Myslím, že názor na rozdělení se dá shrnout do čtyř jednoduchých odstavců.
Ty nastavují témata, o kterých je možné se odděleně bavit a událost hodnotit.
1. Hodnocení procesu zániku ČSFR
Rozdělení samo proběhlo přinejmenším divně a definovalo étos polistopadové politiky – nové státy nebyly založené na idejích roku 89, ale 92; nikoliv návrat do Evropy, k demokracii a ke své cestě, ale krátkodobý kalkul a krátkozraký nacionalismus. Zánik jednoznačně umlčel určité okruhy osobností v Česku a na Slovensku a dal hlas a sílu jiným.
2. Napětí mezi Čechy a Slováky po roce 1989
Rozdělení nás zbavilo dalších “válek o pomlčku” a mnoha krizí rodící se parlamentní demokracie. Jakkoliv jsme jich beztak v ČR i SR měli dost – a některé možná právě proto, že zvítězil étos parcelace a privátních zájmů.
3. Ideologické a historické důvody společného státu
Rozdělení nás zbavilo archaického konceptu čechoslovakismu. Stejně vymyšleného v Praze a v kontrastu proti rakouskouherismu. Největší porážkou v roce 92 nebylo neudržení ČSFR, ale neschopnost vymyslet alternativu; učinit něco odvážného a přejít třeba ke konceptu středoevropanství, které je silně etnicky i historicky inklusivní.
4. Česko a Slovensko v rámci Evropské unie
Dnes ale není důvod se nevrátit k nějaké formě neoficiální, či oficiální nadnárodní spolupráce, prostě dát pojmu “evropská integrace” lokální význam. Ostatně, Německo a Francie se snaží přejít na vyšší stupeň integrace – nedává smysl, abychom zařadili prostě svůj vlastní? Z malosti a bezvýznamnost se dostaneme jen společně. Nebo pokud se pořád zdá, že vítězí v politice určité typy a směry, tak proč naivně soutěžíme a prohráváme na hřišti ustanoveném v roce 92 – proč ho nezměnit?