Česko potřebuje vlastence, jinak pokrok nemá smysl

Brněnský AZ TowerZa posledních 25 let jsme my Češi urazili velký kus cesty. Od totalitního loutkového režimu jsme si vyzvonili svobodu a demokracii, vstoupili do evropských struktur a vydali se cestou viditelného, leč ne zcela stabilního, ekonomického růstu. I když se leccos nepovedlo, už jen podle vzpomínek nebo ne tak starých fotografií vidíme, jak se naše zem proměnila.

Zmizela stará, rezavá auta, šedivé paneláky získaly barvu i kvalitnější okna. Děravé chodníky nahradila zámková dlažba, v městech mizí ruiny a rostou nové moderní domy. MHD i v té nejzapadlejší vísce už leckdy nabízí komfortní svezení nejnovějšími vozy. Rekonstrukce a modernizace se týká většiny obcí a měst u nás, byť vždy záleží na šikovnosti a férovém jednání zastupitelů, nebo jejich obratnosti v získávání evropských dotací.

Všechny “nové” členské země EU se posunuly o kus dál. Vyjet do Polska nebo Pobaltí neznamená vrátit se o desetiletí zpět, povětšinou se setkáme s podobnou úrovní prostředí, jaká je u nás.

Propast mezi některými západními státy a námi se ztenčila, byť je stále viditelná. Půjde-li vše dobře, Evropa se sjednotí i po stránce kvality. Ostatně, tvrdí se, že v Evropě je stále nejvyšší životní úroveň na světě. A ta ani nám Čechům nemusí být tak vzdálená, už jsme ji zažili – můžeme se totiž dočíst o tom, že české země byly v době první československé republiky nejvyspělejším územím na světě..

K čemu nám jsou ale krásné fasády, nové chodníky i autobusy, když se na nich vyřádí sprejeři a vandalové. Spolu se zevnějškem naší země a společnosti bychom měli zvelebovat i tu vnitřní stránku. Když si toho všeho nikdo nebude vážit, je to k ničemu. A tady vidím jeden z hlavních úkolů vlastenců – pracovat na morální stránce našeho národa. Pokrok nějak zvládnou obchodníci a podnikatelé, ale málokdo si pak vzpomene na ostatní.

Vlastenectví je v základě vlastně humanismus – láska k zemi, tedy i k lidem. Není to nic sobeckého. Prakticky to znamená se při jakékoliv činnosti snažit být nejlepší a prospět tím nejen sobě, ale i nám všem – tedy světu.

Proto je jasné, že vlastenec nečmárá po budovách, nerýpe do okénka autobusu, ani nezahazuje plechovky po lesích. Váží si okolí a přitom má jisté morální zásady. Vlastenci proto mohou být vzorem ostatním. Čím víc lidí přesvědčíme o vlasteneckých ideálech, tím víc jich uvidí, že to má smysl. Morálka je často nakažlivá, a když ukážeme, že jsou tu lidé, kteří nechtějí žít v ošklivém zničeném prostředí, jasně řeknou, že se jim nelíbí, aby někdo poškozoval okolí, tím spíš pomůžeme tomu, aby se tu žilo líp. Mávnutí rukou je to nejhorší, co můžeme udělat.

Ideály první republiky nezemřely. I když máme často pochybnosti, nesmíme propadat skepsi a rezignaci. Naopak. Každý, kdo se zkusí chovat slušně a na úrovni, ukáže ostatním, že to pořád má smysl a s trochou snahy se pak slušné chování a pokorný přístup k okolí bude šířit jako lavina. No, nejprve spíše jako malá sněhová koule, která pomaličku nabaluje sníh. Ale jednou z ní ta lavina být může.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

2 komentáře u „Česko potřebuje vlastence, jinak pokrok nemá smysl

  1. Jaké “Česko” potřebuje vlastence? Jak hledám, tak hledám, nikde na mapě jsem to “Česko” nenašel… Proč si k sakru przníme název naší vlastní země? Je Česká republika, nebo Čechy. To si říkáte vlastenci, když ani naší drahou zem neumíte správně nazvat?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*