Čtyři důsledky technických obrazů

V tomto článku se budeme zabývat teoriemi Viléma Flussera (1920-91), židovského postmoderního filozofa českého původu. Flusser je znám především jako teoretik médií a jeho nejvýznamnějšími pracemi jsou spisy Za filosofii fotografie (1983) a Do universa technických obrazů (1985), ve kterých se zabývá vlivem mediální abstrakce na každodenní život člověka. Nejprve si ale ukážeme, co to vlastně mediální abstrakce je.

Mediální abstrakce, narozdíl od abstrakce pojmové, nemá nic společného se subjektem (člověkem, který abstrahuje). Její povaha závisí zcela na povaze média. Rozhodneme-li se například popsat krajinu slovy (a slova jsou jakožto text médiem), dojde k určitému odštěpení části reality – čtenář bude nucen si krajinu představit sám, protože text neumožňuje vizuální přenos. Mediální abstrakce tedy jistým způsobem (kódováním) preparuje určitou složku reality a ostatní odsouvá.

V dějinách lidstva došlo ke třem významným mezníkům, které byly vždy provázeny příchodem nějakého nového typu mediální abstrakce. První se uskutečnil již v pravěku – člověk začal tvořit obrazy, které mu pomáhaly vysvětlit svět. Obrazy však nad člověkem postupně získaly takovou moc, že je již nebyl schopen správně dešifrovat (tedy vnímat srze ně skutečnost “správným” způsobem), a navíc se jimi začal řídit. Tak si člověk začal malovat bůžky a tvořit artefakty, které zásadním způsobem ovlivňovaly jeho život.

Když začal být tento stav dále neúnosný, přišlo něco, co jejich clonu roztrhalo. Jednalo se o text, který se jako médium začal formovat vlivem vynálezu lineárního písma. Samy texty však svůj úkol nesplnily, neboť posunuly šifrování skutečnosti do další úrovně a znovu zaclonily člověku jeho přirozený pohled na svět. Typickým příkladem textolatrie (chorobného kultu textu) jsou takzvaná textová náboženství – judaizmus, křesťanství, islám. Každé z těchto náboženství čerpá své základní myšlenky z knihy, přičemž nepřipouští žádné odchylky. Dalším příkladem textolatrie je lpění na vědeckých poznatcích, k nimž se člověk dostává stykem s učenými texty navíc doplněnými o symboly.

V 19. století dosáhla textolatrie kritického stádia. Texty se staly natolik komplikované, že již nebylo možné je správně vyložit, čímž se vyčerpaly. Tehdy se zrodila nová mediální abstrakce, v pořadí již třetí – abstrakce do technického obrazu, jehož vzorovým příkladem je fotografie. K výrobě fotografií, stejně jako ostatních technických obrazů, dochází za pomocí přístrojů – aparátů, které jsou řízeny určitým programem. Program skrytý v přístroji je téměř neproniknutelný a jedná se o samohybnou mohutnost, která téměř úplně předurčuje chování uživatele přístroje. Program navíc slouží programu vyššímu – hovoříme-li tedy o programu fotoaparátu, ten se řídí programem fotografického průmyslu, ten pro změnu programem průmyslového celku a tak dále. Překonat program se daří pouze třemi způsoby – jeho změnou (čímž ovšem dochází k jeho posílení a zdokonalení), obelstěním vysoce inovativní prací s přístrojem (například tvorba experimentálních fotografií, k čemuž je však kompetentní pouze úzká skupina uživatelů) nebo kritikou technických obrazů vůbec.

Technickým obrazem nemusí být zdaleka jen fotografie – může jít o různé diagramy, reklamní letáky nebo videozáznamy. Všechny mají společné to, že se jedná o ještě nepřesnější způsob mediální abstrakce, než dříve představovaly texty. Jak je to možné? Přístroje jako mikroskopy nebo termografy nám sice umožňují lépe určit kvantitativní stránku skutečnosti (například proniknout hlouběji do mikrosvěta), nicméně nejsou nám schopny předat přesné kvalitativní informace. Červený plášť římského legionáře nebude na plátně nikdy tak “červený” jako ve skutečnosti. Přístroje, které produkují technické obrazy, navíc stojí na vědeckých teoriích, které jsou texty par excellence.

Shrňme si tedy několik zásadních důsledků, které mají technické obrazy pro život současného člověka:

1. Stejně jako v případě obrazů a textů, i zde nastává nová forma uctívání a ovlivňování. Člověk v podstatě jedná tak, jak mu nařizují technické obrazy. Typickým příkladem jsou válečné fotografie, které zásadním způsobem ovlivňují veřejné mínění. Fotografie vietnamské dívky Kim Phúc přispěla k ukončení vietnamské války. Fotografie vyhublých mrtvých těl z koncentračních táborů zpravily svět o zvěrstvech, ke kterým na oněch místech došlo. Tyto funkce technických obrazů se mohou jevit jako záslužné, dokud si nepřečteme o tom, jak fotomontáž vrcholného politického představitele strany XY způsobila extrémní pokles jeho popularity.

2. Technické obrazy přejímají informační rovinu textu. Zatímco dříve sloužily obrázky k ilustraci textů, dnes je tomu spíše naopak. Čtenáři denního tisku stačí podívat se na fotografii zaplněného koupaliště, aby mu došlo, že novináři chtějí upozornit na extrémní vedra. Doprovodný text je už pak jen jakousi ilustrací nesoucí pár nepotřebných informací.

3. Svět se rozpadl na bodové prvky. Význam světa pominul, protože texty, které mu jej propůjčovaly, jsou na ústupu. Nadchází éra simulaker, pseudorealit, které zakrývají to, že svět nemá smysl. Realita se nepopisuje, ale vytváří, přičemž každý člověk si ji vytváří sám.

4. Technické obrazy se podílejí na proměně forem lidského myšlení. Zatímco čtením textů člověk tříbil své intelektuální schopnosti, působením technických obrazů dochází k jejich útlumu a převádění komunikace do pocitové roviny. Emotikony a smajlíky, kterými člověk prokládá (a mnohdy úplně nahrazuje) komunikaci textem, odpoutávají pozornost příjemce od sdělení a promlouvají spíše k jeho emocím. Situace se dá přirovnat ke kojenci, který nejedná racionálně a na základě pojmového myšlení, ale na základě pocitů libosti a nelibosti.

Tento článek čerpá z autorovy četby pro sepsání diplomové práce.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

6 komentářů u „Čtyři důsledky technických obrazů

  1. Určitě. Ale kdyby se uveřejnila ta profláklá Vietnamka a k tomu bylo napsáno “Hollywood točí o fiktivní válce mezi KLDR a Jižní Koreou”, prd by se stalo. Na druhou stranu, kdyby někdo plival na válku ve Vietnamu, těžko by ten článek měl takovou sílu bez té fotky.

  2. Samozřejmě, že to nemusí být úplně pravda – je to jen teorie, navíc postmoderní. I tak si ale myslím, že je to především fotka, která hýbe světem – lhostejno, jakým směrem se ubírají reakce.

  3. S tou fotkou a textem to není úplně pravda. Když máš fotku startujících raket, dost změníš na tom, jestli napíšeš, že jde o irácké rakety mířící na spojenecké cíle, nebo naopak o spojenecké rakety mířící na irácké cíle. V nějaké knížce jsem viděl podobný příklad. Text je u některých fotografií hodně důležitý a může změnit celé sdělení a jeho význam. U koupaliště je to asi jedno…

  4. Zemřel v roce 1991, takže raketový vzestup internetu už zažít nestihl. Není mi známo, že by se zabýval vyloženě internetovou komunikací. Dala by se ale doporučit zpráva pro Radu Evropy, kterou napsal Pierre Lévy pod názvem “Kyberkultura”. Ta je ale z hlediska skutečnosti poměrně naivní.

  5. Co je důsledek, a co je příčina? Člověk se společností nikdy neví …

    Je třeba zajímavé, že právě v době technického obrazu produkujeme nejvíce textu za dobu existence lidstva. Třeba by šlo ríci, že důsledkem technického obrazu, jeho masmedializaci a nástroji-internetu člověk utekl zpět k textu. Vlastně by to byla krásná dialektika: realistický obraz->abstraktní-symbolický text-> …, nejdřív to byla zeď jeskyně a papirus, teď je to fotka a internetový blog.

    O_o 🙂

    Edit: Teď jsem si uvědomil, že v době Flusserovy analýzy současný internet nebyl. Nevíš jestli nenapsal nějakou aktualizaci?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..