Bezpráví na Západní Sahaře

Vodní děla rozehnala dvanáctitisícový protestní tábor, pokračovalo bití a zatýkání. Zadržené ozbrojené složky mučily, až padali do bezvědomí. Někteří byli údajně nuceni pít moč vyšetřovatelů, objevila se nařčení ze znásilnění. Tak skončily protesty domorodých Saharawinců u největšího města Západní Sahary – Laâyoune. Lidé nepožadovali nic jiného než jídlo a práci.
„Pohár trpělivosti přetekl, vyšli jsme do ulic bojovat proti Maroku“, sdělil agentuře AFP jeden z protestujících a připomněl tím více než 30letou okupaci země.

Ve stínu bouří v Tunisku, Egyptě a Libyi se bez většího povšimnutí českých médií odehrály významné události na polozapomenutém území zvaném Západní Sahara. Zemi sice velké, ale řídce osídlené. Mluví se o ní jako o poslední kolonii v Africe. Od severu k jihu se přes ni táhne více než 2 500 kilometrů dlouhá zeď, ostře střežená okupačními vojsky Maroka.
I přesto zde došlo v listopadu k prvním protestům proti autoritativní vládě. Pokračuje tím jeden z nejdelších afrických územních sporů. Může ho napětí v arabském světě po více než 30letech ukončit?

Zlato v písku

Co vedlo k tomu, že je země rozdělena dlouhou zdí ověnčenou ostnatými dráty a minovými poli? Proč zde žije už jen 20 % původních obyvatel a statisíce exulantů se tísní v alžírských uprchlických táborech?

Západní Sahara by byla poměrně bezvýznamná oblast o velikosti přibližně tří Českých republik. To do doby, dokud se zde neobjevila bohatá naleziště fosfátů. Země je dnes vůbec největším vývozcem této suroviny na světě.
Kromě toho se v oblasti nachází naleziště ropy a západosaharské břehy se těší z hojnosti ryb. Do 70. let minulého století ovládali Západní Saharu Španělé jako svou kolonii, než se v rámci dekolonizačních snah museli stáhnout. To bylo zvláště na nátlak sousedních států, Maroka a Mauritánie.

Achillova pata

V té době se otřásala pozice marocké královské rodiny. Král Hassan II. potřeboval nalézt způsob, jak odvrátit pozornost Maročanů od domácích problémů. Zneužil idey tak zvaného „Velkého Maroka“, kterou zformulovali opoziční maročtí nacionalisté. V rámci této silné myšlenky v listopadu 1976 zorganizoval tzv. Zelený pochod, kdy na 350 000 neozbrojených marockých rolníků překročily hranice Západní Sahary, a oblast obsadili. To navzdory protestům a rezolucím OSN.
Nezdar by zřejmě znamenal pád monarchie a to král nemohl dopustit. Dodnes se o Západní Sahaře mluví jako o Achillově patě marockého režimu.

Avšak v době vakua mezi španělským odchodem a marockou okupací zde vzniklo národní hnutí zvané Polisario (zkratka pro Lidovou frontu za osvobození oblastí Sakia al-Hamra a Rio de Oro).
To vyhlásilo nezávislou Saharskou arabskou demokratickou republiku (SADR) a střetlo se a marockými jednotkami. Vznikl tak tvrdý ozbrojený konflikt, který trval čtvrt století až do začátku 90. let.

Africký Tibet

Marocká vojska postupovala poměrně nevybíravě. Na prchající domorodé Saharawince neváhala shazovat napalm i bílý fosfor. Za stamiliony dolarů rozdělila zemi zhruba dvou a půl tisíc kilometrů dlouhou zdí, ostře střeženou vojáky a lemovanou minovými poli. K čínské zdi má možná daleko, ta je minimálně třikrát delší, ale se situací v Tibetu lze Západní Saharu už srovnat.

 

Před represemi ze země do Alžírska uprchlo již na 80 % původních obyvatel, na jejich místo Maroko vyslalo desetitisíce osadníků. To velice znesnadňuje uspořádání referenda o nezávislosti země, jako tomu došlo nedávno v Súdánu. Přičemž toto referendum požaduje jak OSN, tak odbojové hnutí Polisario. Západní Saharawinci ovládají pomocí Polisaria zhruba pětinu celkového území, tedy chudou oblast „za zdí“ podél hranic s Mauritánií. Vlajky Západní Sahary ale oproti tibetským takřka nikde v Evropě neuvidíme.

Ve zbytku země dochází k bezpráví. Maročtí osadníci jsou silně zvýhodňováni před původním obyvatelstvem. Například v únoru tohoto roku údajně vtrhli Maročané do řady domů Saharawinců ve městě Dakhla. Obyvatele zbili a okradli. Marocké bezpečnostní složky tomu měly jen přihlížet. Naopak Rabat tvrdí, že celý konflikt vyvolali Saharawinci.

Přehlížení Západem

Byť se situaci snaží už řadu let řešit OSN, nedosáhlo se většího úspěchu, než uzavření příměří v roce 1991. Maroko má totiž silné spojence, které jeho válečné eskapády štědře dotovali. Francie i Spojené státy si nepřály možný vznik „levicové“ Západní Sahary. Proto pro ně bylo lepší přimhouřit oči nad hrubým porušováním lidských práv. Maroko by bylo podle komentátorů těžko schopno vést válku, která jej stála až 2,5 milionu dolarů denně a 40 % státního rozpočtu. Dodnes okupace Západní Sahary tvoří náklady za stamiliony.  To je však fakt, který může současnému králi Mohamedu VI. a celé monarchii zlomit vaz.

Ani samotná Evropská unie není v otázce Západní Sahary jednotná. Do května tohoto roku má uzavřeny smlouvy o rybolovu podél západosaharských břehů. Někteří aktivisté volají po tom, aby na protest EU tyto smlouvy neprodlužovala. Nejednotnost názorů evropských států na řešení konfliktu nahrává Maroku. Situace nejvíce vyhovuje Francii, která velice těží s obchodu s Marokem, naopak silné odpůrce marocké okupace nalezneme v zemi bývalých kolonizátorů Západní Sahary – ve Španělsku. V dnešní době existuje zhruba 150 neziskových španělských organizací zabývajících se západosaharským konfliktem, ve Francii nejsou téměř žádné.

Dle analytiků stojí za podporou Francie i USA snaha o klid v maghrebské oblasti. Otázkou je, nakolik se dá současná situace ještě považovat za klidnou a zda revoluce v arabském světě nepřinesou změnu.

Bez krále a bez Sahary

Nebouří se jen původní obyvatelé Sahary proti marocké zvůli, kteří podle některých komentátorů jako první rozpoutali nepokoje v celé oblasti. Sami Maročané uspořádali řadu protestních akcí v Rabatu, Marakéši, Casablance a dalších městech. Podobně jako v jiných arabských státech požadují lepší sociální podmínky, větší práva a omezení pravomocí krále.

Okupace Západní Sahary může králi způsobit řadu problémů. Hlavně musí svým poddaným vysvětlit, proč stát utrácí miliony za vydržování obří armády, to v době, kdy má řada lidí problémy s obživou.

Na rozdíl od jiných států v oblasti je však Maroko poměrně bohaté, ekonomika roste, nezaměstnanost se v celkovém měřítku pohybuje kolem 10 %.
Znalci se domnívají, že protesty v Maroku zřejmě nebudou následovat tuniský a egyptský příklad. To je špatná zpráva pro desetitisíce ostnatou zdí rozdělených rodin.

Kdo je Saharawinec?

Otázkou je, zda chtějí mít obyvatelé Západní Sahary svůj stát. Maroko se dlouho bránilo ve věci jakkoliv vyjednávat, v současné době Polisariu nabízí slabou autonomii. Vůdci Saharawinců však požadují konání referenda. To se zdá na první pohled jako nejlepší řešení. Vzorem pro Západní Saharu je dění v Jižním Súdánu, který směle vykročil cestou ke své samostatnosti. Problémem je ale určit, kdo by se měl vlastně svým hlasem v referendu vyjádřit. V Západní Sahaře žije minimum původních obyvatel. Naopak 80 % populace nyní tvoří Maročané. Měli by se referenda zúčastnit také uprchlíci z alžírských táborů? A jak naložit s marockými osadníky? Polisario má jasno, výchozím dokumentem by mělo být sčítání lidu provedené Španěly v roce 1974. Za téměř 40 let se ale situace velice změnila.
Referendum se totiž mělo od roku 1976 konat již dvanáctkrát. Ani jednou se tak nestalo. Maroko vždy umně vyvolalo obstrukce a uměle prodlužovalo jeho zahájení.

Teď nebo nikdy

V podstatě se dá říci, že nedojde-li ke změně nyní v době arabských bouří, Západní Sahara zřejmě svobodná již nikdy nebude. Ustojí-li král Mohamed VI. protesty Maročanů a uhasí jejich žízeň po změně, což řada lidí očekává, zřejmě dokáže udržet Západní Saharu pod marockou kontrolou. Přesto probíhají rozhovory mezi marockými zástupci a Polisariem. A to i poté, co byly zastaveny rozhovory vedené OSN po rozehnání protestního tábora u Laâyoune v listopadu 2010.
Maroko nadále nabízí mírnou míru autonomie, Polisario chce však víc. Dobré zprávy však přišly pro rozdělené rodiny, možná již bude možné, aby uprchlíci mohli navštívit své příbuzné „za zdí“.

Západní… ostuda

Na celém 30letém konfliktu je však nejvíc ostudný přístup Západu. Maroko porušilo řadu rezolucí OSN a několikrát překročilo mezinárodní právo. Jiným státům by to možná nevyšlo, ale zde jako by bylo vše správné. V dnešní době padají dva nejsilnější argumenty USA i Francie, proč udržet Západní Saharu pod Marokem. Jednak se po konci studené války stal zbytečným strach ze vzniku levicové Saharské arabské demokratické republiky vedené Polisariem. Za druhé padá argument snahy udržené klidu v maghrebské oblasti. USA i Francie se obávaly, že se rozdmýcháním konfliktu v Západní Sahaře rozohní podobné konflikty v regionu. Jenže to se nyní stalo a dokonce díky přispění západosaharských protestujících, kteří stáli u začátků protestní vlny. Jediné, co by nyní vedlo tyto dvě západní země k podporování Maroka, jsou ekonomické a mocenské důvody. Stačí to? Deklaruje-li Západ podporu demokratizačních snah v Tunisku, Egyptě nebo Lybii, proč o to samé neusiluje v Západní Sahaře? Saharawinci připomínají právo na sebeurčení národů. Západ podpořil Kosovské Albánce, když měli být utlačováni Srby, západosaharští domorodci prokazatelně trpí marockou okupací, ale to zřejmě nikoho nepálí. Nutno také podotknout, že gramotnost v saharských uprchlických táborech je zhruba 70%, což je jedna z vůbec největších v Africe. Nezasloužil by si takový národ po 30 letech konečně klid a spojení rozdělených rodin? Západ by se měl zamyslet nad tím, jaké ideje vůbec sleduje.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

4 komentáře u „Bezpráví na Západní Sahaře

  1. Ahoj, hezký článek, byl jsem tam a je také potřeba uvést, že maroko zde hodně investovalo, infrastruktura, kompletně postavená silnice a zajištění relativního klidu v oblasti. na druhé straně Španělsko také neoprávněně okupuje marocké území Ceuta a Melila.

  2. Nejsem odborník, čerpal jsem z řady zahraničních článků i blogů… ale některé nebyly zrovna nestranné (africké weby docela s chutí kritizovaly západní státy).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..