Diakritika: půvab a prokletí

Český pravopis je už několik set let diakritický. Vděčíme za to Janu Husovi, náboženskému mysliteli a jazykovědci, který se rozhodl zjednodušit dříve používaný pravopis spřežkový. V druhé polovině 20. století se ukázalo, že to se “zjednodušením” nebude tak horké. Komplikace vyvstaly kvůli nástupu nových technologií a zdaleka se netýkají pouze češtiny.

Diakritika může být používána buďto k odlišení hlásek, které reprezentují dané grafémy/písmena, ať už jde o odlišení kvalitativní (změkčení, přidání nosovky…) nebo kvantitativní (délka), nebo z důvodu zaznamenání přízvuku. Zůstaneme-li v evropském jazykovém prostoru, první případ (změna kvality nebo kvantity) je typický například pro slovanské, baltské, germánské a keltské jazyky, maďarštinu, turečtinu nebo rumunštinu. Druhý případ je typický pro jazyky románské a řečtinu.

Používání diakritiky donedávna značně komplikovalo život uživatelům počítačů. Nejsem IT, takže nemůžu do detailu rozebírat pojmy jako kódování, unicode, podpora znaků nebo lokalizace. Zdaleka “nejzaostalejší” podpora diakritiky existuje v případě rumunských znakových sad. Rumunštní uživatelé se donedávna museli spokojit buďto s žádnou nebo polovičatou podporou rumunské diakritiky.

Rumunština obsahuje pět specifických písmen: Ă, Â, Î, Ș a Ț. Výrobci softwaru ignorovali zejména poslední dvě písmena a nahrazovali je poturečtěnými Ş a Ţ. Patrně tato ignorace ze strany vývojářů měla zčásti za následek masové užívání anglického rozvržení klávesnice v Rumunsku a Moldavsku. Je prakticky nemožné najít na internetu komentář nebo diskuzní příspěvek v rumunštině, který by byl psán diakritickým pravopisem. Z libozvučného jazyka, kterému jeho psaná podoba plná cirkumflexů a spodních čárek dodává zvláštní příchuť, se tak vinou nekompetence a také prachobyčejné lidské lenosti stává vykleštěný kastrát. O smutném příběhu rumunské diakritiky blíže pojednává tento článek.

Užívání diakritiky Čechy je v porovnání například se Slováky (a neřkuli Rumuny) na poměrně slušné úrovni. Srovnání lze získat například návštěvou Česko-Slovenské filmové databáze, kde je náležité užívání diakritiky rozšířeno spíše mezi česky hovořícími uživateli. Tato disproporce je pro mě záhadou. Jedno vysvětlení se mi nabízí, přesto jsem ale na vážkách. Na Slovensku je velice rozšířena pasivní znalost češtiny. Je také možné (a byl bych rád, kdyby mi tuto domněnku někdo potvrdil nebo vyvrátil), že se u našich východních sousedů prodávají české klávesnice s doplňkovými klávesami se slovenskými znaky, nicméně málokdo se bude obtěžovat s jejich výměnou. V operačním systému je sice možno nastavit slovenské rozložení, nesoulad mezi popisky kláves a výstupem na monitoru může ale uživatele mást.

Naprosto tragickým případem je však neschopnost českých sportovních svazů zajistit ať už u pořadatelů akcí nebo u výrobců dresů to, aby se na nich jména našich sportovců objevovala ve správné podobě. Nikdy jsem se nesetkal s tím, že by se některý z hráčů proti tomuto znásilňování jazyka sám ozval, nikdy jsem neslyšel o tom, že by ČSLH nebo ČMFS sjednávaly na příslušných místech nápravu (je-li tomu jinak, omlouvám se vám velice, pánové). Jedná se o naprosto tragický případ nezájmu o vlastní jazyk, jehož půvab mimo jiné leží i v těch zpropadených háčcích, čárkách a kroužcích, které nám v poslední době nadělaly tolik problémů.

Nemám ve zvyku psát na ČEP “subjektivně”, tentokrát si ale na závěr neodpustím jeden odstavec: Pro mě jako pro Čecha je naprosto nepředstavitelné, že by mi někdo znemožňoval užívat mateřský jazyk v jeho správné podobě. Dříve jsem býval daleko konzervativnější co do obohacování slovní zásoby a editace textu. Hodiny, dny a měsíce strávené na internetu mě ale naučily být poměrně tolerantním a liberálním. Těžko ale nesu přes srdce prachsprostou lidskou lenost a máchání ruky nad tím, že “se toho až tolik neděje”. Možná opravdu neděje. Jenže ony ty háčky a čárky mají svůj smysl a jsou jedním z toho, co dělá češtinu češtinou… A nemůžu si pomoct, připadají mi tak nějak pěkné.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

3 komentáře u „Diakritika: půvab a prokletí

  1. Czech Team si mi docela líbí. Ono ty dresy asi měly především komunikovat s okolím a prostě azbuka je dostatečně silný znak na to, aby se identifikoval stát. My si holt musíme pomoci anglickým termínem. Ale Czechia by snad byla lepší a vypadá to docela zajímavě.

    Pro opačný extrém od prznitelů jazyka se ujal výstižný termín grammer nazi.

    Ona všechna krása a komplexita jazyka je nezpochybnitelná, ale někdy skutečně překáží 🙂 A jak je to se vším složitým, tak v tom krásu a smysl nachází ti, kteří tomu věnovali čas a tuto složitost rozložili a pochopili. Je to skoro stejné jako s EU – z venku ošklivý a nepochopitelný moloch, uvnitř komplikovaný stroj, který z hlediska prostředí a požadavků jinak fungovat nemůže.

  2. Svatá pravda! Zvláště ty dresy mě štvou. Chápu, že třeba v USA na to nemají kapacity a tak se slovenský hokejista Šatan objevil na ledě s poměrně drsným nápisem “Satan”. Což jistě pobavilo i mnoho Američanů a lépe si jej zapamatovali.

    Ale národní dresy si vyrábíme sami, alespoň to předpokládám.
    Takže jaktože nemáme diakritiku a jezdí nám tam nějaký “Hasek”, “Jagr”, “Rachunek”, “Cecmanek”. To zní česky jak Garmisch-Partenkirchen. Proč Rusáci mají název své země v azbuce, jen my, Češi, tam nemáme buď nic nebo nesmyslnost typu “Czech team”??! Česko nebo Czechia, i to krkolomné Česká republika, bychom tam mít klidně mohli.

    Jen bych dodal, že význam háčku i čárky je obrovský. Protože rozlišuje fonémy, resp. významy. Jak velký rozdíl je mezi “měď” a “med”. Což je docela nezajímavý příklad, ale někdy absence diakritiky způsobuje nedorozumění už jen absencí čárky. Ta diakritika přeci není jentak… ona má poměrně důležitý význam. Lze pochopit, že třeba rozlišení Y/I po měkkých/obojetných souhláskách už nemá zvukový smysl, stejně jako ů a ú… ale svoje místo v jazyku mají. Kdyby neměly, tak už jsou tyto věci dávno pryč. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*