Dvě nové pozice evropského idealismu

Abychom se k evropskému idealismu vůbec dostali, musíme nejdříve smést ze stolu dvě pohádkové říše snadno představitelné na Starém kontinentu: Jednotnou unii a Suverenitu národních států. Pouze něco “mezi tím” bude náplní budoucího vývoje evropské společnosti. Proto pouze vůči této skutečnosti bychom měli naši “evropskou politiku” rozvíjet. A není pochyb o tom, že bude stranická. Stejně jako není něco jako “národní zájem”, tak není “evropský zájem” – skutečné jsou pouze zájmy. SliderDK

O demokratické politice mluvíme jako o možnosti tuto trvalou mnohost zájmů simulovat na veřejném místě, pod dohledem všech. Zde tento jednotný veřejný prostor chápeme jako specifický nadnárodní prostor. Avšak přiznáváme, že pouze rozmanitost a nikoliv jednota v evropské politice se dovede přizpůsobit proměnlivým zájmům a skutečnostem. Proto naše nová otázka zní: Jaké napětí tato evropská politika může obsahovat? Jaké jsou nové pozice a opozice uvnitř evropského idealismu?

Jak je zřejmé, tyto otázky nás mají vylomit z marného dialogu, respektive střetu dvou monologů “pro-EU” vs. “proti-EU”.

První monolog nezvládá rozlišit mezi přítomností a budoucností. Zachází s EU jako by její přítomnost dostačovala a nic více očekávat nemůžeme, jako by stačilo se vypořádat s “euroskeptismem” a “krizemi”. Druhý monolog podobně nezvládá používat rozdíl mezi minulostí a budoucností. Pracuje s národností v budoucnosti jako s pouhým překladem její minulosti, jako jako by minulost národních států dostačovala, jako by stačilo se vypořádat s EU a národní totožnosti ze svých kořenů (nějak a najednou) opět vykvetou – jako by stačilo říci “ne” EU..

Pokud mluvíme o rozdílech mezi minulostí/přítomností/budoucností, tak chceme říci, že oba monology jsou statické – vyplývají ze statických idejí, které nereflektují možnost vývoje a předvídatelně nepředvídatelných změn. Zároveň nenahlíží na EU jako na něco “třetího”, co vytváří vlastní a nový druh událostí, které jsou jinak národním státům nepřístupné. Chceme se zamyslet nad tím, jak takový třetí systém může měnit Evropu a svět – jakou jinou a novou dynamiku vytváří? Zde se proto naše debata rozdvojuje – Na charakter evropské politiky o sobě (1) a vůči světu (2). V tomto článku bude naznačen první, “vnitro-systémový” pohled. A protože nás zajímají napětí, ptáme se: Jaké jsou dva kontrastní zájmy evropské politiky?

Ve Spojených státech se stranický systém původně (a mimo jiné) utvořil okolo problému míry centralizace. Domnívám se, že Evropská unie tento problém kvůli zřetelněji větší rozmanitosti nemůže reflektovat a obě strany by měly uznávat nemožnost centralizace na způsob Spojených států. To znamená, že naším východiskem byl měly být spíše způsoby decentralizace:europeannationsandpeoples

Pozice 1 (Politika osamostatnění)

Politika osamostatnění označuje situaci, kdy nadnárodní garant uvolňuje a usnadňuje emancipaci menších národů a regionů, ať už hospodářsky (lokální měny), či administrativně a legislativně. Například Morava a Slezsko mohou využít ideální Evropskou unii jako místo, kde budou vyslechnuty jejich zájmy; nabízí možnost zde veřejně vystoupit a řešit zde své požadavky (existují-li dle jejich názoru k tomu závažné důvody). Nadnárodní sféra uvolňuje národní dynamiku, revitalizuje národní významy bez destruktivních a násilných důsledků. “Evropská politika” tak znamená pro každého něco jiného – v tomto příkladě může být synonymem pro osamostatnění Moravy.

Pozice 2 (Politika sjednocení)

Avšak stejně bychom mohli říci, že vztahy mezi Čechy a Slováky by mohly být rozvíjeny právě prostřednictvím Evropské unie. Obnova kulturního projektu Střední Evropy, obnova Československa jako “Středoevropské republiky”, může být snadněji utvořena s prostředky, které ideální Evropská unie nabízí. Tato integrace probíhá prostřednictvím EU, není to ale odstoupení moci do jejího centra. EU se stává spíše veřejným prostorem, kde mohou být tyto záměry vyjádřeny. Zde pak “evropská politika” může znamenat “pro nás” sjednocení Česka a Slovenska.

Evropský idealismus na jedné straně podporuje “osamostatnění” a na druhé pak “sjednocení“. Přičemž EU je katalyzátor těchto procesů a nikoliv definitivní cíl integrace. Všechny události první, či druhé pozice, jsou vždy událostmi decentralizace z perspektivy EU. Případné evropské volby pak určují, zda EU bude podporovat události první, nebo druhé pozice – celá Evropa bude naslouchat argumentům těch, kdo usilují o samostatnost, nebo sjednocení.

Podobně jako ve fungující moderní demokracii nejsou volby nikdy definitivní. Díky tomu se po volbách nevytváří takové napětí, jež by hrozilo vypuknutí násilností. Podobně můžeme spekulovat, že zde nastíněné nové události evropské politiky by mohly být pod záštitou jiné a nové EU méně drastické, agresivní a nebezepčné  – co se rozdělilo, se může spojit. To znamená: Evropa bez občanských válek a agresivního separatismu, Evropa, kde se může každý dovolat své samostatnosti, aniž bychom ztratili společný jazyk a společný veřejný prostor. Aniž by byly sny o větší samostatnosti, či větších soustátích zakázány.

A především spojuje mocenské zájmy s národními a zemskými symboly – navrací jim smysl, sfoukává prach ze zapomenutých vlajek a tvoří důvody pro tvorbu nových, dovoluje mobilizovat zapomenuté dějiny a příběhy.

Smysl takto civilizovaného nacionalismu, “národní dynamiky”, přistupování k národu jako dílu, nacházíme naději na novou kulturu, nové události, tvorbu příběhů a symbolů nezávisle na konzumerismu a ekonomickém trhu, či na masmediálních krizích.

Na příklad, jen při reálné možnosti oddělení Moravy, jen při možnosti o reálnou unii se Slovenskem, se stává česká totožnost opět problémem, a proto i něčím aktuálním. Pak musí být hájena a novým okolnostem přizpůsobena, musí být vytvořeno nové úsilí a vůle ji vyjádřit. Buďto zvítězí, nebo padne – takové je ale riziko života v Dějinách a v živoucí Evropě; nikoliv již ve skanzenu, muzeu a mezi obchody s lacinými suvenýry lvíčků a rytířů. 

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

Příspěvek byl publikován v rubrice Evropská unie se štítky budoucnost, dějiny, Evropská unie, osamostatnění, sjednocení a jeho autorem je J. Bureš. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Autor: J. Bureš

Jsem postgraduálním studentem sociologie na FSV UK. Prostřednictvím časopisu se zabývám možnými výklady vlastenectví a osobně mu rozumím jako prostému dobrovolnictví, jehož předmětem zájmu jsou svátky, zapomenuté osobní příběhy, výklady dějin jako smysluplného příběhu a pozitivní tématizace budoucnosti České republiky. V rámci spolku Vlastenci.cz pomáhám s popularizací myšlení T. G. Masaryka: https://facebook.com/zivy.masaryk

1 komentář u „Dvě nové pozice evropského idealismu

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.