních potíží a úzkostí. O tom se však musí již každý rozhodnout sám, k tomu žádná státní instituce neposlouží.

A budeme-li jednou koncentrovat podobné úsilí pro uctění odchodu významné osobnosti, již bude z jiné doby. Vyroste díky problémům století 21. a jistě nebude podobná těmto třem, již nebude skloňována spolu s odboji vůči totalitám, ale její významnost bude spočívat v souznění s tím, jak se každý chopíme příležitosti, která se nám dnes naskýtá. A možná, že budeme mít štěstí a dále se budeme slavnostně loučit jen s velkými umělci a mysliteli, že již nebude potřeba vytahovat lafetu a vojáky, neboť velká osobnost mezi českými politiky bude všedností, jejíž ztráta nebude natolik zdrcující. Nebude potřeba státního smutku pro státníka, ale stát se bude klanět umělecké duši. Václav Havel byl prvním předznamenáním takového obratu.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

Příspěvek byl publikován v rubrice Československo a jeho autorem je J. Bureš. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Autor: J. Bureš

Jsem postgraduálním studentem sociologie na FSV UK. Prostřednictvím časopisu se zabývám možnými výklady vlastenectví a osobně mu rozumím jako prostému dobrovolnictví, jehož předmětem zájmu jsou svátky, zapomenuté osobní příběhy, výklady dějin jako smysluplného příběhu a pozitivní tématizace budoucnosti České republiky. V rámci spolku Vlastenci.cz pomáhám s popularizací myšlení T. G. Masaryka: https://facebook.com/zivy.masaryk

1 komentář u „Tři pohřby: nejistota, beznaděj a příležitost

  1. Plně souzním s autorem tohoto článku v tom,že osobnosti není třeba hledat mezi politiky.Dnešní politici se k našemu neprospěchu neřídí posláním”Sloužit národu-svým voličům”.Slouží především své rodině,svému bankovnímu kontu a využívají k tomu jakékoliv prostředky.
    Za posledních 60 let jsme jaksi skutečné”osobnosti” odsunuli na druhou kolej a přitom jak ve vědě,tak na poli kulturním se najde řada takových lidí,které uznávala a uznává celá Evropa,jen doma chcípl pes.
    Je načase se zamyslet a poučit.Jsem přesvědčen,že vývoj na společenské scéně mně dá za pravdu.Zahledíme-li se do minulosti,neustále jsme se proti něčemu bránili.Nechali jsme si rizbít Rakousko Uhersko,kde náš národ žil v poměrném klidu,vzkvétala věda i kultura.Pak přišli Nacisti,po nich Komunisti a ty vystřídala Světová finanční oligarchie.To je to nejhorší zlo,které nás mohlo potkat.Dokud se nevymaníme z jejího sevření,bude nás jako zemi a stát vysávat až do totálního krachu,až všichni padneme na “hubu” bez ohledu na soc.původ.
    Nennechme to dojít tak daleko.Na webu:www.ekonomickáreforma.sweb.cz najdete řešení pro celý národ,ba i pro celý svět.Lidé čtěte!!!Zdraví Plíšek

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.