Demokratická instituce

V tomto článku jsem sepsal několik mých úvah na téma, které by se dalo nazvat ”Soužití společnosti a demokracie”. Chtěl jsem poukázat na to, že demokracie není onen viník, na kterého bychom měli svalovat vinu za současný stav společnosti, a že bychom se všichni měli zamyslet v čem spočívá naše úloha, a zda-li nemůžeme věci, které se nám příčí, ovlivnit a pozměnit. Jedná se tedy o obhajobu demokracie a především o snahu ukázat, jak ji změnit k lepšímu.

Společnost a demokracie

Rozdíl mezi demokratickým a totalitním státem je mimo jiné ve vztahu ke společnosti. Zatímco u totalitních států je to ideologie či elita vyvolených, kdo direktivně formuje ráz celé společnosti, tak u státu, který zastává základní demokratické hodnoty, je to společnost sama o sobě, kdo udává její kvality. A jaká je společnost, taková je i celá politická scéna. Pak může dojít k paradoxní situaci, kdy celá společnost viní vrcholné politické činitele za stav věcí a sebe sama považuje za ”hráče v ofsajdu”, který nemá možnost zasáhnout do dění. Tento jev je nejviditelnější v každém státním zřízením, které přešlo k demokracii teprve v nedávné době. Společnost je zvyklá na diktaturu kulturní, etickou a ideologickou a najednou se má o sebe starat sama a ještě k tomu jí to nikdo ani neřekl.

Česká společnost utrpěla během období vlády komunistické strany mnoho ran, které se budou léčit ještě mnoho let. Jednou z těchto ran je obtížné vstřebávání demokracie, a pokud k tomu přidáme další ránu, téměř chronickou pro české dějiny, tedy hrubý nedostatek kulturních elit zapříčiněný nespočetnými emigračními vlnami, dochází ke skutečné krizi líhnoucí se demokracie. A tak má současná demokracie k té ideální, či lépe řečeno, k demokracii nejideálnější z reálně dosažitelných, velice dealeko.

Problém nespočívá v systému, ale v neschopnosti současných českých intelektuálních elit předstoupit před celou společnost a pomoci ji najít správnou cestu. To je ona schopnost každé společnosti udávat kvality sama sobě. Avšak je velice naivní se domnívat, že by se tak mohlo dít v souznění s demokracií nějak samovolně. Právě elity jsou oním svědomím a na nich leží odpovědnost za stav společnosti. Ony mají udávat hodnoty a určovat kurz, jakým se naše společnost bude ubírat. Chyba je tedy v nás všech, protože jen minimum z nás je ochotno převzít i sebemenší břemeno odpovědnosti za chod našeho státu a snažit se smysluplně prosadit svůj názor, tedy stát se součástí demokratických elit.

Rozdíl mezi elitou, kterou jsem pasoval v prvním odstavci do role autokratického tvůrce rázu společnosti a elitou, o které mluvím nyní, ve spojení s demokracií, je naprosto zásadní. Zatímco totalitní elita je s většinovou společností provázána naprosto minimálně a dochází k její postupné degeneraci, tak u demokracie jsou kulturní a mocenské elity pevně spjaty se společností a je naprosto nezbytné, aby docházelo k jejich průběžné obměně a jistému ”konkurenčnímu boji”, který by neustále zvyšoval jejich kvality a zabraňoval zhoubné degeneraci. U nedemokratických elit lze kritizovat pouze je bez ohledu na společnost, avšak v demokratickém zřízení neexistuje jasná hranice, rozuměj hranice vytvořená mocenskými nástroji, mezi elitou a většinovou společností, a tak je potřeba vinit za stav elit, nejen elity stávající, ale zároveň i celou společnost.

To co dokázal Masaryk s Benešem (a samozřejmě i mnoho dalších) během První republiky dnes nedokáže nikdo. A české společnosti bude ještě dlouho trvat než dokáže nahradit současné politické karikatury a doplnit prořídlé řady současných elit. Je proto potřeba celý proces demokratizace české společnosti konečně orientovat správným směrem a navrátit se onu takřka ztracenou cestu nadějného Prvorepublikového vývoje.

Demokratické instituce

Institucí rozumíme určitý abstraktní souhrn etických norem a postupů jak řešit určité problémy. Instituce je tedy například náboženství nebo rodičovství. Zatímco organizace je již tvořena konkrétními lidmi a dalo by se říci, že realizuje danou instituci. Křesťanství můžeme tedy považovat za instituci a církev jako organizaci. Dalším důležitým specifikem sociologického pojmu instituce je její kritérium existenčnosti. Pokud lidé věří, že existuje, tak je pro ně reálná, jakmile v ní věřit přestanou, instituce zmizí.

Demokracie je tedy spíše institucí než organizací. Avšak v běžném životě a politické praxi se bavíme o jejím obraze v reálném světě a nikoliv o jejich abstraktních normách a postupech, jak řešit problémy. Demokracie byla zprvu institucí, bohužel, ta se již vytratila a zůstala pouze organizační struktura. Naše demokracie je církev bez náboženství. Pouze prázdná schránka uvyklých postupů a prázdných slov.

Vyspělé demokratické společnosti se s demokracií natolik sžily a pochopily ji, že hodnoty demokratické instituce kolují mezi nimi naprosto přirozeně a tudíž není potřeba tuto stránku demokracie připomínat. My jsme demokracii přijali pouze jako jakési schéma postupů řízení státu, k tomu pár pěkných sloganů a velké oči, avšak nikdo nebyl schopen osvětlit společnosti tu institucionální demokracii. Chybí nám návody jak využít demokracii, co od ní člověk má očekávat, a jak se k ní má člověk chovat. Jak řekl Edvard Beneš: ,,Demokracie je spíše stav ducha než druh vlády”. Bohužel, niterná podstata demokracie není nikým v našem státě propagována.

Proto je potřeba demokratickou instituci utvořit, dát ji znovu ráz a význam. T. G. Masaryk a Edvard Beneš nám zanechali odkaz, který je potřeba oživit a znovu využít jejich génia k nastolení skutečně demokratické společnosti.

Evoluce zdola

Než dojde k revoluci, je potřeba evoluce, jak říkal Edvard Beneš. A demokracie nám k tomu dává nepřeberné možnosti. To není jen fráze, ale skutečný recept jak ji využít. Každý člověk má dnes možnosti, jak se seberealizovat, jak ovlivnit dění v našem státě, či se prostě mít dobře. Stačí chtít a vytrvat a můžeme ovlivnit, jak svou ekonomickou situaci, tak i politické dění, ať už ve svém nejbližším okolí nebo i na celostátní úrovni.

Naše ekonomická situace je relativně příznivá, avšak většinový přístup občanů k práci je brzdou, která nám zabraňuje zažít skutečně významný ekonomický skok. Ať už je to ochota obětovat o něco více, chuť poctivě pracovat nebo přiznání faktu, že každý z nás může mít nadstandardní platové ohodnocení (byť samozřejmě čistě teoreticky – což onen fakt nijak nemění), ale brání nám v tom, buďto malá osobní vůle nebo nedostatek vrozených schopností. Takové smíření se svými reálnými možnostmi je mnohem efektivnější než kolikrát i podvědomá závist a kladba viny na druhé a může to vést až ke zvýšení úcty k práci a následně i k životní spokojenosti.

To samé platí v politice a veřejném životě. Citace Václava Havla:,, Občanská společnost vytváří skutečnou pluralitu a pluralita, respektive soutěž, k níž každá pluralita vede, vytváří kvalitu”. Podstatou tedy je, že demokracie vede k pluralitě, tedy k zlepšení kvality. Naše politická scéna je taková jaká je, protože v ní nepanuje žádná konkurence. Společnost nejeví zájem politicky se angažovat. Což je příkladem absolutní ignorace základů demokracie. Následná degenerace veřejné politiky je pak naprosto logický dopad.
Je možná naivní a okázalé všem říkat, že můžou reálně ovlivnit politické dění ve svém státě, ale to nemění nic na faktu, že tomu tak skutečně je. ,,Když se chce, všechno jde” a v demokracii platí toto, dnes už hodně mdlé a pro mnohé komické, přísloví dvojnásob a dalo by se s nadsázkou říci, že je to téměř zaklínadlo, které může dnes udělat každého ”šťastného a bohatého” či prostě splnit každý sen.

Nyní je potřeba evoluce zdola. Je potřeba oživit demokratickou instituci a naučit celou společnost využít demokracii ke svému prospěchu a skrze občanskou společnost ji dál rozvíjet. A pak je potřeba věřit, že snad nebudeme potřebovat oněch ”Masarykových 50 let” k tomu, než se staneme skutečně prosperující demokratickou společností.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

Příspěvek byl publikován v rubrice Naše doba se štítky demokracie, společnost a jeho autorem je J. Bureš. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Autor: J. Bureš

Jsem postgraduálním studentem sociologie na FSV UK. Prostřednictvím časopisu se zabývám možnými výklady vlastenectví a osobně mu rozumím jako prostému dobrovolnictví, jehož předmětem zájmu jsou svátky, zapomenuté osobní příběhy, výklady dějin jako smysluplného příběhu a pozitivní tématizace budoucnosti České republiky. V rámci spolku Vlastenci.cz pomáhám s popularizací myšlení T. G. Masaryka: https://facebook.com/zivy.masaryk

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.