28. říjen po francouzsku

Francouzské vlajky

Francouzské vlajky

V dnešní době, kdy většina vlastenců fňuká nad nezájmem českých lidí o vlastní historii a jejich úplnou apatičnost vůči oslavám státních svátků, jsem měl možnost se podívat, jak probíhají takové „vlastenecké“ oslavy státního svátku jinde v Evropě – ve Francii.

Ulice Štrasburku i Paříže, kam jsem měl tu čest zavítat, se zalily do modro-bílo-červených trikolor, budovy úřadů byly ověšeny štíty „RF“ s vlajkami Francie a EU. Slavná pařížská třída Champs-Elysées byla uzavřena a alej podél ní byla zdobena, jak jinak, než velkými francouzskými vlajkami a vlajkami unie. Vlajek bylo po obou zmíněných městech požehnaně. V den velkého státního svátku se jedna objevila dokonce i na špičce štrasburské katedrály Notre-Dame. Upozornil bych, že také ve všední dny na několika budovách vlaje národní vlajka – bohužel taková věc je u nás zcela nevídaná.

Francouzská armáda

Francouzská armáda, Štrasburk

14. července, v půl šesté večer, jsme se zvědavostí zaujali výhodné pozice podél plotu na štrasburském Place de Broglie. Četnictvo mezi javory vytvořilo z kovových zábran prostranství pro chystaný pochod armádních jednotek, pro válečné veterány a významné osobnosti byl připraven přístřešek s židlemi.
Do hodiny se celé náměstí zaplnilo lidmi, chvíli po půl sedmé byl ceremoniál zahájen. Stalo se tak ne zcela noblesně, z reproduktorů se valil nudný a monotónní ženský hlas, který nejspíše děkoval příchozím osobnostem a veteránům. Usoudil jsem tak podle neustále opakovaného „merci“. Pokud bych si přál, aby u nás probíhala důstojná oslava státního svátku, tak určitě ne za tak nudného a neskutečně dlouhého výkladu. Ani samotní Francouzi se příliš nebavili, jejich pozornost nebyla upřena na první řadící se vojáky podél alejí, ale na rozhovor s přáteli či hrající si ratolesti. I samotní váleční veteráni a rodinní příslušníci vojáků, kteří měli připraven speciální plácek, přicházeli až v průběhu ceremonie. Trvalo to dlouhých několik desítek minut, než na obou stranách aleje nastoupily všechny oddíly, které vytvořily uličku. Tou pak procházeli jednotliví generálové, salutovali vojákům a zvláštní pozornost věnovali praporům, u kterých se při pozdravu zastavili. V tuto chvíli se poprvé ozvala vojenská muzika, která pár tóny (a bohužel místy i falešně) doprovázela pozdrav praporů. K praporům bych měl jednu výtku – na rozdíl od našich, například legionářských, byly téměř všechny francouzské úplně stejné a lišily se jen číselným označením v rozích.
Trochu mě pak překvapilo, že společně s francouzskou armádou nastoupily i vojáci jiných evropských zemí – první v pořadí byl prapor Belgie, v Alsasku poněkud zvláštně zapůsobil prapor Spolkové republiky Německo, za ním následoval prapor Lucemburska a zástup zakončoval prapor španělský.

Francouzský generál

Francouzský důstojník

Po nastoupení všech vojáků podél celého placu a pozdravení všech praporů vyššími šaržemi se konečně naplno rozehrála vojenská muzika, na kterou jsem byl vcelku zvědavý. Především jsem se těšil na tóny francouzské hymny, bohužel jsme e jich nedočkali Ač hráli muzikanti vcelku slušně a po předchozích pochodových odrhovačkách se už nepletli, tak si místo vlastní národní hymny střihli akorát podivně zkrácené verze státních hymen pozvaných oddílů.
Vskutku podivné. Hymnu Francie, která byla složená právě zde ve Štrasburku, zazpíval dav „přátel frankofonního světa“. Což byli nefrancouzi z různých zemí světa, včetně České republiky, navlečeni do nevkusných bílých triček. Je to trochu paradox, s nad sázkou lze říci, že Francouzi hráli hymnu Německa a Češi jim zazpívali francouzskou. Smutným faktem zůstalo, že z přihlížejících Francouzů nikdo neměl na rtech slova vlastní hymny.
Na chvilku jsem si připomněl francouzský plán po první světové válce udělat ze států na území bývalého Rakousko-Uherska francouzsky mluvící země, v davu zpěváků v triku se totiž pohybovali i muži v dřevácích, slovanské děvečky v rozličných krojích a někteří nosili i typické africké a indické oděvy.

Francouzská armáda

Francouzská armáda

Po zpěvu už následovala nefalšovaná přehlídka – vojáci se seřadili a dvakrát prošli před diváky. Vůbec to nebylo špatné. Jednotlivé oddíly různých armádních profesí – od prostých vojáků, přes motorkáře po letce a námořníky – vypadaly důstojně, někteří vojáci měli známé „četníkovské“ čapky ala Luis de Funés, jiní nosili lodičky. Armáda ve Francii se určitě těší větší úctě a oblibě, než u nás. A je to vidět.

Francouzské vlajky

Francouzské vlajky

Po pochodu následovala nejdůležitější část pro vyšší šarže a hosty – žranice v místní staré radnici. Některým z nich byl udělen potlesk a radostný jásot z uličky vytvořené zpěváky v bílých trikotech. Nás zřejmě nejvíce pobavil člověk náramně podobný Stalinovi.
Přihlížející lidé se na to rychle rozešli, ploty se rozebraly a na druhý den zde nevlála jediná francouzská vlajka.
Byl jsem nakonec mírně v rozpacích – chtěli bychom, aby se takto u nás slavily státní svátky? Určitě je pěkné, když se mnohé ulice zahalí do národních barev a město přichystá oslavu a to s přítomností armády, nicméně je celé akci co vytknout. Kromě tiché hudby z reproduktorů se neozvaly žádné vlastenecké nebo vojenské písně, výklad či uvítání bylo zcela nezáživné a nudné, to bylo poznat z tváří ostatních lidí, a konečně – celá akce vyzněla uměle. Jako by byla nucená. Kde je ta radost a kde je to nadšení. Proč se důstojně nezahrála hymna za doprovodu muziky a proč ji nikdo z přítomných Francouzů nezpíval? Oslava státního svátku bez duše.
Bohužel ani v průběhu dne jsem nezaznamenal jakékoliv náznaky vlastenectví mezi místními. Na rozdíl od Maďarska, kam se měl tu čest na státní svátek podívat kolega Dušan, zde naprosto chyběly připnuté stužky v národních barvách. V oknech obytných domů jsem nezahlédl ani jednu vlajku, v tuto chvíli se musím zastat České republiky – na státní svátek lze i v malých městech spatřit vlajky na domech a v oknech. Štrasburk jsem pochopitelně nemohl prolézt celý, avšak prošel jsem dost ulic a výsledek nulový.

Francouzští důstojníci

Francouzští důstojníci

V noci naštěstí nechyběly rachejtle, tak jak se pouští spontánně na Silvestra ještě před půlnocí. O půlnoci z 13. na 14. července se okolo ve Štrasburku rozsvítilo několik ohnisek malých ohňostrojů, těžko říci, zda šlo o připravené oslavy. Ten největší a krásný ohňostroj pořádaný městem přišel večer v půl jedenácté, tomu bych neměl co vytknout. Možná mohl více podtrhnout tento den a vyobrazit na noční oblohu francouzskou vlajku. V tuto chvíli bych asi byl příliš kritický, nám se o něčem podobném ani nemůže snít.

Francouzské vlajky

Francouzské vlajky

Abych to shrnul, sledovat oslavy státního svátku ve Francii bylo opravdu zajímavé. Úřady a vláda se nesnížily jen k vyvěšení vlajek jako u nás, ale připravily důstojné oslavy včetně pochodu armády a ohňostroje. Bohužel ze strany Francouzů bylo nadšení nulové a slavilo se spíše ze zvyku a z „donucení“ než z radosti. Samotný průběh hlavní oslavy na štrasburském Place de Broglie byly v porovnání s českým přístupem velkolepé, ale pokud by to mělo probíhat takto i u nás, to bych byl raději spokojený se současným stavem věcí, než s nahranou šaškárnou pro diváky.

Champs-Elysées

Champs-Elysées 13. července

Bylo tomu možná proto, že veškeré události, které stmelí národ – a to nejsou jen války – se odehrály pro současníky v dávných dobách, konkrétně tento svátek oslavuje událost proběhnuvší před 219 lety! My za svůj největší státní svátek považujeme vznik země, která v přesné podobě již 70 let neexistuje (nebo naopak eventuálně 15 let od rozpadu ČSFR). Na druhou stranu máme i jiné státní svátky a data, kdy můžeme slavit, například 17. listopad jako vzpomínku na rok 38. a 89., což je událost vzdálená pouhých 19 let. Tu pamatuje velká část populace. A přesto. O 17. listopad vlaje jako hadr na podlahu špatně připevněná vlajka nad úřady. Den předem a tři dny poté. Jen protože byl někdo líný a zapomněl ji sundat, navíc se jedná o štěstí, někdy totiž chybí zcela.

Stalin žije?

Stalin žije?

Vzorem nám tak nemusejí být ani Francouzi, jako spíše zmínění Maďaři, kterým v tomto směru patří všechna čest a máme co dohánět.
Oslavy státního svátku přeci nemusejí probíhat u pomníčků a dlouhých proslovů a ulice nemusí být zasypány vlajkami. Stačí, když si lidé vzpomenou a na klopě budou mít připnutý nenápadný odznáček a nebo stužku. Vždyť stačí tak málo!

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.