Bída multikulturalismu

Následující myšlenka je  jasná: existence myšlení o jakési “monokultuře” a “čisté kultuře” je umožněna díky politizaci kultury skrze koncept “multikulturalismu”. Neboť je jisté, že ti, kteří mluví o čistotě kultury, ji tvořit nejsou schopni a vyjadřovat se dovedou jen k jednoduchým konceptům o kultuře, nikoliv o její povaze a projevech. Bídou multikulturalismu je proto politizovaní kultury a vytvoření pavučiny prázdných pojmů, které jsou životním prostorem  zastánců “monokultury”.

Je vůbec pochybné myslet si, že může něco jako multikultura, či monokultura existovat.  Jako politické a čistě abstraktní koncepty jsou vhodné pouze pro osobní profilování politického názoru a identifikace s hnutím, ale nemají žádnou skutečnou praxi. Respektive praxi přesahující vlastní politické hnutí, nebo manifestování vlastního názoru. Oba koncepty mají také společné očekávání harmonie – ať už v podobě barevné skládanky, či pevného monolitu. Proto jsou oba směry nesmysly, které popírají nutnost konflikt racionalizovat a počítat s ním a nikoliv jej zamlčovat, nebo tvořit nástroje pro jeho vymýcení. Společnost harmonická, bude-li nějaká, jistě nebude společností lidí.

Dále projekty politizace kultury svádí pouze k pasivitě. Multikulturalismus vede k banalizování tradiční kultury a monokulturalismus zase k její fetišizaci. Oba směry  starší kulturní dědictví zamlčují, aby mu nemusely věnovat čas a intelektuální úsilí – jedni více z lenosti, druzí více z neschopnosti. Tvorba kultury je ale pouze práce, odpovědná a náročná. Stejně tak vysvětlování jejich hodnot. Dnes vůbec chybí  snaha o výchovu společnosti skrze tvorbu hodnotného a zajímavého. Odsud se všichni ti, kteří mají spousty řečí o kultuře, stáhli a zanechali širší společnost komercionalizované kultuře, která se tak snadno podbízí poptávce a průměru. Takto politizovaní lidé namísto aby se zajímali o problémy širší společnosti a jejich artikulaci v kultuře, směřují spíše k sebestřednosti a budování vlastní identity.

Co máme chtít je pouze kulturní přístup – bez ideologizující předpony. A nikoliv v politice, ale v životě. Nikoliv v diskuzích, ale jen v praxi. Skutečnou kulturu nebudeme mít, dokud se lidé samotní nebudou o vlastní kulturu zajímat.  Pokud dnes se kultura v životě lidí projevuje prakticky výlučně  v profesionalizované a komercionalizované formě je to právě umožněno pasivitou těch, kteří by ji především měli tvořit. Až  se o kultuře nebude moci bavit, ale bude se pouze tvořit, pak se zbavíme všech těch, kteří ji užívají jen pro prázdné řeči a legitimizaci svého názoru o celé společnosti.

Do budoucna se také s “cizí kulturou” vyrovnáme nikoliv tak, že budeme věřit ve funkční slepence, jejichž dílky se  ale vůči sobě  vymezují v tisících malicherných konfliktech, na místo by se obohacovaly – tak jak bylo teoreticky vymyšleno. Musíme tvořit projekt nového do čeho můžou být nově příchozí zapojeni a aby se i oni podíleli na “výsledku ” a společně sdílené kultuře. Překonávat poznávané, stavět a aktualizovat – pokud takový bude projekt evropské kultury, pak může být sdílený s kýmkoliv nově příchozím. Kultura překonávající sama sebe – kultura, která neexistuje ve stabilní podobě. Pak již nebudou mít obhájci “monokultur” před sebou prázdný pojem multikulturalismu, ale skutečné lidi, kteří kulturu aktivně tvoří. Bude jim vzata příležitost vyjadřovat se k okolnostem kultury, aniž by ji sami znali, či tvořili. To v praxi znamená, že se nebudeme bavit o kultuře v pojmech správnosti-nesprávnosti, pravdy a nepravdy, ale jedině v hodnotách estetických,  zda je o prvek aktuální, zda něco říká současnému člověku a jeho životu, jaké úsilí za ním stojí – půjde o emoce, o krásu, o intelektuální práci a ne o vyšší pravdy. To znamená – chceme-li dát najevo odpor vůči náboženskému dogmatismu, pak musí být stejný jako proti politickému a ideovému – musíme se vzdát svých velkých pravd, aby se jich vzdali i jiní. Rozmíška mezi křesťanem a muslimem musí být povahou stejná jako mezi kubistou a expresionistou. Avšak takový krok znamená dalekosáhlou změnu ve sféře ducha.

Omlouvám se za přílišné přesycení úvahy pojmem kultura – královnou nedefinovatelných pojmů. Tady ji rozumějme soubor hodnot a myšlenek o hodnotném. Především mi jde o zažívanou kulturu, která naplňuje každodennost většiny lidí. Další články, které se vyjadřují k tomu problému: Interpretace kultury aneb Cultura nebo natura?, Pochopit tradici.

Základní teze článku lze být přeformulována do citlivé teze, že náboženská umírněnost a tolerance udržuje možnost náboženského fundamentalismu a dogmatismu. Lidmi mírnými a tolerantními je udržována náboženská forma, kterou oni chápou ne doslovně a jako pouze kulturní a libovolný. Avšak takto legitimizují celý náboženským systém, který je pak nesmírně snadno zneužit náboženskými extremisty.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

Příspěvek byl publikován v rubrice Naše doba se štítky diskuze, Kultura, multikulturalismus, Politika, práce a jeho autorem je J. Bureš. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Autor: J. Bureš

Jsem postgraduálním studentem sociologie na FSV UK. Prostřednictvím časopisu se zabývám možnými výklady vlastenectví a osobně mu rozumím jako prostému dobrovolnictví, jehož předmětem zájmu jsou svátky, zapomenuté osobní příběhy, výklady dějin jako smysluplného příběhu a pozitivní tématizace budoucnosti České republiky. V rámci spolku Vlastenci.cz pomáhám s popularizací myšlení T. G. Masaryka: https://facebook.com/zivy.masaryk

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..